Dívka a moře - Tuleni, tučňáci a žralok bílý I.

Tak jsem po malé odmlce zase tady s další povídkou. Odehrává se v kousku světa, který mám ráda, a kam se ráda vracím, i když zrovna první návštěva neskončila zrovna dobře. A co mě tam táhne? Kromě Kapského města hlavně moji miláčkové - velcí bílý žraloci. Také však jde o místo, které je důležité pro námořníky, díky bohaté historii. Lodní trasy kolem jihu Afriky byly do otevření Suezu jedinou vodní cestou do Indického  oceánu. Možná hodně lidí neví, že jedna z nejznámějších legend o Bludném Holanďanovi má kořeny právě tady a je postavena na reálném základě. Tak snad snesete i pár popisných vět. 

Tuleni, tučňáci a žralok bílý

(leden 2003)

I.

 

Po pěti hodinách čekání v tranzitním prostoru londýnského letiště Heathrow a dvanácti letu do Kapského města, ohlásil kapitán Boeingu 767 letecké společnosti British Airways klesání na Cape Town International Aiport. Dívka si oddechla. Cestování do Jihoafrické republiky přes Londýn trvající devatenáct hodin je přece jen úmorné. Další hodinu trvalo než vešla do příletové haly. Podle dohody se šéfem má někdo z posádky čekat pod informační tabulí.

„Jo, ale pod kterou?“ zamumlala, když si všimla hned tří. Opřela se do vozíku s kufry, u kterého již přešlapoval černoušek očekávající bakšiš. Tvářil se hodně zklamaně, když ho odehnala. Zamířila k prostřední tabuli, na které se s rachotem překlápěla hlášení o příletech. Usedla na vozík rozhodnutá počkat, než ji někdo najde.

 

„Kde si? Lítám po celý hale a milostivá tu chrápe. To ses nemohla vyspat v letadle?“ probral dívku z letargie povědomý hlas.

„Trhni si,“ odsekla Čočkovi, který se nad ní skláněl, chytla ho za uši a dostal pusu, než pokračovala výčitkou, „kde se flákáš?“

„Hledám tě. Proč dřepíš tady?“

„Tak mi to řek šéf, pod informační tabulí,“ ukázala nad sebe.

„Jenže ta je pro lety z Ameriky, Evropa je táhle,“ mávl rukou na druhý konec haly.

„Aha, ale sem to bylo blíž,“ pokrčila rameny, ukázala na vozík s kufry a zamířila k východu.

Když opustili halu ukázal Čočka k mikrobusu stojícímu na druhé straně silnice: „Kvůli blbýmu počasí jsme dočasný suchozemci a tohle šéf pronajal na výlety. Bydlíme v motorestu za městem.“

„S lodí něco je?“ zajímalo dívku.

„Není, ale co tam, když tě v noci moře shodí z postele a město s lákadlama je blízko. Ode dneška máš taky pronajatej pokoj. Bydlení a jídlo jde na účet firmy. Zatím točíme na pobřeží Weddellovy tuleně, který se tady vyskytujou ještě s krabožravýma,“ během řeči dorazili k mikrobusu, kde se kolega pořádně prohnul při nakládání kufrů a odbočil od tématu, „panebože, to s sebou vozíš činky?“

„Ne,“ zamítla obvinění z pašování posilovacích nástrojů.

„Tak, co tam máš tak těžkýho?“

„Překvapení, konečně se pořádně najíte,“ vysvětlila a nelogicky navázala na výklad o tuleních, „a není tu na ně teplá voda?“

„Na koho?“ nekapíroval.

„Tuleně!“ zakroutila hlavou nad jeho nechápavostí.

„Prcku, když jsem tu byl naposled před třema rokama, tak teplota vody nepřelezla přes šest stupňů. Může za to Benguelský proud z Antarktidy. Máš suchej neopren?“¨

„Ne.“

„Tak ti ho musíme pořídit, protože jinak během čtvrt hodiny ztuhneš.“

„Kde kotvíme?“ přeskočila k jinému tématu, „potřebuju vybalit.“

„Tak to nejdřív drandíme do přístavu,“ kývl Čočka a zbytek cesty podrobil dívku výslechu, jak prožila vánoce, ale díky neochotě prozrazovat detaily ze soukromí moc úspěšný nebyl.

