Já tuším vše: vás urazí mé tajemství, jež se vám vzdává. A vaše hořkost pohrdavá se v hrdém zraku odrazí. Co chci? Proč spěchám odhaliti vám duši svou tím dopisem? A jaký podnět, může býti, pro zlobný posměch dávám v něm! Když tenkrát maně jsme se střetli, já, zahlédnuv váš úsměv světlý, té něze bál se věřiti a známé city popíraje, i když má volnost ponurá je, přec nechtěl jsem ji ztratiti. A co nás rozloučilo dále... Nebohý Lenskij v oběť pad... Všeho, co miloval jsem stále, já musel jsem se tehda vzdát; všem odcizen a cizí všemu, já viděl v klidu, volnosti náhražku štěstí, radosti! Jak zmýlil jsem se ke zlu svému! Ne, každou chvíli vidět vás, být vaším stínem, který vnímá rty v úsměvu, váš něžný hlas očima zamilovanýma, jen vnímati, jen duší pít váš zjev, v němž božstvo tuším kvésti, vám před očima v mukách mřít a mizet, zhasínat... toť štěstí! Jen přelud je to; nazdařbůh se vleku pro vás, nevím kudy: mně drahý den, i chvíle tuch. Ale jen v marném běhu nudy uniká čas, mně souzený. I tak je těžký, zkalený. Já vím: mé dni jsou vyměřeny; abych jim dodal trochu ceny, už ráno chci být ujištěn, že jistě uzřím vás ten den... Jak nemít strach: v mé prosbě tiché že vaše přísnost uvidí jen rozmar zchytralosti liché — a s odporem ji odklidí. Kdybyste znala, jaká trýzeň je v krutém ohni lásky mé i v rozumu, jímž horkou žízeň své krve věčně krotíme; chtít kolena vám objímati a v prachu, zalit slzami, svou zpověď, lítost svou vám lkáti, vše, vše, co klidu nedá mi : a přitom všem se chladným zdáti, nezradit okem, slovem cit; předstírat v rozhovoru klid a s úsměvem vám naslouchati!... Jsem u konce však: nebudu se sobě vzpírat v marném zdání; vím, nemohu již: Jste má paní, vzdávám se svému osudu." —XXXIII.A čeká marně. Druhý, třetí list napsal, žádná odpověď. Až jednou... Div jí do objetí nepadl u známých. Co teď? Nevidí zraku Eugenova. Je cizí, přísná. Nemá slova. A zima, zima vane z ní jak o Kristovo zrození! Oněgin zrakem přibil by ji. Můj Bože! Tvrdě sevřené rty jak by byly z kamene! Kde soucit, rozpaky se kryjí? Kde stopa slz? Ne, není tu! Svit hněvu spíš než soucitu...
pri čítaní som si predstavila neznámu dievčinu sediacu za oknom pozerajúcu do diaľky a čakajúcu na...?
Báseň jemná, pripomínajúca starých majstrov, hladí aj bolí zároveň...ak je dotyčná reálna, je mi jej ľúto, že nevie, o čo prichádza...
Písmák