Depresivum

Depresivum

Německá společnost Pharmasofia začala vyrábět depresiva, léky vyvolávající úzkost a depresi. Inspirací jí bylo učení filosofa Martina Heideggera, podle nějž úzkost zjevuje nic, a tím otevírá cestu k pochopení vlastního bytí, na níž teprve člověku jest v krátkých záblescích spatřiti smysl. Tradice německého existencialismu ve spojení s vyspělým farmakoprůmyslem tedy usnadnily naplnit celospolečenskou poptávku po smyslu. V první vlně terapie se očekává stoupající počet sebevražd, varovala Evropská léková agentura, ale to není indikace k jejímu ukončení, protože v lidech je třeba znovu a radikálně zpřítomnit vztah k celku světa, a nikoli prohlubovat pohroužení do světů soukromých.

Krámek Ludvíka Vitona

Před navoněným krámkem Ludvíka Vitona se v neděli odpoledne stojí fronta na kabelku. Čeládka sobě podobných lidiček čeká trpělivě, až je dvoumetrový dveřník v obleku pozve dál. Japonka Kozito žádá nejnovější model, viděla ho na Elysejských polích, jenže tady je v Praze, pokrčí rameny manažerka prodejny (postaru prodavačka). Kozito je zklamaná, vystála frontu a teď jí je souzeno koupit jen sezónu prošlé zboží. To Italce Limonelle to nevadí, chce hlavně kávu, uno ristretto, lomcuje s ještě uslzenou manažerkou, ta vkládá kapsli do nespressa, ale Italka divoce gestikuluje, že chce espresso, ne nespresso, podměrečný pětigramový šunt s pěnou našlehanou vrtulkou, manažerka neví, jak obstát v tak těžkých zkouškách, to ji na školení ve Vídni nenaučili, Italka už zuří, fackuje manažerku, ta propuká v pláč, Kozito, v japonštině krutá žena, ji nelituje, dveřník opatrně bere Italku vémolovským chvatem a vystrkuje ji ze dveří, kam už se hrne Saudka Bahidja a nezdá se, že by nebyla náročná...

Blízcí a cizí

Sobota. V jedenáct otevírají knižní lahůdkářství v Celetné ulici. Na pultu s čerstvým zbožím svítí i Teorie cizího z dílny rakouského literárního vědce Müllera-Funka. Odcházím do akademického lahůdkářství na Václaváku, kde držím zákaznickou slevu; těch 38 korun cestou z Letné Pařížskou nenajdu. Nepožaduji balit do papíru, ostatně nikdy, hlad přichazí cestou, navíc kniha není od toho, aby zůstala neporušena, nýbrž čtena, zjizvena poznámkami, klimatickými i jinými zásahy, třeba černým jazykem kávy. Bleďounká knihkupkyně něžného výrazu je možná zklamaná, že mi nemůže ukazat umění svých rukou, a možná se i zlobí, že jsem zhrdl tím baletem prstíků a dlaní, jenže zase cení autentický vztah je knihám a lesům, žijeme své rozpory, říkáme si beze slov a zůstáváme si cizí a blízcí zároveň. Co na to vypoví Müller-Funk?

Marnost sobot a nedělí

Toulají se Žižkovem, pár buřičů. Ona má křivák s nějakým politickým apelem, on parku, placatou čepici a v uších tribální kruhy. Mají jejich toulky Prahou větší smysl než toulky těch, co proudí ulicemi a náměstími za nákupy, nasvíceným stromem, pamětihodnostmi nebo krabicovým vínem nahorko? Řekl bych že ne.

Koho někdy nepřepadla otázka po smyslu sobot a nedělí, jako by nebyl. Všechna marnost je vepsána do víkendů, do toho bloumání odnikud nikam, v zimě ještě naléhavěji než v létě, které se svede culit naducanými výstřihy a o číslo menšími šortkami. Všechno to vrcholí o nedělním podvečeru, Jahve je se světem definitivně hotov, není co dodat, i když evoluční biolog Flégr by na to měl jiný názor, ale ať si poradí s vysvětlením toho nedělního splínu, profesor..

A tak pozoruji unavené lidi s taškami dárků, žižkovské buřiče bez nálady a za okny proudy aut s manželi vracejícími se z hor, na zadních sedadlech děti podléhají hysterickým záchvatům po tom, co dojdou baterie jablečných hraček, a říkám si, jak v tom nalézt smysl.