Zpěvy Nilu

Nebyla to jen neúroda a hlad,co přineslo v závěru období Staré říše úpadek moci faraonů, rozsáhlá povstání a nakonec sociální revoluci.Ta  otřásla celým tehdejším společenským zřízením.Právě v této bouřlivé době(kolem roku 2100 př. n. l.) vznikly Básně zoufalcovy, vlastně dialog mezi ním a jeho duchem, mezi rozumem a citem.

Z publikace Zpěvy Nilu.

Podle textů přeložených Zbyňkem Žábou přebásnila Věra Kubíčková.

Nepochybuji, že dílo staré více než 4000 let je podivuhodně aktuální i pro současného čtenáře.

 

Achnatonův hymnus na Slunce (Atona)   -    asi  1364 - 1347 př.n. l.

 

Písně harfeníkovy  - Antef - poslední třetina 22. století př. n. l. , král pouze v Horním                                               Egyptě v tzv. 1. přechodném období po zhroucení                                                       Staré říše.

                              - Neferhotep - kněz Amonův za vlády Haremheba, tedy po vládě                                                        Achnatonově.

Zajímavé je srovnání obou děl.První vzniklo v době chaosu a nestability, druhé v časech obnovené moci Amonových kněží.Zatímco první zpochybňuje víru v posmrtný život, druhé, vzniklé v konsolidovaných poměrech, by si to už nemohlo dovolit a jde opačným směrem a posmrtný život velebí.

Písně milenců - káhirské ostrakon

Zpěv touhy     - Harrisův papyrus 1

"Potěšující písně tvé milé, když se vrací z lučiny"    - Harrisův papyrus 2

Zahrada lásky  - Harrisův papyrus 3

Turínský papyrus

 

 

 

                                                     

 

I

 

Ach, moje jméno odpornější je

než zápach supů holohlavých

za letních dnů,

kdy hoří nebesa.

 

Ach, moje jméno odpornější je

než zápach ryb, jež vybírají ze sítí

v den lovu

kdy hoří nebesa.

 

Ach moje jméno odpornější je

než zápach holohlavých supů,

než kouty v rákosí,

kde hnízdí vodní ptáci.

 

Ach, moje jméno odpornější je

než letní zápach rybářů,

než zápach louží z rybníků,

jež dávno vylovili.

 

Ach, moje jméno odpornější je

než zápach krokodýlů,

který ucítil bys

sedě mezi nimi.

 

Ach, moje jméno odpornější je

než jméno ženy,

kterou pomluvili

pro cizího muže.

 

Ach, moje jméno odpornější je

než dítě vznešeného,

o němž řekl kdosi:

Patří soku jeho.

 

Ach, moje jméno odpornější je

než město vzbouřenců,

jež dalo podnět ke vzpouře

a ustoupilo.

 

II

 

S kým dnes já promluvím?

Bratři jsou samá zloba,

u přátel nikde lásku nevidím.

 

S kým dnes já promluvím,

když lidé navzájem se okrádají,

svět napospas je kořistným?

 

S kým já dnes promluvím?

Laskavost šel jsem hledat

a všude setkal jsem se s násilím.

 

S kým dnes já promluvím?

Pod mírnou tváří zloba,

dobrý je drcen nespravedlivým.

 

S kým dnes já promluvím?

Jen pro smích lidem

je správný hněv nad skutkem zlým.

 

S kým dnes já promluvím

v tom čase loupeživém,

kdy krade jeden druhému a jeden před druhým?

 

S kým dnes já promluvím?

Lotra mám za přítele

a bratr, s nímž jsem žil, je nepřítelem mým.

 

S kým dnes já promluvím?

Dnes na včerejšek zapomněli,

včerejší dobro oplácejí zlým.

 

S kým dnes já promluvím,

bratři jsou samá zloba

a leda na cizince spolehnout se smím.

 

S kým dnes já promluvím?

Do očí přítel příteli se bojí hledět,

nevidíš tvář pod čelem sklopeným.

