Kordžia

Z tíživého polospánku mě vytrhnul zpěv matčina konkubína. Nekonečně dlouhé vibrující tóny se plížily podél chladných stěn a odrážely se od hrubých bloků antického kamene. Kdy to skončí? Stonal jsem. Dlouhé měsíce jsem trpěl na lůžku; převracel jsem se v prudkých záchvatech a podivný běs zachvacoval moje zubožené tělo i mou vyčerpanou mysl. Divoké myšlenky mě unášely do vzdálených fantastických krajů. Pojmy ztrácely význam a ze skutečných věcí mého pokoje se stávaly pouhé abstrakce. Horkým čelem jsem se propaloval do polštáře a zhmotněné myšlenky v mé ubohé lebi vášnivě vřely a vrážely do dutých stěn. A dlouhé vibrující tóny se plížily chodbou a rozechvívaly závěsy a pavoučí sítě.

Palác byl hrozný; plný stěn, skrytých zákoutí, průlezů a koutů. Slunce svítilo odněkud shora a v úzkých soustředěných paprscích vnikalo do ohlušujícího ticha tmavých místností. Ztěží jsem vstal z lůžka a trhavými pohyby jsem se zabalil do propoceného prostěradla. Odšoural jsem se do klenuté chodby a úzkým oknem jsem pohlédnul do perystilia.

Na čtvercovém dvorku stáli mí bratři, kněží je svlékali z dětských šatů; a bratři se za konkubínova slavnostního zpěvu převlékali do tógy virilis. Z mých mladších bratrů se stávali muži. Váhavě jsem se vrátil do svého pokoje a uložil se na postel. A myšlenky se mi rozlétly; byl jsem vychrtlým vězněm v černé kobce, byl jsem poustevníkem ve smrduté sluji, byl jsem zpívajícím konkubínem; byl jsem obyčejným člověkem, byl jsem pasáčkem ovcí či koz, ležel jsem v trávě a tiše pozoroval nebesa, a z mého vzezření nešlo určit století, z něhož jsem vzešel. A když jsem si v jednom krátkém okamžiku odžil těch pět nebo šest lidských existencí, jaly se mě neodbytné pochybnosti; cožpak si mohu býti zcela jistě jist, že rozumím všem pojmům? Nebesa, tráva, slunce, les a louka... nejsou to jen abstraktní nápady? Pouhé teorie? Předložte mi důkaz, že vše není jen výplodem mé mysli!

Jsou i jiní lidé, tomu věřím, proč bych měl být právě já čímsi jedinečným? I jiní lidé mají své vlastní vnitřní světy, abstrakce a dojmy; a průnikem všech těchto množin je nejspíše svět, jenž se vcelku podobá skutečnosti. Je nešťastné, že jednotliví lidé mohou vzájemně komunikovat jen pomocí vnějšku... považte: abstraktní informace je nejprve převedena do umělého lidského jazyka, poté zhmotněna, ať už slovem, gestem či písmem; slovo, gesto či písmo je přijato druhým člověkem, a poté dochází ke zpětnému převodu z umělého lidského jazyka do abstraktní informace lidského podvědomí; přičemž tato výsledná abstrakce bývá zpravidla silně zkreslená, neboť je pokřivená množstvím převodů. Tato zdlouhavá a nepřesná tichá pošta by mohla býti nahrazena moderní formou přenosu informací, tj. propojením všech vnitřních světů a přímou komunikací v abstraktní formě. Osobně však odmítám toto ideální řešení; nehodlám se státi tečkou v jakési globální síti. Upřednostňoval bych zachování jedinečných vnitřních světů a využití speciálního jazyka pro přenos abstraktních informací, jenž by nebyl založen na formální lingvistice. Domnívám se však, že v tomto ohledu jsem zastáncem minoritního názoru.

Byl jsem cizincem v neznámé východní zemi. Ležel jsem na posteli a tupě jsem zíral na starou ornamentální mozaiku na stropě. Šedivý pokoj byl osvětlen svitem pouliční lampy, která stála před oknem. Z vedlejší místnosti mě uspávala hlasitá hádka dvou domorodců; neboť vzájemně se proplétající nezvykle frázující hlasy mi připomínaly hypnotickou píseň. Na stole ležely útržky damašku, mušelínu, chazzu a hedvábí. Byl jsem tedy obchodníkem s drahými látkami? Nevím. A je to vlastně jedno, v koho jsem se zrovna vžil; podstatný byl zrovna prožíváný pocit: pocit nekonečné prázdnoty a odcizení. Byl jsem jediným člověkem a snadno bych tehdy uvěřil, že všichni ostatní lidé jsou pouhými automaty či výplody mé mysli. A právě v tomto rozpoložení jsem si uvědomil, že jen v místě, kde nic není, lze objevit svou vlastní pravou podstatu; neboť v prázdném prostoru není nic, co by upoutalo zdivočelou lidskou mysl; nic než já. Tedy jsem?

