A bola vojna 11.

Mamííí?! Proč jdeme sem na... Cintorín? Pohladila máma synka. Nee mami už zase to... Mícháš?! Promiň zlatko... Jasně že na hřbitov. To já jen že...... Co mami? Ale nic. To je dobrý. Martina vedla za ruku Slávečka. Bylo mu pět a byl to takový malý rozumbrada. Na hřbitůvku v Charvátské Nové Vsi šuměl v ještě bezlistých korunách bříz vítr. Martina šla podél řady náhrobků až se zastavila před jedním uprostřed u zdi. Vytáhni svíčičku Slávečku a potom můžeš škrtnout sirkou joo? Jo! Mami! Nadšeně přikyvoval Sláveček a smál se. Martina oproti tomu plakala. Ale jen tiše a jen tak pro sebe aby to malý neviděl. Jemně rukou pohladila fotku na žulovém obelisku a zašeptala: Tiše spinkej Slávku... Z obrázku se na ni dívala šedivá hlávka s velkým frňákem a prasečíma očičkama - přesně taková jakou si pamatovala... A potom si četla:

Zde odpočívá v pokoji plukovník in memoriam Slavomír Benetka který padl hrdinskou smrtí při obraně vlasti dne 30. 3. 3033

A pak už jen v duchu pro sebe přidávala další slůvka. Prepáč starký môj... Priniesla som ti kvietky neskoro - včera to naozaj neišlo... Promiň.

Bylo pár let po válce a ona se přišla poklonit tomu který pro ni toho tolik tolik udělal. A možná že nejen proto že ji tolik tolik miloval...

A vzpomínky si letěly hlávkou jako hejno vyplašených ptáků. Jak mu mávala z peronu Pardubického nádraží na rozloučenou -to jej viděla naposled živého_ A jak ji tam pak opravdu čekal Slávkův kamarád a odvedl si ji k sobě domů... A Slávka potom ani nesuspendovali ani nedegradovali ani nepopravili - utrpěl přeci při transportu vězně zranění a tak... A tak věděl že je Bánovská v bezpečí. Ale co už nevěděl bylo to že se Macinův syn do Bánovské zakoukal -ostatně nebylo divu- a! Že ona v něm rovněž nalezla zalíbení. A tak se potajmu spolu milovali tak dlouho až jednou pošeptala Martina Zbyňkovi: Budeme mať bábetko! Po čase stále více zakulacují se bříško Bánovské nenechalo nikoho na pochybách...

Jak se bude jmenovat? Optal se nastávající tatínek stejně jako pak o něcopozději budoucí tchán.

Přžece...

Přřeece...

Slavomír.

Ne? To je jasné!

Jak jinak?

Tak.