THE UNSWEPT PATH: CONTEMPORARY AMERICAN HAIKU 2

Mi se líbí všechna. Pro mne jsou haiku srdcovky. Klidně i přezrálé s černou šťávou. Možná i červ, hlodající pochybnost. Vždycky ho cítím. Spolknu ho i s tou sladkostí okamžiku /usměju se. Jsme to my. Naše podstata. Tak nějak to vnímám. 

Atkij: mně osobně se hodně líbí to haiku od Penny Haterové - představa dětí zkoumajících dalekohledem hory na měsíci (rozuměj spřádajících velké až nereálné plány do budoucnosti) v kontrastu se zívající babičkou jakožto stařeckým nadhledem je pro mě kouzelná.

nestartující auto a podzimní listí s motýlem...pro mě a a v mém pojímání nejpříjemnější/nejlepší

Všechny výhrady jsou správné. Dianne di Prima byla Beatnická básnířka, a stejně jako u Kerouaca je velmi těžké najít u ní nějaké čisté haiku. Tohle se mu blíží.

O Nagasaki jsem uvažoval úplně stejně, ale rozhodl jsem se ten text ponechat - byl vybrán Hitchinsonem a Hartherovou do sborníku, tak jsem dal na ně :o).

Opět krásný výběr. Vyzdvihla bych šestý a sedmý text, oba jsou výtečné, ale nejen tyto.

K prvnímu dílku mám výhrady. Nemám problém s širším společenským přesahem, poučenému čtenáři se význam textu značně rozšíří. Pozastavuji se nad probleskem ega autora. Už v úvodním verši vstoupil do textu hodnocením. Druhá část textu přesahuje do budoucnosti, což je v rozporu s principem zachycení přítomného okamžiku.

Pak také dumám, jestli je v dnešní době možné sledovat mléčnou dráhu nad tak velkým městem, jakým je Nagasaki. Nevím, z jakého období text pochází.

Hned to první

překvapuje mě subjektivita. Tohle nejsou obrázky, ale výkřiky

děkuji za tento příspěvek..

"svatební ráno" je excelentní...

Lk: to říkáš pravděpodobně především proto, že ses ještě nepokusil haiku napsat. Ve skutečnosti je mnohem těžší napsat dobré haiku, než se na první pohled zdá. 

S tím Turingovým testem máš sice pravděpodobně pravdu, ale pokud k tomu dojde, nebude to proto, že je haiku primitivní, ale proto, že AI se obecně už delší dobu daří předstírat inteligentní projev v krátkých literárních útvarech. Stále jde ale o imitaci inteligentního projevu, ne o uvědomělý básnický projev jako takový.

Měsíc a měsíc: viz příklady v textu výše. Hory na Měsíci a vychází měsíc. Sama většinou také dost intenzivně astronomicky rozlišuji, přičemž čas od času se sejde docela komplikovaná nuanční situace, která však v kontrastu působí mírně rušivě, případně vizuálně znepokojivě.   

Fenomén autora: On takový jev velmi vyniká třeba i na knize z ranního cyklu Haiku in English, tam opravdu přehlídka silných jmen doslova bije do očí. / I evropská kultura tradičně aluduje, ale přece jen jsou s tím jisté potíže. Nu, a co se potom Ameriky týče, zrovna John Ashbery je skvělým příkladem náruživého zužitkování cizích veršů do centonů, tudíž opět až paradoxní kontrast. Ne že by paradoxy nebyly pro poetický svět typické. 

Spoluautorství: Jistě všeobecně souvisí s odlišným přístupem asijských kultur k vynikající osobnosti a individuálnímu názoru, přesto se některá tzv. velká jména zdárně a nezaměnitelně prosadila. Jednoduše zajímavé. 

Silene: zajímavé je, že když se v tradičním japonském haiku zmíní "měsíc", myslí se tím vždycky úplněk - výjimky existují, ale většinou je to v textu specifikované. Měsíc s velkým M bych v haiku použil pouze v případě, že bych explicitně mluvil o vesmírném tělese (kdyby například bylo nějaké haiku o přistání na Měsíci), jinak používám vždy malé m.

Pokud jde o to ne-autorství, je zřejmě pravda, že v Japonsku, a obecně asi i v mnoha východoasijských kulturách, méně inklinují k tomu, aby měli na každou větu copyright. Naznačuje to minimálně Higginson v The Haiku Handbook, když říká, že kolektivní básně typu renga se v Japonsku tradičně kolektivně tvořily a jednotliví autoři neměli problém s tím podřídit se celku. Když se pak o totéž pokoušeli autoři na západě, většinou ztroskotali na tom, že chtěl mít každý jednotlivý autor v básni jasně viditelné a rozpoznatelné zastoupení...

Sama třeba naopak čím jsem starší, tím více se zaobírám pochybnostmi, zda je vůbec se žánrem souladné až takové vyzdvihování osobnosti autora. Jistě, z hlediska prvotní japonské národní hrdosti a kulturního dědictví, či naopak moderní doby, autorských práv atp. nezbytnost, ale jinak ve své podstatě jakékoli upozornění na autorskou entitu tvrdě kráčí proti kýženému odosobnění v těle textu. Troufla bych si říci, že haiku by mělo zůstávat nepodepsané a nenadepsané, pokud by mělo splnit parametr faktického upozadění, pro orientaci potom ukotvovat se pouze časově a místně. 

Pavle, to je velmi zajímavý postoj. Jen by se haiku zároveň nemělo používat na ukrývání faktu, že mnohý plodný tvůrce ještě takřka nic neumí. 

Podle čeho se rozhoduješ mezi měsícem a Měsícem?

Právě to odosobnění je náročné, věk jistě může pomoci potlačit sebe, jak píšeš, ale myslím, že hlavní roli při psaní haiku hraje schopnost přiblížit se japonské mentalitě. Tak to cítím, ale jak píšu, je to pro mě exotická kategorie, ráda si haiku přečtu, ale "haikistkou" nejspíš nebudu.

Algena: V jedné recenzi na Šálek dál hřeje dlaně nějaká paní knihovnice vyslovila obavu, aby sa haiku z české poezie opět nevytratilo, protože ve sborníku našla jen díla autorů středního a staršího věku. Hodně jsem nad tím přemýšlel a došel jsem k názoru, že je to tak správně, protože psát haiku vyžaduje určitý osobní postoj, který je s mládím většinou neslučitelný. Jmenovitě: vyžaduje aby autor v textu ideálně vůbec nebyl, aby se nepředváděl, aby neukazoval, co všechno umí a co se naučil. Mladí autoři většinou při psaní sledují osobní ambice a chtějí být vidět, to jde přímo proti duchu haiku. Já osobně to vidím tak, že čím je člověk starší a přemýšlivější, tím má k haiku blíž. A osobně bych (podobně jako Nietzsche v jiném kontextu) viděl jako začátek přibližně hranici 30 let (s mnoha úžasnými výjimkami).

Haiku je pro mě stále exotická záležitost, děkuju za přiblížení