SOCHA ZE SÁDRY

Lásko,
volám v šedém sále,
jediná svíce šeptá bolest,
stupňuje se v kontrastu s vůní
usychajících růží,
smutky spočítám na prstech useklé ruky,
dýchám...ještě...

Bezbřehá propast před vypíchlýma očima...
Jen jediný krok,
dělí mě krok od pádu do černého peří
a já cekám obejmutí
jeho chlad a vyprchávající teplo
Tep mi dál mumlá litanii
o cestičkách krve,
stékající z ran na spáncích.

Tisknu,
tisknu v dlani dosud tlukoucí srdce,
bojím se bez Tebe,
bojím se s Tebou,
mé ostří krájí běl na plátky
a hnisá,
v modlitbách.

Klenba nic neříká,
zabíjí motýly,
Kleknu si do zvířeného prachu,
dál mlčím s růžencem,
řeže mne do masa,
neodpustí mi ani hodinu,
svíjím se v odlesku
přešlých nočních můr.

Socha z kamennou tváří
vysměje se baladám nářku,
vždyť mlčení je souhlas.
Krok v prázdnotě
stůl neustojí,
na něj Smrt klade lístky
a růžím víc nezbývá.

Odpočet začal,
čepel na kyvadle
uspává,konejší...
Tikot utichl,
hodiny pozřel chlad a plíseň.
Někdo přichází...
...pro mě?

Lásko,
vzdychla jsem,
když Marie spínala ruce a ty...
...ty...
...vzpomínám si na první ránu...
...nastavím tváře,
Jsem tu,
Jsi tu,
A já tak sama,
nevnímám růženec,
jenž hryže mi maso a kosti...
...nepustím...
...ani kapičku.