Byl jsem starcem, jenž vše činil den ode dne rozvážněji. Po mnoha letech už jsem se podobal spíše mramorové soše nežli živému člověku.

Marně dumám nad pojmem času, neboť v myšlenkách se obracím tu k pasáčkovi, tu k tyranovi na trůnu, tu k nemocnému chlapci, tu ke zpívajícími konkubínovi, tu k obchodníkovi s drahými látkami. V jednom krátkém okamžiku jsem jimi všemi. Jaký je zde smysl času? Budoucnost je bludem dneška a minulost nelze ničím obhájit. Můj vnitřní dialog - to je rozhovor mezi mnou a mnou; mezi pasáčkem a nemocným chlapcem, mezi starcem a zpívajícím konkubínem, a tak dále a tak podobně. A jsem mezi nimi opravdu i já? Opravdu jsem?

Zanevření na pojem času, to je cesta k nesmrtelnosti.

Z tíživého polospánku plného tíživých myšlenek a představ mě vytrhnul otcův drsný hlas. "Mořský vzduch a teplejší podnebí tě napraví," řekl. "Rozluč se s bratry, Lucie."

Byl jsem Luciem, synem římského senátora. Perfer et obdura, dolor hic tibi proderit olim. Sluhové mě přenesli do zlatého kočáru. A tam jsem se v horkých dekách oddával novým halucinacím a nechtěnému snění.

Život moderního člověka - toť jakési neznatelné chvění, jež je ohraničeno pružinami a rozličnými vodícími lanky, které člověka obklopují. Z každého svalu, z každé kosti a z každého póru vede lanko, které člověka ovlivňuje. Lanka, jež zasela výchova, přátelé, víra a škola. A tajným smyslem každého života je přervat tato vodící lanka, osvobodit svou existenci a žít ve volnosti. A nezapomeňme, že lidský jazyk je již od základu navržen tak, aby zotročoval své uživatele, neboť jisté koncepty v něm není možno formulovat. Abstraktní pojmy nemají žádnou souvislost se skutečným světem. Komplexní disciplíny, které dále pracují s nejrůznějšími abstraktními pojmy a abstraktními operacemi, kupř. matematika, fyzika či filozofie, jsou nebezpečné fantazie, jejichž účelem je manipulace s lidmi.

Lékaři a inžinýři, symposium v kalamáři! Tabulky a čísla, grafy! Tam je pravda, žádný strachy!

Hrbatá cesta byla lemována ostrými kůly a dřevěnými kříži. Zaslechnul jsem cizí pláč a ženský křik; zoufale jsem se zakutal hlouběji do svého pelechu, pod vrstvu hadrů; a čelem jsem tlačil na dno kočáru. Krčil jsem se před řevem a řinčením mečů! Římský velitel vyštěkával smluvená hesla a legionáři rozsévali smrt. Hlouběji ke dnu! Nevědomky jsem utíkal do vlastního podvědomí a tam se utkával s vodícími lanky, jež do mě zasel přísný otec a milující matka. Rodina - toť vroucí kotel vášní, nadějí a vzteku; nekonečné slovní půtky, rozepře a výčitky, eh... k čertu! Pryč s tím chmýřím! Chuchvalec z vláken se mi zachytil mezi prsty, marně jsem ho setřásal, stíral ho do hader a vlasů. Změňme už téma!

Nešlo mi odklonit tok myšlenek, zastavit ho, ani se před ním schovat. Hledal jsem nové nitky! Nu ovšem: škola! Skvělá příprava pro kariéru úspěšného státního úředníka. Kantor pravil: "Toto je škola. Seďte, soustřeďte se, hleďte! Opakujte slova! Opisujte věty." A nejen učitelé, ale i druzí žáci mají drápy! A i já jsem se oháněl pařátem a i ode mě si kdekdo nosí jizvu!