 

S kým dnes já promluvím,

když v srdcích spolehlivost není,

když touha po zisku je citem jediným?

 

S kým dnes já promluvím?

Zmizeli spravedliví,

zem napospas je kořistným.

 

S kým dnes já promluvím?

Věrného druha nemám,

s pláčem jen k cizinci se odvážím.

 

S kým dnes já promluvím?

Tam s tím, ten jediný je spokojen, mi řekli.

Já z jeho řeči vidím: je mu jak ostatním!

 

S kým dnes já promluvím,

když nemám nic než žalost,

že nikde přítelíčka nevidím!

 

S kým dnes já promluvím,

když konce není křivdám a bezprávím,

jež drtí zemi!

 

III

 

Dnes vidím smrt.

Je jako uzdravení,

jako bych poprvé zas prošel zahradou.

 

Dnes vidím smrt.

Dnes jako myrrha voní,

je vánkem povívajícím nad plachtou mou.

 

Dnes vidím smrt.

Je vůní lotosu,

je jako přátelé, když na břeh opojeni usednou.

 

Dnes vidím smrt.

Jako když déšť se utiší,

nebo se navrátí, kdo zmizel s válečnou výpravou.

 

Dnes vidím smrt:

Hle, obloha se vyjasnila,

jak by se rozbřesklo nad dávnou záhadou.

 

Smrt vidím dnes

a toužím po ní, jako po domově

muž touží, který ve vězení prožil dobu zlou.

 

IV

 

Vždyť ten, kdo vešel tam,

je věčný jako sami bohové

a trestá hříchy těch, kdo zhřešili.

 

Vždyť ten, kdo vešel tam,

už stojí na sluneční lodi

a z nejlepšího chrámům rozdává.

 

Vždyť ten, kdo vešel tam,

je mudřec, kterému nic nelze odepříti,

a promluví a sluneční bůh vyslyší ho.

 

 

 

 

Achnatonův hymnus na Slunce (Atona)

 

Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,

ó slunce živoucí, počátku všeho žití!

Když na východě objevilo ses,

zemi jsi naplnilo krásou svojí.

Skvěješ se vznešené a velké

vysoko nad zeměmi všemi,

paprsky tvoje objímají světy,

světy, jež zrodily se z tebe,

a ty jsi Den a spoutáváš je všecky,

ty spoutáváš je pro drahého syna.

***

Když zapadlo jsi pod západní obzor,

v temnu je země jako v temnu smrti,

lidé spí v komorách s hlavami zastřenými,

že jedno oko neuvidí druhé,

a kdybys kradl jim, co mají pod hlavami,

snad nikdo nevěděl by o tom.

V tu dobu vycházejí z doupat lvi

a plazi vylézají, aby kousali,

tma v očích žhne a země mlčí:

tvůrce jest pod obzorem.

***

Vyšlo jsi nad obzor a svítá!

Sáláš a záříš, sluneční koule denní,

rozdáváš paprsky, tmu rozhánějíc

a Obě země jsou jak o slavnosti.

Lidé se probouzejí, již jsou na nohou,

z temného spánku probudilo jsi je,

myjí svá těla, roucha oblékají,

zdraví tvůj zářivý příchod, slunce,

spěchají za dílem

na celé zemi.

***

Stromy a rostliny se zelenají,

všechen brav spokojen je s pastvou svou,

z hnízd na perutích vylétají ptáci,

vztyčují křídla tobě na pozdrav.

Veškerý živočich, jenž kráčí po zemi,

v povětří okřídlenci, tebou žijí.

Když zazáříš, hned otevrou se cesty,

s proudem i proti proudu lodi plují

i všechny ryby spějí za tvou tváří,

pronikáš paprsky veškeré hloubky moře.

***

Ty dáváš vzklíčit semeni v lůně ženy,

ty z pouhé tekutiny lidi tvoříš,

ty dáváš život synu v lůně matky

a konejšíš ho tím, co nářek tiší,

ty v těle matčině ho živíš,

ty - aby žilo - dech mu vdechuješ

dne prvního, když vyjde z lůna,

v ten den, kdy narodil se,

Ty ústa jeho otevíráš,

vše, čeho třeba, na něm utváříš.

