Bulovka

Na lavičku dopadají první paprsky. Připadám si jako jedna z vymrzlých budov, které ještě pamatují doby, kdy Libeň nepatřila mezi metropolitní vazaly.

Zvednu se z lavičky. Projdu se kolem LDN, infekčního, pitevny, a nakonec to vezmu kolem záchytky a onkologie.

Když míjím budku, ve které se platí za parkování, vyštěkne na mě důchodce: „Vodkud jdeš?“

Nevím, co odpovědět. V takových případech se obvykle lže, aby se zakryla pravda, která nejde vysvětlit.

„Byl jsem za mámou. Leží na onkologii.“

„Nejsou návštěvní hodiny, nelži,“ přeruší mě důchodce. „Už jsem tě tu viděl nejmíň dvakrát!“

„Byl jsem se projít. Stačí to?“

„Tady není park, mladej. Dej si vodchod.“

Míjím závoru a pokračuju k tramvaji.

Až mě sem přivezou umřít, budu ležet a zírat do stropu napojený na všemožné hadičky jako rozbitá lednička, z níž je nutné vyndat poslední zbytky jídla, než se rozpadne.

Mezitím si naposled projdu nemocniční areál. Nebudu nikomu nic vysvětlovat, rozhodně nebudu spěchat.

Pak se posadím na lavičku a počkám si na první paprsky; vrátím se před minulost.