A na obrazovkách běží veselohry a z rádia se ozývají veselé tóny. Jupí jupí jej! Nám je přece hej! Jsme jen zrnka v pusté lidské poušti. Je... nás... tak... moc! Za tisíce let - stále stejný svět! Kdo jsi, pane? Ještě člověk? Nebo již opice? Z dálky rozeznávám tvou nahrblou chůzi a ztěžklý tvůj krok. Že tys již op!

Domine, quo vadis, smím-li se ptát? Kam tak chvatně kráčíš? Už jsi mi blíž a já vidím tvou tvář; zkrabacené čelo, chomáček vlasů, řídké vousy, připlácnutý nos a tupou bradu, že tys již op! Kráčíš do úřadu? Či jen do vitrýny, abys tam zaujal pózu? Opětovné zopičení člověka je neodvratnou fází lidského vývoje; a je to tak správně, neboť lidský jazyk tak bude zapomenut.

V dálce se mihnulo dalších pár nahrblých postav. ze strachu jsem zatočil do uzounké uličky mezi dvěma domy, neboť jsem neznal úmysly těch tvorů.

Po úmorných dnech putování a krvavých rozmíšek s barbarskou bandou, která plundrovala kraj, jsme konečně přijeli k cíli naší cesty. Vila Kordžia na nás svítila už zdálky, neboť její stěny byly zářivě bílé a čisté jako dívčí krajka. Římský voják, jeden z mála přeživších, vyjel tryskem, aby zvěstoval náš příjezd.

Střih. Ležel jsem na lůžku. Ložnice byla rozlehlá, vkusná a s úchvatným výhledem na moře. "Budete-li potřebovat mou službu, pane," uklonil se sluha. "Použijte zvonek." Mávnutím roztřesené dlaně jsem ho poslal pryč. A dlouhé hodiny jsem se potuloval v hlubokém tichu obrovského pokoje; putoval jsem od okna k čajovému stolku jsa poutníkem v potrhaném rouchu. Den za dnem, žebral jsem jídlo a zarputile odmítal mince. Spával jsem ve stínu lip, snil a sledoval hvězdy. A v mezihvězdných tmách se odehrávaly neobyčejné příběhy, zářivé hvězdokupy se převracely do fantastických obrazců; a pestrobarevný kosmický rej byl doprovázen všeprostupující hudbou sfér; a tyto temné vibrující tóny připomínaly hrdelní zpěv matčina konkubína. Veškeré mé utrpení a veškerá bída světa byla ve vteřině vyvážena tímto mamutím divadlem. A v temnotě mezi světly jsem matně zahlédnul děsivé siluety gigantických obrů; děsivých prastarých.

Byl jsem jedním z žebráků na chrámových schodech; seděl jsem mezi svými a cosi jsem komusi vyprávěl; nežebral jsem, seděl jsem s přáteli, lidé jdoucí z bohoslužby nás bohorovně přehlíželi, a není divu, vždyť kněz zrovna pozvednul jejich duši, až nám - zničehonic a zcela nečekaně - jeden z věřících nabídnul hrst mincí. Z unavené letní nebdělosti jsem si vzal jeden zářivý peníz. A to byl můj konec. Už nikdy jsem neviděl kosmický rej. Už nikdy jsem neslyšel hudbu sfér. Potácel jsem se v hlubinách nevědomí a ostré větve mi drásaly kůži; klopíc hlavu před neustávajícími závaly deště; brodíc se lepkavým blátem; mučen vším. Plazil jsem se zpátky k lůžku.

Byl jsem němým svědkem absurdních asociací a chorobných představ. A mí bratři seděli v úřadech a ve všelijakých státních záležitostech prosazovali rodinné zájmy; záviděl jsem. A mí sluhové byli usměvaví a silní; záviděl jsem. A mí předkové hnili v hlíně; záviděl jsem i jim. A neb jsem byl ve vile Kordžia pánem, vykázal jsem všechny mladé otroky k práci na polích; a na jejich místa nastoupili staří a nemocní, protože těm jsem nijak nezáviděl. A nezáviděl jsem jim tím víc, čím přísnější systém trestů byl mnou ve vile zaveden. Posedle jsem vylepšoval Řád; žádný ze sloužících si již nemohl býti jist, že nebude ztrestán. Atmosféra strachu a nenávisti zázračně prospívala mémo zdraví.

