NEKROTIKUM

Černý květ,
nevyraší na hrobech
v opojném rauši vosku
hřbitovních svící.

To jen ticho káže
vložit knihu knih do ohně
rukou od hlíny
a mlčeti zlatem.

Kdo pálí písmo
s vírou v padlé bohy,
nevěří v lásky
na jednu noc.

Krev neproudí
mezi bílými břehy,
tak již ulehni s mrtvými
a vsákni se s námi do polštářů.

Nehoří jen vzpomínky
na zaprodané duše
konzumentů a voličů,
plameny snesou i rakve s věnováním.

Mezi kličkami
nerovných sfér
svádím dál souboj s femme fatale
in flagranti.

Polykám foném
a zvracím monogram
do cihel
při půlnoční mši.

Píšu o zvrhlém
sám tak čistý,
beránek spořádal vlka
a ráno i on podlehne vzkříšení.

Šeříky v šeru
vadnou s liliemi,
I vázy mají husí kůži
kdy zas růže bodne trn.

Opouštíš lože
náš manželský rov,
nohama,
uctíváš múzy koberců.

Sám v tom pekle
oslepnu,
zášť si trvá na své
bojím se vrátit úplňkem.

Ochutnej
medovinu hnisu
svědomí své svlékni z kůže,
pověš ke kabátu.

Budeme spolu hrát pasiáns
s okvětními lístky gerbery,
vždyť rád prohravám,
než ohryžeš mi kosti.

Všechno kruté skoná
v rozpadlém foyer,
bez potlesku...
Před oponou,za oponou...nebudu hrát!

Frenetické
ticho
střídá paradoxy a milenky
a o večerech chodí bosé.

Svatební smutky
jsou v plném proudu,
konečně trouchnivíme
tak nezpívej dál...
...tiše,už spí.