I ptáčeti, jež pípá ve skořápce,

vzduch přivádíš, aby se udrželo,

a sílu zobáčku, když prokloubá se.

A vyloupne se a volá ze vší síly

a vyjde ze skořápky a dá se do běhu.

***

Tvá díla mnohotvárná jsou,

náš zrak je neprozkoumá,

ó bože jediný, máš sobě podobného?

Ty stvořils po svém přání všecky světy,

lidí i brav i divá zvířata,

vše, co je na zemi, všechno, co chodí,

vše, co je na nebi, co na křídlech se vznáší.

V podzemí vody tvoříš, k povrchu je vedeš,

Nil stvořils Egypťanům, dárce života,

i je jsi stvořil, pánem jejich jsi,

pro ně se namáháš, ó pane zemí všech,

jenž denně vycházíš pro všechny lidi!

Ó denní slunce,

vznešené a krásné!

***

I zemím vzdáleným a cizím dáváš život,

na nebi vody zadržel jsi,

aby sestoupily,

aby se vlnily po horách jako moře,

u jejich sídlišť pole svlažovaly.

Ó pane věčnosti, jsi dobrý v úmyslech svých!

Nebeské vody všem lidem cizích zemí

i zvěři veškeré všech pouští dáváš -

leč Nil, jehož vody z nitra vycházejí,

ten určils pro egyptskou zemi.

***

Tys bylo jediné a první!

Vyšlo jsi se svou zářnou tváří

a zjevilo ses palčivé a krásné,

a když ses blížilo a vzdalovalo,

ze sebe vytvořilos miliony podob,

vesnice, města, pole, cesty, řeky.

Veškeré oči před sebou tě vidí,

jak nad zemí jdeš, zářné slunce denní!

***

Svět povstal rukou tvou,

tys vytvořilo lidi,

žijí, když vyšlo jsi,

když zajdeš, umírají.

Tys životem,

jen tebou člověk žije,

tvou krásou kochají se oči

než zajdeš za obzor.

Když zajdeš,

ustávají práce veškeré,

když opět vyjdeš,

vše se daří králi.

Veškeré tvory, kráčející po zemi,

už od časů, cos vytvořilo světy,

pro svého syna vychováváš, pro syna,

jenž vyšel z těla tvého.

 

 

 

PÍSNĚ HARFENÍKOVY

 

Z hrobky krále Antefa

 

Od nepaměti jiní přicházejí

za ty, co odejdou.

Králové dávní slavní

dnes v pyramidách leží

a v pyramidách spočinou

vznešení mužové i hodnostáři.

Co dnes je s těmi,

kteří vystavěli pyramidy?

Co s nimi je,kde jsou?

Tam odtud k nám se nikdo nevrací,

nikdo nám nevypoví, ach,

jak žijí tam a po čem touží,

nikdo nás neuklidní dřív

než i my odejdeme tam,

kam všichni odcházejí.

Hle, moudrost Imhotepa, Hardžedefa:

žije dodnes, ale kde jsou oni?

Kde jejich paláce?Jsou v sutinách!

Proto se raduj, zažeň pomyšlení,

sám jednou že se staneš duchem zářícím,

užívej radosti, dokud jsi tady,

myrrhou a vůněmi svou hlavu okrášli

a tělo jemným plátnem, vším,

co na zemi je z božských darů.

K radostem, které máš, jen přidávej

a kdyby zmenšila se touha po nich,

oddej se krásám ještě krásnějším!

Užívej radostí a slastí země!

Až je den pláče v žalost změní,

zármutku zbude času dost.

Mdlé Srdce neuslyší nářek lidí

a žádného z nás žalostnění

před cestou do podsvětí nezachrání.

Žij vesele svůj den a radost ať je s tebou!

Nic z krásných věcí nevezmeš tam s sebou

a cesta zpět tam odtud není. 

