Bombar den

Paní Kadrnošková stála s paní Novákovou před sámoškou ze které se kouřilo, zatímco jim nad hlavami létaly rakety na Berlín, Paříž, Moskvu, Londýn, Sankt-Petěrburg, Hongkong, Washington, D. C., Peking, New York, Soul, Horní Lhotu, Tokio, Betelgeuze a Souhvězdí malého Koníka, teď už možná jen Koníka.

"Bombar den, paní Kadrnošková, už jim přišlo to mlíko, nebo mám přijít později?"

"Bombar den, paní Nováková, ještě nepřišlo, ale radši nikam nechoďte, později by nemuseli mít ani tu prodejnu."

"Aha, tak já tu s váma počkám, beztak nemám co na práci."

"Ale paní Nováková, tuhle jste říkala, že  musíte okopat řádek brambor."

"To je pravda paní Kadrnošková, už jsem si dávala gumáky, když mi na dvorek před vlastní oči, to byste nevěřila, spadla bomba a zůstala tam, kdyby aspoň vybouchla, mohla bych znovu zasadit, ale takhle? Co já si jen počnu?"

"No a víte koho je ta bomba?"

"To nevím paní Kadrnošková, mě už táhne na druhou stovku, já se o takový malichernosti nezajímám. Včera jsem koukala do skleníku a rajčátka už začínají být pěkně červený."

"Ale paní Nováková, to se musíte kouknout, jinak vám napaří pokutu za přivlastnění si cizího majetku. Měl by tam být název státu i s vlaječkou, bombu pak zabalte a pošlete přes PPL do země, která vám ji poslala na záhonek."

"Když to musí být, paní Kadrnošková, tak já požádám synovce, ten ještě dobře vidí na písmenka, má teprv 4. dioptrie. Hlavně aby už přišlo to mlíko, chci udělat rakvičky pro mojí neteř z matčiny strany, mýho druhýho zetě, kterej je nevlastní bratr mýho dědka ze třetího kolene mojí tety, která je jeho švagrovou, protože moje zlatá neteřinka narukovala do Izraelský armády, dělá mi radost, sluníčko moje."

Paní Kadrnošková se opřela o chodítko, zatímco zem se otřásala dokola za odcházející paní Novákovou pod dopadajícími bombami. Neúčastně se dívala před sebe, závozník obchodu byl v nedohlednu.

"Snad nezmoknu, začíná se zatahovat," pronesla polohlasem k sobě, očekávajíc jihoamerický tanker z Rio de Janeira přivážející do Hamburku mlíčko od kraviček pasoucích se na vymýcených pláních brazilských pralesů, nakonec si paní Kadrnošková povzdechla, "kde se jen ten David fláká, určitě se zase zakecal a pořádný lidi nechá na sebe čekat."

Jenže byla sobota a David jako ortodoxní žid seděl doma se svou ženou Ester, zatímco jim nad hlavami hořel barák, protože jim víra nedovolovala pracovat a ctili den odpočinku, neboť jak pravil Bůh: 'Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.,

"To nic Ester," pravil David, "Bůh by nedopustil, abychom zahynuli jako pohani a ještě v sobotu."

Ester jako vzorná manželka, ctící Boha i bohabojného manžela a stejně pevná ve víře nic neřekla a nechala si své kletby sršící na manžela pro sebe. I zalíbilo se to Bohu, jak jeho oddaní věřící sedí ve vzrůstající pekelné výhni v božské pohodě a klidu. I usmyslil si, že opravdu v sobotu David s Ester neuhoří, neboť prokázali pevnou víru v něho a to mu velice lichotilo. I našpulil svůdně dívčí, něžně plné růžově rtíky a poslal k Davidovi a Ester Zefýra, jenž sňal z domu Davidova oheň a přenesl na střechu jakéhosi germánského barbara, který za strašlivého vřeštění uhořel příšernou smrtí pohana, jelikož zrovna před týdnem vystoupil z německé luteránské církve, aby nemusel platit poplatky svaté církvi. Inu, Bůh je spravedlivý, vidí na ty kdo hamižně si před ním schovávají lichvářské peníze na hříšné praktiky.

Zatím paní Kadrnošková se dívala na kráter po sámošce, kde si podnikaví vietnamští prodejci již rozestavili regály i pultíky a připravovali se znovu rozchodit obchod se smíšeným zbožím. Paní Kadrnošková se teď stále více podobala bohyni Artemis a její chodítko u nohou se stále více podobalo luku o který se zlehka opírala v rozpuku věčně božského mládí. Dokonce k ní přihopkal odkudsi i srneček a vilně se k ní lísal, poulíc na ni srnčí kukadla. I několik Vietnamců se ji pro jistotu poklonilo a položilo ji k nohám květiny a pro všechny případy na policích otočili zády k ní sošky Buddhů, neboť co oči nevidí, srdce nebolí. A také rozhněvaná bohyně je horší, než sto sedících, usmívajících se Buddhů.