Květomil Dobroděj & holčička co neměla srdce

Byla jednou jedna pohádka a v té pohádce žil (mimo jiné) chlapík spořádaným životem, ale měl jednu slabinu, jmenoval se Květomil Dobroděj a kam přišel, tam páchal dobro, které měl raději, než květy.

Květomil pracoval jako úředník, protože i jeho otec byl úředník, děd byl úředník, praděd byl úředník, prapraděd byl úředník, praprapraděd byl úředník. Asi v šesti letech Květomil pochopil svůj úděl, hrál si s vláčky, otec k němu rozlobeně přišel, sebral mu je a dal synkovi na hraní úřední akty. Od té doby přestal Květomil úplně zlobit a začal páchat dobro, všem bez rozdílu.

Bylo Květy a jako na potvoru na Květomila padla úřední dovolená, vyrazil do městové matičky věží (a bůhví čeho ještě), kde chtěl shlédnout oblíbená turistická místa, jako náměstí, sochu, most, řeku, nebo hodiny. Procházel se rozvážně náměstím, už už mu zdálky mávala socha, když tu byl okraden kapesním zlodějem (ani se nepředstavil, hulvát!) o zánovní hodinky po praprapradědovi, prvnímu úředníkovi rodu, které dostal za vzorné úředničení, od té doby se předávaly z úředního otce na úředního syna.

"Ach, milí lidé jsou zdejší, co bych jim nepřenechal něco ze svého," pronesl s blaženým úsměvem Květomil Dobroděj, ale to si raději měl ukousnout jazyk, při dalším prodírání se cizím davem byl postupně odlehčen o mobil, fotografický aparát, peněženku, napůl seschlou bagetu uloženou v batohu, batoh, ledvinku z devadesátek, elektrokoloběžku značky Nikola - speciální úřednická edice. Zbyl mu naštěstí zpáteční lístkovlak; smutně pozbyv notně hmotného majetku táhl se pěšmo v botech bez tkaniček, které mu také pokradli. I snil o napůl seschlé bagetě, něco rezavého moku spadlé pěny, neboť neměl jediného pražského groše.

Smutným, jak bylo řečeno, beztkaničkovým krokem táhnul se na nádraží, pronásledován smečkou hladových kapesních zlodějů, zvěst o Květomilovi se mezi kapesní cháskou dotýkala hvězd. Uplynul měsíc a Květomilovy kapsy nepřestaly být zdrojem pozornosti kapesních hašašínů, jeho úřední morálka trudně klesala, i úřední orgán, kde nahlašoval Květomil kapesní přestupky se mu povážlivě stranil, obvykle když se přibližoval k příbytku spravedlnosti a pořádku srazil se s cedulí oznamující, že uvnitř orgánu probíhá dovolená a za záclonkou v okně byla vidět čísi skrývající se tvář.

Květomil terorizován kapesními přáteli ztrácel víru ve smysl života, i přestával pomáhat babičkám přes přechody, nenechal sednout sešlé věkem spoluobčany, i na ztrátách a nálezech na něj pouze vzpomínali. Město utahoval stále temnější strach, lidé ztráceli víru v Květomilovo dobrodějství, jež tálo jako čerstvý sníh posypaný solí. Rozhodl se ke kroku poslednímu, uchýlit se do náruče svaté církve a ukončit trápení zpovědí. Kněz v dlouhé černé sutaně si ho však nepříjemně měřil pohledem od rozcuchaných kadeří, až k botám bez tkaniček, neboť delší dobu nepřispěl Květomil ani vindrou na chod církve a po měsíci pustnoucího Květomila zpuchřelé fasády kostelů, katedrál a klášterů zabíjely pádem kolemnachomýtnuvší se ovečky církve svaté.

Ve zpovědnici našel Květomil od kněze plné pochopení pro své utopení, neměl ani na provaz a kněz mu nechtěl půjčit drobný, sám bez Květomilových darů chud, jako ta kostelní myš, která měla vyhlodané doupátko ve zdi pod knězovou postelí. Kněz tak nic netušíc žil v podivném myšosvazku, nevěda že páchá každým ulehnutím smrtelný (asi) myšohřích, ač myšoslečně Koralíně nevadil (ba ji vzrušovala kněžská sutana) a na myšoúřadě si sehnala povolení ke spolužití s partnerem kříže.

Smrákalo se, i stromy raději shazovaly podzimní listí z větví, když viděly toho Trudomila. Květomil stanul nad černou hladinou vod zírajíc do šplouchajících temnot, znenadání dostal kamenem doprostřed čela.

"Jauvajs, to už se jeden nemůže utopit po letech pilné práce?"

"To je moje místo!" Odpověděla mu opodál stojící holčička, kterou si před tím nevšiml, podle vzezření nepatřila k nejvyšší smetánce. Květomil mnouc si čelo ustoupil z místa, jež neprávem zabral.

"Jak se jmenuješ a co tu děláš holčičko?"

"Co je ti potom, balvane."

Květomil zjevně v rozpacích mlčky zapomněl na cíl své cesty a stál tam jako tvrdé Y se zvednutýma rukama, tak aby ypsilon dokonale imitoval. Holčička žila u řeky, straníc se společnosti, neměla srdce, proto ji společnost nenáviděla. Mezitím kapesní cháska, která všude pronásledovala Květomila v šacování kapes seznala, že své loviště zcela vykapsovala a rozešla se odkapsovat město, jako v před-Květomilových časech.

"Ty taky nemáš srdce?" Zeptala se ho.

"Jsem úředník."

"To chápu. Hledáš smysl ve vlnách?"

"Vlastně proto jsem přišel." Vzpomněl si Květomil a připažil.

"Tak... do toho."

"Už se mi nechce."

"Mám tu kafe, chceš?"

"Asi?"

Jestli se tam spolu rozhodli žít v kávovém dominiu, po té co holčičce, která neměla srdce bylo 18, možná se vzali.