 

 

 

Z hrobky Amónova kněze Neferhotepa

 

Slyšel jsem písně

z hrobek prastarých,

slyšel jsem o čem vyprávějí:

bez konce vychvalují tuto zem

a zemi mrtvích hanobí a tupí.

O sídle věčnosti tak mluvit špatné zdá se mi,

o místě spravedlivém, bez hrůzy,

kde nikdy jeden s druhým nehádá se.

Tam není nepřátel,

tam od pradávných časů

berou se všichni naši předkové

i miliony, jež se z milionů zrodí.

Vždyť pro člověka

nekončí nikde jinde pouť než tam,

po věčný čas

nezůstal nikdy nikdo na zemi.

Vše pozemské je pouhý vánek, sen,

a každého, kdo vejde v říši smrti,

laskavé uvítání čeká.

 

 

PÍSNĚ MILENCŮ

 

I

Jak je to krásné, milý můj,

jak je to krásné, bože,

koupat se před tebou,

když ukazovat mohu ti svou krásu

v košilce z plátna nejjemnějšího,

jež mokrá ke mně přivinula se.

Já do vody se ponořila s tebou

a vynořila jsem se s rybou červenou,

která se třpytí v prstech mých.

Ach, pojď se na mne podívat, můj milý!

 

II

Na druhém břehu řeky je má milá,

řeka dělí nás

a krokodýl se sluní v písčině.

Do vln jsem skočil, do proudu se nořím.

Mé srdce hloubka neděsí, tak silné je,

jako by voda byla pro mne zemí.

Dík její lásce tolik síly mám,

že netřeba mi kouzel, amuletů.

 

III

Hle, paní přichází,

má duše štěstím jásá.

Rozvírám náruč, abych objal ji

a srdce bije, div hruď nerozlomí,

jako by chtělo do věčnosti bít.

Ach hleďte, tady přichází má paní!

 

IV

Když náruč pro ni otvírám,

a paže její rozletí se, aby objala mne,

zdá se mi, že se vracím z růžového sadu,

že koupal jsem se v nejvonnějších olejích.

A když se její ústa na mých otevrou,

jako bych naráz vypil číši vína.

 

V

Hej, sluho, přestaň pobíhat

a lůžko chystej pro ni!

Pamatuj však:

pro její údy prostři plátno nejtenčí,

ať skví se bělí královskou,

dbej, ať je bez poskvrny.

Květy všech barev lože okrášli

a postříkej je tisícerou vůní!

 

VI

Ach, kéž jsem černou otrokyní,

jež střeží každý její krok!

Na hebkost jejích údů mohl bych se dívat.

 

Ach, kéž jsem pradlenou své milé

alespoň měsíc jediný!

Potom bych mohl vůni smývat,

jež všecko její prádlo provoněla.

 

Ach bože, kéž jsem prstenem,

prstenem pečetním,

jenž se jí provždy kolem prstu vine.

 

 

ZPĚV TOUHY

(První sbírka Harrisova papyru)

 

I

-------------------

Máš hlad a žízeň, chceš mi odejít,

jsi muž, jenž myslí jenom na své břicho?

Chceš proto odejít, že hlad na tebe padá?

Nevidíš, kolik pokrývek je na mém loži?

Máš žízeň, proto chceš mi odejít?

Vezmi si ňadro mé, přetéká pro tebe.

Je posvátný den, kdy se obejmeme.

-------------------

 

II

Říkají, že nemám dbát o tvou lásku, vlčku můj,

jen přelétavou vášní je prý tvé opojení.

Nic na to nedám, byť mě bitím hnali

až ke strážnici, do Močálu hanby,

do země syrské klacky, holemi,

až do Nubie palmovými pruty,

obušky na vysoké hory,

metlami za doliny - neopustím tě!

Já nedám nic na jejich moudré rady,

vytrvám při tom, jehož miluji!

 

III

Po proudu pluji,

veslař vesluje mi,

mám na rameni otep rákosu.

