Kód 1007

První má myšLenka po probuzení patří Tobě. A taky ta poslední. To než se propadnu do náruče Morfea. V dlani přitom svírám kamínek z Lanzarote. Ruku v ruce pak spolu létáme krajinou snů. Naučila jsi mě létat. A já zas Tebe. Kdo nás třeba náhodou zahlédne řekne si: To znám! To je ta pohádka!! Kráska & zvíře!!! Tak přece jen...!

Přicházíš už do let. Pána. Krista. Začínaj Tě bolet různá místa. Na těle. Snad hladí Tě Andělé. Na duši... Neustále hladívám Tě já. Tiším Tvou bolest. Bolest o které skoro nikdo nic netuší. O kterou ses se mnou podělila. Snažil jsem se Ti dnes přát ať se splní všechny Tvé sny. A Tvá odpověď? Že máš jen jeden... Ach ano vím! Jak jinak...?

Kytici rudých růží dostala jsi ode mne jen na obrázku. Přesto snad potěšila. Třebaže Ty jsi SEDMIKRÁSKA. Bellis perennis. Chudobka. A zase! Dvě tak rozdílné tváře spolu! Jako trojstěžňová plachetnice a rybářská bárka na jednom molu. Ještě na Tebe čeká velká milka. Slaďounké políbení a cukrem nervů pohlazení...

Miluji Tě od té úplně nejvíc nejprvnější chvíle co jsem Tě uviděl. Když zavřu víčka vidím tu scénu jako natočenou na osmičku rukou Spielbergovou. Ani nevíš? Ty sama jsi Anděl! Buď jsem totiž viděl svatozář a nebo "jen" Tvou auru. To je TEN obraz! Botticelliho Zrození Venuše. Přinejmenším. A tím Pan spojil naše cesty. Už navždy.

Život člověka je prý jako svíčka. A přitom žádný neví kdy ta jeho dohoří. Navíc ani nevím zda až bude zvonit konečná budu ještě při smyslech. Třeba ta mladá sestřička co mi bude měnit plínku řekne: Ach ten starý blázen! Pořád mele něco o ZLATOHNĚDÉ... Nebude vědět že i ta poslední jiskřička života a poslední vzpomínka bude patřit: Tobě.