LABUTÍ PÍSEŇ

Dívala jsem se na labutě,
Most se vpíjel do mlhy,
Park večerem úplně osiřel,
Můj táta za ruku mě vzal,
Jeho dlaň byla pevná...

Maminka mě tou pěšinou vodila,
Po té lávce, zkratkou do školy,
Ze břehu na břeh,
Vkročila jsem s údělem princezen,
A mohla jsem někdy krmit labutě...

Vzala mě častokrát za ruku,
Její dlaň se chvěla,
Jemná se zdála, a přece...
Když zazpívala,
Hlas se nesl k těm labutím...

Chodím teď tím parkem,
A ty mě zkoumáš,
Prohlížíš těma svýma očima,
Posloucháš můj horký dech,
Déšť smývá mi stud a já vzpomínám...

Tiskneš mě víc,
Už nejsme sami,
Ukazuješ na dvě labutě,
Přitom dobýváš hráz šatů,
Té zpropadené látky...

Zůstaneme spolu,
Tato vzácná chvíle navěky přetrvá,
Tak chopíš se mé dlaně tam u jezera,
Tvá dlaň je silná,
V jitřním chladu hřeje...

Labutím tancem se rozeznívá,
Zvon lásky,
Překlene i čas odloučení,
Rozpustí i mlžný závoj nad vodou,
Nerozbije objetí...

Když teď jdeme za ruce,
Má princezno s copánky,
Ukazuju ti labutě,
Hodit jim střídku pečiva smíš,
Pak podám ti dlaň svou...

Má dlaň vrásky neskrývá,
Maluje šeď a už nezpívá,
Neumí přetvářku kostýmní,
Do vlasů vetkne mi zima jíní,
V té běli usmívám se na hladinu klidnou,
Kde plují dvě tiché labutě...

Ač se chvěji zimou,
Ty spěcháš za dětmi,
Za rodinou,
Nepohrdneš labutěmi,
Pohledem tím, který moc dobře znáš...

Krása v bílém hávu,
Nevybledne,
Jen lidská píseň doznívá,
Tak pustíš mou dlaň...
..už je čas.