Vracím se do Memfi, Života Obou zemí,

a Ptaha, Pána pravdy, poprosím:

Bože, dej mi dnes večer milou!

Je ráno; řeka ve víno se mění,

ve Ptaha rákosí,

v Sachmetu její houští rozkvetlá,

Earetou je poupě lotosu

a Nefertumem vodní růže.

Ach, jak se bude radovat má milá!

Vzplanulo ráno jako krása její

a Memfi v něm je mísa ovoce,

před boha Krásné tváře rozprostřená.

 

IV

Na lůžko ulehnu a budu předstírat,

že onemocněl jsem.

Přátelé přiběhnou mě navštívit,

má milá bude s nimi.

Ach, ta se bude potají smát radám lékařovým -

vždyť ona jediná mou nemoc zná!

 

 

POTĚŠUJÍCÍ PÍSNĚ TVÉ MILÉ, KDYŽ SE VRACÍ Z LUČINY

(Druhá sbírka Harrisova Papyru)

 

I

---------------

Já na lučinu přišla jsem,

nesu si klec, síť už je položena

a všichni ptáci z Puntu,

země vůní,

k Egyptu letí myrrhou opojeni.

Hle, první vzal si moje vnadidlo,

nese si vůni z jižní země Puntu,

i drápky jeho voní silicemi.

Mám k tobě přání milý můj:

pustíme spolu ptáky, až budeme sami,

uslyšíš jasný výkřik ptáčat mých,

jak vylétají myrrhou opojena.

Jak je to krásné, milý můj,

že se mnou jsi,

když svoje sítě kladu.

jak je to krásné na lučinu jít,

s tím, koho miluji.

 

II

 

Kvílí hlas husy divoké,

jež padla do osidel.

Ty zdržuješ mě, milý,

nemohu k ní běžet -

raději složím sítě své.

Složím je, co však řekne máti,

k níž den co den se vracím ověšena ptáky?

Zeptá se: "Což jsi nelovila dnes?"

"Ach", řeknu, "dnes mě láska polapila!"

 

III

Letěla husa divoká,

k zemi se snesla, past ji polapila.

Přiletí ptáci, ptáci odlétají,

jen moje hlava tížit nepřestává,

pro moji lásku,

že já jsem tak sama.

Má mysl a tvé srdce jedno jsou,

já bez přestání myslím na tvou krásu.

 

IV

Odcházím, když jsi nepřišel,

kam poděla se tvoje láska?

Mé srdce zastavilo se.

Když vidím koláč,

chutná mi jak sůl,

a medovina lahodná

dnes hořkne jako ptačí žluč.

Jenom tvůj dech

mé srdce vzkřísit může,

ó Ameny, na věky souzen jsi mi!

 

V

Můj drahý, srdce moje toužilo,

abych jak tvoje žena jedenkrát

já ruku v ruce s tebou vešla ve tvůj dům.

Dnes odvracíš se ode mne

a já se tajně trápím,

že opustíš mě, drahý,

ještě této noci.

Je mi v tu chvíli jako pohřbenému.

Což nejsi život můj, má krása celá,

což všechna radost nepřichází s tebou,

což neozdravělo by moje srdce,

kdybych tě uviděla?

 

VI

Vlaštovka štěbetá a volá na mne:

"Na cestu se dej, už svítá!"

Nezlob, vlaštovičko, nevolej,

milého na loži jsem našla,

srdce zpívá.

Řekl mi: "Nerozejdeme se nikdy víc,

já ruku v ruce s tebou budu procházet

všechna tvá místa, jež máš nejraději."

Ach, já jsem pro něj první z krasavic,

už přestalo se rmoutit srdce moje.

 

VII

Naslouchám, ucho na veřeji.

Ó, slyším kroky, jde můj milý,

vyhlížím, naslouchám,

teď zaslechla jsem dupot dvojspřeží.

Je pro mne nade všechny milý můj,

až láskou přetéká mi srdce!

Není to on, jen posla posílá,

na rychlých nohou přišel sem

se vzkazem: "Miláčkovi dobře není."

