O BYTÍ A JSOUCNU

Kamamuro, vzpomínka na tu skokanku mě děsila řadu let, v podstatě celou školu, měl jsem spíš tendence zapomínat to dobrý

Aru - no vida, další, kdo si zapomněl kolorovat vzpomínky z dětství jako vodovkové omalovánky. ;-)

podobně jako annie, moje zahrada děství měla horrové pasáže, od jedné ženy, která mi skočila málem na hlavu, když se rozhodla ukončit svoje bytí, až po školu, kdy jsem byl v permanentím stresu a úzkostech od prvního stupně, až k depresím a nemohoucnosti navázat s kýmkoli kontakt

Vybavuje se mi citát z jednoho filmu (už nevím, který to byl):

"Pokaždé, když si na něco vzpomeneme, tu vzpomínku trochu pozměníme podle toho, čemu vnitřně chceme věřit, takže naše nejhorší a nejkrásnější vzpomínky se stanou dvě největší lži, kterým ale bez výhrad věříme."

Mě osobně také připadá dětství jako krásná zahrada svěžích zážitků, i když můj rozum dobře ví, jak bezmocný, nešťastný, a opuštěný jsem tenkrát býval, a jak bezvýchodné se vše jevilo. Ano, byl jsem zdravý, relativně pohledný, a měl jsem všechno před sebou, zatímco dnes jsem šeredný, tlustý a nemocný, a konec je na dohled, ale řenu vám - neměnil bych, i kdyby to  šlo, ani za nic. Dnes jsem totiž o hodně, o hodně protřelejší, a některé věci jsem přežil opravdu jenom šťastnou náhodou, a nevím, jestli bych měl stejné štěstí i podruhé.

Takže ne - tenhle prospekt o lákavé nádeře děství mi připadá podezřelý! ;-)

Moje zahrada dětství měla příliš mnoho temných koutů. Snažila jsem se jí proběhnout co nejrychleji. Vynáším z ní dodnes...

Tip a.