Kukýnka - Devátý díl pro Pamětníky

Ehm, echm, po delší přestávce, tedy voni jsou to kapitoly, žejo, minule se ňáko zmotalo vyprávění dohromady. Především by se mělo vědět, že Kukýnka, to jako já je ta nejúžasnější osoba v každý pohádce.

"Vždyť jsi minule celý díl jenom proválela." Cssssss, řekla zcela mylně zmatená Copinka.

"Héééj, já nejsem zmatená, ty to vyprávíš úplně mimo!"

Ale je to můj pohled!!! A Copinka neřekla už dalšího slova a vůbec se netvářila naštvaně, neboť po delším listování minulou kapitolou bylo zjištěno, že Copinka s Kukýnkou zůstaly v široširém pohádkovém světě úplně opuštěné, neboť ostatní účastníci minulého dílu se jaksi zdejchli do vlastních příběhů.

"To jsme teď opuštěné? To je ten nejstrašnější příběh, jaký jsem slyšela a na rozdíl od tebe mluvím krásnou spisovnou češtinou, jako vyraženou ze školních kateder!" Hele, já si budu mluvit jak chci!!! Copinka opět přerušila vypravěčku, která se nemůže kvůli neustalýmu přerušováni vůbec soustředit na příběh a něco vymyslet.

"Už mlčím!" Konečně Copinka předala slovo hlavní vypravěčce...

Kukýnka s Copinkou nebyly tak úplně v širošiředálném světě tak opuštěné, neboť si na ně vzpomněla minule uteklá Karkulka. Ta Karkula co byla liškou, ne ta prachsprostě vykradená a neautorsky upravená verze Boženy Němec, která byla Češkou asi, bydlící na zámku v Babiččiným údolí, nebo tak ňák.

"Copinka mlčí, ale vůbec ji to nedává smysl." Řekla mlčící Copinka, jelikož, abychom furt nepoužívali neboť...

"Ježiši Kukýnko!" A dali čtenářům nějakou atraktivní slovní změnu a nevypadalo to, že jsem nikdy nic nečetla, ale já čtu furt, když nepracuju a myslím na tu práci, tak při tom čtu, kudy chodím.

"Proboha Kukýnko co bylo s Karkulkou, ano čteš a pracuješ krásně, tleskám ti." Díky, poděkovala vypravěčka konečně uznalé Copince nad tvrdě pracující a furt čtoucí Kukýnkou.

To bylo tak, zatímco se nad světem tam venku stahovala nukleární mračna nadcházející zimy, Karkulka seděla doma dívající se do zdi, protože neměla televizi, rádio, mobil, knihy, neměla ani zahrádku, kde by obdělávala mrkvičku pro králíčky, které taky neměla, naopak před domem měla obrovský kráter, kde nemohlo nic vyrůst a domů vždy skočila obrovitanánským skokem, asi takhle, ne! Takhle velkým a při tom koukání do bílebílé zdi ji napadlo, jestli by náhodou nebylo záhodno navštívit Copinku s Kukýnou; hlavně při tom nepoplíst jména, uf; které tou dobou sepisovaly jednu moc zajímavou a vlastně úplně populární a úspěšnou pohádku.

"Vždyť jsi ji ani nedovyprávěla a už je populární a úspěšná?" Copinko, kdyby jsi mě furt nepřerušovala, tak už bych dávno byla na konci. Ty nechceš mít Karkulku za kamarádku? Co jsi vyrostla, tak mě jenom přerušuješ.

"Já za to nemůžu, to samo. Tak pokračuj." Vypravěčka chvíli obezřetně pozorovala Copinku kroutící hlavou a znovu se vrhla do vyprávění.

Jednoho dne dostaly Copinka s Kukýnou dopis a ne ledajaký ale od Karkulky. Ta viděla všechny barvy, pokud to byla červená a tak i dopis byl psaný červenou barvou, no spíš byla dozrzava. Psalo se tam jak Karkulka celý dny kouká do zdi a přitom že si vzpomněla na Copinku s Kukýnkou a ráda by je navštívila, aby jak se tak říká ve velkým světě dospělejch, oživila společenský vazby, neboť o samotě to jde na dálku dost těžko. Copinka s Kukýnkou skákaly radostí celé bez sebe, že je navštíví jejich dobrá kamarádka Karkulka, kterou viděly všeho všudy asi jednou. Sedly si před nástěnné hodiny -s dvěma "n" pod ciferníkem-, aby mohly počítat každou ušlou minutu, kterou Karkulka nepřišla.

"Proč bych to dělala?" Protože jsi Copinka v našem příběhu.

"Copinka nepozorovala každou ušlou minutu, ale hrála si v pokojíku, zatímco Kukýnka se SAMA věnovala zírání na hodiny." Ach jo, ale to nebudeme spolu.

"Lepší než zírat na hodiny." Kukýnka po chvíli zírání na hodiny šla za Copinkou si hrát.

"Tak vidíš."

Jednoho dne bylo docela slunečno, letadla přes oblohu dělala dlouhatanánské čáry z vodních par, které tam vydržely celé minuty v postupném rozpadávání se, přijela konečně Karkulka k Copince a Kukýnce. To bylo radosti, ale Karkulka tak nějak víc objímala spíš Copinku, než Kukýnku. Večer si udělaly táborák, naštěstí nebyl poblíž žádný hudební nástroj a tak byl večer nad opekájícími se buřtíky opravdu vydařený bez táborového drnkání a zpívaní pozbývající melodii a harmonii.

Najednou to přišlo, Karkulka zaklekla na koleno před Copinku a vytáhla odněkud z nějaké kapsičky krabičku s prstenem...

"Co je to za nesmysl?" To máš za to přerušování, budeš si brát Karkulku chachahahaha...

"Ne, nebudu." Ale budeš, je to v příběhu.

"Ne, rozhodně ne!" Ale...

"Kukýnko!!!!!!!!!!!!!"

... ... ...