"Řekni mi hned, že si našel jinou!"

S údivem hledí na mne.

Trápit chceš tím jinou, že mne zabiješ?

 

VIII

Myslím jen na lásku a tolik myslím na ni,

že neučesala jsem ani polovinu vlasů

a spěchám za tebou.

Uzel mi padá do týla,

šaty se uvolnily -

ach, potom bude čas se učesat, můj milý!

 

 

ZAHRADA LÁSKY

(Třetí sbírka Harrisova papyru)

 

Má květino, jak tebou kvete srdce!

Když ve svém objetí mě svíráš,

vyplním ti každé přání.

Jsi balzám očí mých,

zrak rozzáří se,

jak jen tě spatřím a cítím lásku tvou.

Jsi pro mne nade všecky lidi!

Kéž mi potrvá

ta krásná chvíle, kdy mě objímáš!

Mé srdce dovedl jsi do nejvyšších výšin,

jsem smutná, že se loučíme!

 

II

Keř růže kvete v zahradě,

já celá jsem jí zrůžověla.

Jsem tvoje jediná a první milá,

pohleď, jsem jako zahrádka,

kterou jsem kvítím osázela,

kvítím všech vůní, barev všech.

A na zahrádce jezírko,

jež tvoje ruka vyhloubila.

Povívá vánek severní,

my dva v tom místě překrásném

se ruku v ruce procházíme.

Slast ukojení ve všech údech mých,

mé srdce radostí je přeplněno,

že jdeme pospolu.

Jak víno opojné mi zní tvůj hlas,

žiji jen tím, že naslouchám ti,

chlebem i medovinou pro mne jsi

a na tebe se dívám.

 

 

Turínský papyrus

 

I pravila jabloň granátová:

Má jadérka jsou jako její zuby,

mé plody jako ňadra její.

Strom nejlepší z všech stromů sadu jsem,

v každý čas roční zelenám se,

v každý čas roku, aby milý s milou

mohli v mém stínu sedět,

píti medovinu,

skrápěni kemiovým olejem.

--------------

 

II

Fíkovník ústa otevírá,

šepotá listím svým:

Já budu sluhou paní překrásné,

kdo nade mne je vznešenější?

Hle, nemáš-li ty otrokyni, paní,

já sloužit budu ti,

vždyť přivezli mě sem až ze Sýrie,

kořist pro milou.

---------------

 

III

A nyní malá sykomora,

již milá sama zasadila,

svá ústa otevírá.

Je sladké její ševelení

jak nápoj medový,

je krásné její ladné větvoví,

je zelené jak louka v jarním čase.

Svěžími plody zralými je obtěžkána,

nad rudý jaspis červenější jsou,

listoví tyrkysové

jak démanty se třpytí

a kmen je opálem.

-----------------

Toho, kdo vzdaluje se,

vábí stínem chladivým.

Psaníčko upustila v dlaně

maličké dcerky zahradníkovy

a posílá to psaní mojí milé.

"Přijď mezi družky,

celý sad je v květu,

altánek v loubí čeká na tebe

a moji zahradníci

s jásotem uvítají příchod tvůj.

Ty pošli napřed služebníky,

ať připraví nám hodokvas.

Vím, že ten, který k tobě spěchá,

dříve než se napil, je opojen.

Přesto však řekni jim, ať přijdou,

přinesou vína, medovinu,

vybrané zákusky a plody lahodné

a spousty květů včerejších i dnešních.

Ty pak přijď za nimi a vesel se tu dnes

a zítra navrať se a pozítří přijď znovu,

po tři dny raduj se v mém stínu!"

Už přišla, miláček jí sedí po pravici,

opájet nepřestává ho a povoluje mu

vše, oč jen požádá ji.

Hosté jsou opojeni, procházejí se.

Jen ona s milým u mne zůstali,

šat sklouzl s ní

a leží u mých kořenů.

Já mlčím však,

co vidím, neprozradím,

neřeknu slovíčko.

 

 

 

 

 

 

---