Mary kotvila ve vnějším přístavu pro nákladní lodě, kde je cena o polovinu nižší než v marině určené pro jachty. Po malém zdržení na vrátnici konečně zaparkovali. Čočka chtěl vláčet kufry do dívčiny kajuty, ale přesměrovala ho do kuchyně. Když je otevřela, spadla mu údivem čelist. V jednom bylo zabaleno v částech oděvů dvanáct sklenic kysaného zelí a v druhém stejný počet balíčků hrubé mouky.

„Co to je, a jak jsi to dostala do letadla?“ vykulil oči, protože od loňského září, kdy v New Yorku padla dvojčata, byla po celém světě zavedená přísná opatření ohledně obsahu zavazadel.

„Zaplatila jsem nadváhu a od začátku ledna vyběhávala povolení.“

„Holka, ty jsi fakt magor, co s tím budem dělat?“

„Vařit, Čočko,“ sdělila mu novinku, na kterou by sám určitě nepřišel, „ale ještě musíme koupit kotlety nebo ještě líp karé.“

V motorestu přivítali dívku ve velkém stylu večeří a sektem. Zrzoun ji popadl do svých obrovských tlap a vyhodil do vzduchu jako malé dítě.

„Konečně Prcku, byla tu bez těch tvejch nápadů hrozná nuda,“ volal nadšeně a posadil ji do talíře mezi kraby.

Napřáhla ruku k políčku, ale potom se rozesmála a objala obra kolem krku: „Mě se taky stejskalo.“

„Tak konec šmajchlování,“ zarazil je Ichtyl, „nejdřív přípitek a potom jídlo. Mám hlad jako vlk.“

„Dovezla jsi nám něco z pod stromečku?“ zajímalo Pumpičku.

„První oběd, jakmile se nalodíme.“

„Co to bude za dobrotu,“ ožil i Plešoun, jehož mlsný jazyk byl mnohokrát terčem posměchu posádky.

„Překvápko,“ odpověděla a víc z ní nevymáčkli.

 

Ráno je přivítalo blankytnou oblohou bez mráčku a úplným bezvětřím. Šéf dorazil na snídaní ve výborné náladě. Hned jak vstal, pídil se po předpovědi počasí a to mělo mít minimálně na týden setrvalý stav, což znamenalo konec pobytu v motorestu. Ještě dopoledne se stěhují na loď.

„To mě mrzí,“ vzdychla dívka u snídaně, „chtěla sem vidět tuleně.“

„Uvidíš a nejen ty,“ utěšoval ji šéf, „taky tučňáky a ne na turisticky profláknutým Boulders Beach, ale na Seal Island. Tam jsou taky kolonie tuleňů, za kterýma pořádaj zdejší turistický kanceláře výlety. Oproti turistům smíme na břeh. Tak si to užiješ.“

„A co Stolová hora, hřeben Dvanácti apoštolů nebo Cape of Good Hope a Cape Point?“ zazubil se na dívku Ichtyl.

„To všechno bych mohla vidět? Fakt?“ rozzářila se.

„Mohla, když nám k obědu uvaříš to tvoje překvapení. Teď se přesuneme na loď a po obědě obhlídka,“ rozhodl kapitán.

„Vydrží počasí?“ zeptal se Zrzoun.

„Určitě, když tu máme Prcka,“ odpověděl místo šéfa Čočka, „nosí nám štěstí. Sotva jsme ji na Mauriciu vysadili, nenatočil jsem jedinej slušněj záběr. A koukni, do včerejška jsme mohli v žaketu chodit i na souši a sotva přijela je krásně. Když už jsem se zmínil o overalu, šéfe, Prcek nemá suchej neopren a tady v mokrým do vody nemůže.“

„Já taky potřebuju na nákup,“ nesměle se vmísila do hovoru dívka, „ještě nějaký věci na oběd chyběj.“

„Čočka vyřídí nákup a Pumpička vezme Prckovi míry na suchej žaket a sežene ho. Teď sebou hoďte, za deset minut vyrážíme,“ rozdělil šéf úkoly.

 

- pokračování -

---