Balada o kometě

První pokus o báseň :) Inspirováno baladami. 

Daleko za malou ledovou planetou,
slunce jeví se jako bod.
Hvězdy svádějí válku staletou,
válku o území zamrzlých vod.

Území ledovců v moři prostoru,
co chtěly by okusit jasu.
Překročit linii našeho obzoru,
přetnout pouta a okovy času.

Zažít nebeskou záři,
letět na jiskřivém ohonu,
co ocení pozemští hvězdáři
a složí jim poklonu.

Věčnou nocí odsouzené plout,
komety sní, že započnou pouť

okolo Slunce.

Jednou či dvakrát za sto let,
kdo z vás se pozorně dívá,
tomu je dáno spatřit svět,
jak bělavou aurou se odívá.

Nastává konec polární noci,
ze stínů na světlo derou se skaliny.
Užasne člověk, bude-li moci,
spatřit kouzlo mrazivé krajiny.

Pohoří ze žuly tyčí se vpřed,
nad strmé srázy podivné horniny.
Kdepak ze žuly – to vodní led,
formuje horstvo, pokrývá planiny.

Kometa pádí dychtivě blíž,
směrem ke Slunci, k majáku na obzoru,
po věčném čekání nemá se na pozoru.
Slunce, jenom ji neubliž!

Příjemné teplo mění se v plamen,
ledové pláně zachvátil var.
Ledy tají, voda tryská z ramen.
Kde byly planiny - tam obláček par.

Dnes útesy stojící a kameny,
zítra v řeky změní se a v prameny.

Plamenným polibkem
hroutí se srázy.
Co dříve horkem,
dnes poslem zkázy.

Horami nepohne.

Kometo nebohá, proč pyšníš se ohonem?
Stál tebe celé ledové údolí.
Vždyť tvoje tělo mu pohonem!
Stojí krása za to, když bolí?

Obkrouží slunce žhavá doběla,
netuší, že jata byla v popruzích.
Uniká pryč – radši by zledověla,
lapená sluncem ve věčných okruzích.

Pokaždé za pět set pozemských let
během pouti sluneční soustavou,
postaví před kometu toulavou,
postaví vesmír do cesty svět.

Každé páté pozemské století
vidí ho větší a jasněji.
Pokaždé když okolo proletí,
proletí blíže a těsněji

Pradávno míjela Zemi poprvé,
nechajíc němou tam svědkyni.
Kometu, kvapnými tahy od krve,
lovec zvěčnil malbou v jeskyni.

Během dalšího těsného průletu
Země zdá se rychleji točí.
Náhle utichá palba kulometů,
k nebi zří tisíce očí.

A dnes?

Lidí je více než posledně se zdálo.
Nebyl tam prales, ještě před nedávnem?
Z mizící přírody zbylo pouze málo.
Les musel ustoupit blokům elektráren.

Před dávnými eony život Zemi dala,
nyní kometa vrací se, aby ho vzala.

Lidé jsou pyšní, oni nemají strach,
vždyť slavně kráčeli po měsíci.
Jakápak příroda - ba křížení drah.
Šance na impakt? Přece jedna ku tisíci!

Matička Země měla by dítka chránit,
v náručí svém před nárazem bránit.

Měla by?

Vždyť tu nadarmo žili,
matičce Zemi ublížili.

V posledním onom momentě
matičce zželí se dětí.
Hlasem hřmotným přikáže kometě:
"Zemi se obloukem vyhni!"

Kometa uhne a letí
naproti sluneční výhni.

Ledové hory v pekelném jícnu tají
a rozpouští se.
Lidé triumf na Zemi bujaře slaví,
ale poučí se?

---