Cthulhu i Krteček

Hvězdoslav Zvonimír byl vyučeným lampářem, každé ráno lampy zhašínal a každý večer je rozsvěcel, ale i do jeho městečka Díry nad Konimírem dorazila elektřina a Hvězdoslav skončil na dlažbě, byť pod elektrickým světlem. Zkusil to tedy jako rekvalifikovaný kovář, když se mu podařilo zvednout kovářské kladivo, které váží asi milión tun, plus mínus. Zvonimír koval jako šílený, pamětliv že už jednou přišel o práci, koval podkovy, meče, ploty, trhal zuby, ale i do Díry nad Konimírem se proplížil automobilismus, střelné zbraně, plastové ploty a zubaři. Hvězdoslav byl opět na dlažbě.

Stal se tedy vazačem knih, ale jen co se vyučil a udělal svou první knihu, už ji mohl hodit do koše, do města dorazila automatizace a vazačské, tiskařské, vůbec všechny lisy ve městě začal řídit automatický bezobslužný, bezporuchový počítač CML. Zvonimír si nevěděl rady co si má počít, zastavil se na úřadě práce a podezřívavě pozoroval monitory s nabídkou práce, kde nabízené práce postupně zčervenaly jako zrušené.

Tehdy Hvězdoslav za příhodně se spustivšího trudnomyslného lijáku, a všudyokolometajících blesků vylezl na nejvyšší bod Díry nad Konimírem, který se tyčil do úctyhodné výše 88. metrů nad mořem a 20. metrů nad samotným městem, už už chtěl skočit a skončit bídný život, když tu z města vyhlídkovým páternosterem se ke Zvonimírovi řítil páter, aby mu sdělil životně důležitou informaci a to, že

"Vzít si život je hřích," řekl mu tak udýchaně sípavým hlasem, protože měl od dětství astma, ale biskup v diecézi pod kterou spadal nechtěl pátera pustit ani k moři, jelikož biskup byl velice zbožný a všechny peníze rozdával chudým, sám chodil v pytlovině, obvázanou lněným provazem, který si sám u řeky vyrobil, podle Krtečkova návodu. Na Hvězdoslava tato informace zapůsobila přímo šokujícím dojmem, byť ji skoro neslyšel přes průtrž mračen, šlehající blesky a sípavý páterův hlas. Přesto už za nic na světě nechtěl skočit, protože úplně prozřel a nyní TO úplně viděl, že TO slušný člověk nedělá, neboť nejenom že je TO hřích, ale navíc i trestný čin na který si brousí drápky policie z Díry nad Konimírem.

"No jo páter, ale co mám teď dělat, všechny práce kam jsem vstoupil zrušily." Páter se však s chápavě soucitným pohledem zadíval do Zvonimírových očí a chlácholivě ho poplácal po rameni.

"Synu, zahleď se na naše město, všichni jsme v božích rukou," odmlčel se aby se Hvězdoslav mohl dosytosti vynadívat na město, ale přes stěnu deště nebylo nic vidět. "A v tom městě je věží ve kterých najdeš práci, synu." Zvonimír nelenil a ulehl na dva týdny se zápalem plic na který téměř zemřel, ale pak ho navštívil páter, kde jako je, máchl nad tím párkrát rukou, zápal se toho tak lekl, že vzal zapálené nohy na ramena a v klubíčku, kutalejíc se pryč zmizel z města. Uzdravený Hvězdoslav šel do věže, kde bylo nepočítaně schodů, jelikož u 467. schodu se spletl a nechtěl je počítat od začátku.

Když dolezl po kolenou zchvácen v proudech potu až do zvonice, padl na záda jako mrtvý, tolik schodů nikdy nešel. Nad něho se postavil místní zvoník, po páterových instrukcích byl očekáván. Bylo mu 85 let, na zvoníka nebyl příliš vysoký, měřil 126 cm., ale od zvonění, už coby pohozené robátko před kostelní věží, měl ruce jako dvě lopaty.

"Chlapče, proč jsi nejel výtahem?" Ukázal zvoník prstem velikým od zvonění jako ruka. Při stavbě věže u kostelíka byli místní zedníci tak zbožně zapálení do práce, že to s výškou drobně přehnali, až když si všimli že jsou nad mraky, urychleně věž zastřešili a při cestě dolů vymysleli výtah, aby nemuseli pěšky.

"Proboha." Vyhrkl Zvonimír a zchvácen omdlel. Když se probral za tři dny, zvoník ho zasvětil do zvonařského řemesla, jak zacházet se zvonem a zmizel ve výtahu jako pára nad hrncem. Dobrých 20 let přesluhoval, tak velice se těšil na důchod, že před kostelem se na přechodu ani nerozhlídl a přežvejkla ho k smrti tramvaj.

Hvězdoslav si potom každou celou vesele vyzváněl, kromě nočních hodin, které ohlašoval ponocný, než bylo i jeho místo zrušeno. Jednoho večera ke Zvonimírovi vyšel z výtahu pán s důležitým výrazem ve tváři s metrem a papíry pokreslenými jakýmisi ďábelskými klikyháky, ráno už byl zvon napojený na motor a řízený počítačem zvonil úplně bezchybně sám, dokonce uměl měnit zvony mezi letním a zimním časem za letní, nebo zimní zvon.

"To je tragédie," rozčílil se hněvem spravedlivým Hvězdoslav. Zašel za páterem, ale místo něj našel pouze automatizovaného robotického pátera. Pro jistotu se vyzpovídal, aby byl čistý jako lilium, pak vyšel ven, věděl že zabít se je hřích a tak se na přechodu pořádně rozhlídl, akorát kolem prosvištěla tramvaj, která smetla starýho zvoníka. Tak byl Zvonimír šťastně uchráněn a mohl se bez práce i domova toulat o žebrácké holi po ulicích za každého počasí.

To ale není konec, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Jednoho dne Hvězdoslav šel položit kytičku černých růží na zvoníkův hrob, které učmajz. Všiml si, že na náhrobním kameni je zvláštní vtisk ve tvaru kytice růží, které přesně měl, tak je tam položil, deska se počala sama jakýmsi samokamenným mechanismem posouvat nad schodištěm do podzemí, které se objevilo. Zvonimír užasl nad dokonalostí záhrobního mechanismu a kolem loučí na stěnách se v tichosti proplížil k místnosti hvězdicového půdorysu ke které došel.

V kruhu mezi ostatními individui, které neznal zahlédl starého zvoníka, znovu živého, ač měl o chlup bledší pleť, jak se na nekromanta sluší. Hvězdoslav měl veliké štěstí, přichomýtl se k vyvolávání bájné, prastaré "nestvůry" Cthulhu, jejímž otcem, který ji přinesl na svět byl H. P. Lovecraft. Po úspěšném obřadu vyvolání kosmické bytosti zničila celý svět a tak už není co vyprávět, dokud se někomu nezachce stvořit svět nový.