Lehce

Jsem stín sebe pouhý na břehu řeky času

až na dno je vidět až v hloubky do osudů    

já koně svých snění po nocích v trávě pasu

nechci vědět, proč jsem a jak dlouho budu.

Nechám plynout kolem vodu všech mých hodin

a vteřiny bytí ty mi prší s deštěm  

prstýnek ti najdu slepý se ponořím

jak v posledním dni dětství tenkrát v horkém létě.

A políbím tě stejně na tvá ústa z malin

do dlaní mi spadnou holátka tvých ňader

a ostruhy prstů bodnou tě do slabin

v závrati se prohneš padlá do propadel.

Pak zaliješ mi kávu já přitisknu se tiše

nadechnu se tebe a vůně tvých vlasů

ty přeliješ šálek a zavzdycháš z výše

a já omluvím se, však miluji tu krásu.

A se rty spálenými od slunce tvojí šíje

mlčet budu jak kněz, jež zpovídal sám sebe

jak opilému, který na cosi právě pije

jak duši je mi lehce, jež nalezla své nebe.