Tak trochu jiná restaurace

Číšník Martin Fabian pohlédl na hodinky. Výborně, ještě má čas.Restaurace je skoro prázdná a před chvílí obsloužil dva starší pány, kteří přišli jen na drink. Vtom si všiml, že přichází mladý pár. Muž měl na sobě elegantní tmavomodrý oblek a jeho partnerka přiléhavé vínové šaty. Ti se asi budou chtít zdržet trochu dýl, vypadá to, že něco slaví, přemýšlel. Snad jejich objednávku vyřídí rychle.

Muž ukázal ženě na stůl u okna a tázavě se na ni podíval. Přikývla. Martin hned přiběhl a úslužně dámě odsunul polstrovanou židli, aby se mohla usadit.

„Co si budete přát k pití? Nějaký aperitiv?“ zeptal se zdvořile.

„Ano, doneste nám cinzano bianco.“

Když měl číšníka z dohledu, usmál se mladý gentleman na svou přítelkyni:

„To jsem, Moni, rád, že jsme tady. Vždycky mě to sem lákalo, ale říkal jsem si, že do téhle restaurace půjdu jedině se ženou, se kterou mi bude fajn. A s tebou to tak je.“

Ona mu úsměv opětovala.

„Vidím, že už tady máme nachystaný jídelní lístek, tak si něco vyberem, ne?... Co to je proboha za názvy? Z toho teda vůbec nejsem moudrej. Ty snad ano?“

Monika jen pokrčila rameny.

„Tak tady je prosím ten aperitiv.“

„Pane číšníku, ty názvy jídel jsou takové, jak bych to řekl, jaksi tajemné. Budete nám muset vysvětlit, co to je. Tak třeba… Panenka v zelném ráji.“

To jsem si mohl myslet, že to takhle dopadne, pomyslel si Martin. Už zas to věčné vyptávání a vysvětlování.

„To byste se mohli dovtípit, ne?“ odpověděl otázkou.

„Přiznám se, nic mě nenapadá.“

„To je vepřová panenka se zelím a s knedlíkem. Do zelí jsou přidaná jablka, proto ten ráj.“

„Takže chcete říct, že je to vlastně obyčejné vepřo knedlo zelo? V takové drahé restauraci? To jsem čekal něco originálnějšího.“

„Originální je přece ten název, ne?“ rychle kontroval Martin. Snad si dají vepřo knedlo a bude klid.

„Hm. A co třeba tohle: Kutil Tim. Taky netradiční název,“ pokračoval neodbytný zákazník.

„A nechcete se nechat překvapit?“ zkusil to znovu Martin.

„To ani ne. Co když tam bude něco, co nemám rád?“ oponoval mladý muž. Martin ho už v myšlenkách přejmenoval na protivu.

„Hm, to jsou různé druhy masa a zeleniny…,“ snažil se naznačit.

„Jaké druhy masa?“

„No, to záleží na tom, jaké maso používáme do dalších jídel.“

„Aha, takže maso, který vám zbyde, že?“

„Tak to nebylo myšleno, pane.“ Co si s tím protivou má počít? Musí se na něco vymluvit. „Nezlobte se, mám tu i další zákazníky…“

„Prosím vás, jsou tu akorát další dva lidi a ty už jste obsloužil. Mimochodem, je mi to naprosto jasný. Když kuchař něco připálí nebo přesolí, zkrátka se mu to nepovede, tak se to potom asi jmenuje Pat a Mat, že.“

Monika vyprskla smíchy.

„No dovolte, my jsme solidní podnik,“ ohradil se Martin. V duchu si představoval, jak toho šťourala polívá vařícím vývarem. To by asi byla jediná možnost, jak se ho zbavit. Na zápěstí ucítil slabý elektrický výboj. Už moc času nezbývalo. Za chvíli se musí připojit.

„Poslyšte, vy jste pořád na odchodu, já jsem ovšem neskončil. Ještě bych se chtěl zeptat na ten Otesánkův guláš…“

„Když Otesánkův, tak je toho asi hodně,  ne?“ odsekl Martin.

„Nebuďte nervózní, číšníku.Pořád koukáte na hodiny, vypadá to, že mě vůbec neposloucháte. Kdyby to bylo v jídelním lístku vysvětleno, tak bych se vás neptal. Můžete nám k tomu tedy říct něco bližšího?“

„Vy nevíte, co je guláš?“

„To samozřejmě vím, ale čeho je tam tedy hodně?“

„Masa pochopitelně, jsou tam taky přidané artyčoky. A místo obyčejných houskových knedlíků jsou jako příloha bramborové knedlíky plněné uzeným.“

„No tak vidíte. Abych z vás všechno páčil heverem. Ale nezní to špatně. A co tady ta Horká půda? To bude počítám něco hodně kořeněného.“

„Svým způsobem ano. Je to vlastně smažený hermelín s bramborovou kaší, ale je plněný docela pikantní směsí.“ Martin ze sebe začal chrlit informace. Jenom ať už si něco vyberou.

„No vidíte, že se domluvíme. Tak víte co? Zkombinujte nám ta čtyři jídla do dvou menu, z každého něco. Doneste to ve velké míse a nám dejte jenom talíře, my si nabereme, na co budeme mít chuť, že Moni?“

Monika se nadšeně zaculila.

„To ale pane budete muset zaplatit celá ta čtyři jídla, nebudeme vám moct spočítat, co která část stojí.“

„Ale to je jedno, klidně to zaplatím.“ 

Monika uznale tiše hvízdla.

„Tak teď už opravdu můžete odejít,“ propustil muž Martina. Konečně! Snažil se udržet dekórum a odešel navenek klidným pomalým krokem. Ale sotva vyšel do vstupní haly, dal se do běhu. Za chvíli musí být připojen! Utíkal do sklepa a v příšeří tlumeného osvětlení bral schody po dvou. Chodil sem tak často, že by dokázal schody seběhnout i poslepu.

Rychle pustit počítač! Než zapne kontakty na hodinkách a na těle, tak to taky bude ještě chvíli trvat. Snad se mu všechno i přes to zdržování podaří zapojit včas…

Sehnat tuhle práci byla docela fuška. Majitel restaurace byl naštěstí tak trochu pošuk, co se vyžíval ve vymýšlení nesmyslných názvů jídel, tak nad jeho nestandardními požadavky taky mávl rukou. Ale každopádně to bylo i pro něj inspirativní…

Obrazovka už svítila a hodinky začaly blikat.

„Hello, Earth!“

Funguje to! Rychle odpověděl: „Hello, Mars!“

Na obrazovce se objevily namodralé obličejové kontury.

Martin cítil, jak mu celým tělem prochází příjemné vlnění. I jeho kůže pomalu začínala modrat.

„Vé tři Es, podejte hlášení o možnosti přistání na Zeměkouli.“

„Místo přistání prověřeno..."