Náhodou jsem zaslechnul, jak můj osobní lékař - Publius - komusi šeptá: "Zdá se, že vleklá nemoc mu vzala rozum. Zešílel." Nechal jsem Publia zmrskat a jeho místo převzala stařena z vesnice, která mluvila lámanou směsí galštiny a řečtiny; vařila mi smrduté lektvary a dávala mi šňupat ostrou směs pálivého koření. V záchvatech zvířecí vášně jsem pobíhal po vile a divoce jsem se chechtal; dalších pár dnů jsem pak proležel na lůžku; a při dalším návalu života jsem se projížděl romantickou krajinou podél pobřeží a vrhal se místním děvčatům kolem ramen. Několik domorodých děvčat jsem ubytoval ve vile; dívky se staly stálou součástí hudebního pokoje, a jejich zpěv mě nejednou vytrhnul z tíživého polospánku; nekonečně dlouhé vibrující tóny se plížily slunnými pokoji; byla to hudba sfér, o níž jsem snil v dřívějším deliriu. V hudebním pokoji muzicírovali samí nehudebníci, hluchoněmí a malé děti. Z louten, píšťal a bubnů vyluzovali ty nejroztodivnější šramoty a zvuky, které se často nacházely mimo zamýšlený rozsah nástrojů. Píštivé táhlé tóny se zahryzávaly jako drobní dravci.

Zatímco v nemoci jsem byl nechtěným posluchačem svých vlastních myšlenek, ve zdraví jsem se stal nechtěným divákem svých vlastních skutků. Mé činy se stávaly jaksi samovolně a bez mého přičinění; mé činy byly výrazem mého nevědomí. Najal jsem malíře z blízkého města a bílé stěny prosluněných místností jsem nechal pomalovat krvavými výjevy a černými červy; kamennou fontánu jsem nechal naplnit koňskou mrvou a stále jsem zpřísňoval Řád, jenž byl aplikován i do nejbližších vesnic a přilehlých panství. A to vše zázračně prospívalo mému zdraví.

Byl jsem obyčejným pastevcem; svléknul si drahý šat a zaujal místo místního hocha, jenž zas nahradil mě, Lucia, syna římského senátora. Ležel jsem v trávě a tiše pozoroval nebesa. A po několika málo dnech, kdy už se mi docela rozuteklo stádo ovcí či koz, jsem se - znuděn a hladový - vrátil zpět.

A nepřetržitý lomoz hudebního pokoje mi způsoboval tíživé hypnotické stavy podobající se dřívějším záchvatům vleklé nemoci; stavy, z nichž mě dokázala nejlépe vytrhnout hudba sfér, to jest táhlé vibrující tóny z hrdel mých prostých děveček. Kolébal jsem se v temnotách; a v tiché hrůze pozoroval hvězdy; zkoušel jsem zahlédnout siluetu některého z děsivých obrů; marně. Vždyť... to já jsem byl jedním z obrů, napadlo mě; vždyť vila Kordžia, okolní vesnice a přilehlá panství: toť můj vesmír, můj svět, moje vitrínka pro radost. Druzí lidé, mí poddaní: toť mí mravenci v malé skleněné kolonii.

Rozhodnul jsem se skoncovat s barbarskou hordou, která nás sužovala cestou z hlavního města. V čele malého oddílu ozbrojenců jsem projezdil kraj; a v několika krvavých šarvátkách jsem si vysloužil obdiv a přátelství svých mužů. A vilu Kordžia jsem nechal vyzdobit kostmi nepřátel. V nočních snech se mi vracela vidina hradu z bílých kostí, cáry hader plápolájící v nočním větru, ostré kůly, tlející lebky. Druzí lidé jsou pouhými lidmi, kdežto já - já jsem jedinečný. Hudba sfér mě ukolébala do hlubin tíživého polospánku.

Jednoho rána přijel posel, aby zvěstoval otcův příjezd. "Těší mě, že tvůj stav se zlepšil, Lucie," řekl otec. "A vidím, že jsi zde učinil mnoho dobré práce." Procházeli jsme se sem a tam, otec mi vyprávěl o životě v hlavním městě, o všelijakých státních záležitostech a upřímně obdivoval Řád, jenž jsem ve vile a v okolí zavedl. "Tví bratři, Lucie... jsou to schopní úředníci... toť vše... chybí jim dotek génia. Věřím, že jisté prvky tvého Řádu... bychom mohli převzít i do hlavního města... myslím... že nadešel čas k návratu do Říma, Lucie. Potřebujeme tě. Rodina tě potřebuje."