Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cesta kuklou

11. 11. 2022
3
3
222
Autor
Zavel

     “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké. A páchne to. Prosím tě, jdi se raději umýt a já zatím otevřu okno.” Na počátku podobným způsobem reagovali ti zdvořilejší. Zdrženlivost se ale zvolna vytrácela. Lidé se přestali ovládat a už jen málokdo ve mně spatřoval toho obyčejného kluka, kterým jsem býval.

 

     Začalo to nenápadně. Jak to u významných událostí bývá. Kdekdo mi účastně nezapomněl sdělit, někteří dokonce s lehkým úsměvem ve tváři, že je to normální, běžné, každý že si tím musí projít a že to zkrátka k životu patří. Nechtěl bych být svědkem jejich smíchu, kdyby se jim znenadání kus obličeje změnil kupříkladu v prasečí rypák nebo by jim z ničeho nic po stranách hlavy vyrazily oslí uši. No dobrá, první příznaky nebyly tak okázalé, ale i tak dávaly zřetelně najevo, že se mnou není v pořádku. Že já včerejška je pryč a že se můj život začíná od základu měnit. V těch prvních dnech a měsících bych to snad ještě považoval za maličkost a žil dál tak, jak jsem byl navyklý, protože jsem ani jinak žít nesvedl. Mé okolí se však začalo chovat zcela opačně.

 

     Pochopitelně si drobných, život neohrožujících, avšak neméně děsivých projevů choroby povšimlo. A nejen že povšimlo. Ti diskrétnější spokojili se s nepatrným úsměvem, nebo krátkou ironickou poznámkou, kterou ale nešlo přeslechnout. Ti bez zábran mě halasně vítali v novém životě, loučili se za mě s mým dětstvím, avšak za dospělého mě ještě nepovažovali. Jejich počínání neobešlo se samozřejmě bez bujarého žertování na účet mého zrůdného zjevu. Bohužel ani ve společnosti svých vrstevníků neměl jsem klidu. Projevy oné nemoci, které prý byly typické pro osoby mého věku, sílily člověk od člověka. Mezi kamarády jsem se mohl pyšnit nejodpornějšími formami znetvoření, které se však i tak stávaly častým cílem všeobecného obveselení. Jak jinak přece zlehčit svou neblahou situaci, než se vysmát tomu, kdo je na tom ještě hůře. To funguje!

 

     A tak se den za dnem stávala moje přítomnost před zrcadlem stále častější. Něco se děje. Něco se se mnou děje. A já s tím nemohu nic dělat. Nemohu opustit toto tělo, které jsem si nevybral. Ani se na těch několik bouřlivých let, která mě prý čekají, ukrýt jako poustevník. Lékařská věda pochopitelně žádné účinné řešení nenabízela, protože přeci nešlo o život. 

 

     “Není to tak špatné!” zvolala dermatoložka vítajíc mě v ordinaci. Chvíli jsem uvěřil, že má problém se zrakem, protože část mého sloního chobotu musela pro své rozměry zůstat v čekárně. Později jsem ji podezříval, že si ze mně střílí. Nakonec jsem došel k závěru, že jde o jakousi psychoterapeutickou fintu a přestal k ní docházet. Snad aspoň ona získala dojem, že byla ve svém úsilí, ať už bylo jakékoliv, úspěšná. Jen doplním, že ani u veterináře jsem nepochodil.

 

     A tak zas stojím a dívám se na svůj odpudivý obraz. Ještě včera jsem si hrál na písku a dnes se měním v kdovíco. I hrady, co jsem tehdy stavěl, byly pevnější než moje groteskně bující tělo. Ale v čem je koneckonců takový problém? Vždyť je to jen tělo. Jen tvář. Včera mě nezajímalo, jak vypadám, tak proč je to dnes tak důležité? Proč je to najednou pro ostatní tolik důležité? Proč jen toho už nenechají? Vždyť jsem to pořád já. Ten samý kluk, jakým jsem byl. Nebo snad ne? Jakmile se mé úvahy vydaly tímto směrem cestou, byl jsem ztracen. Nebylo již cesty zpět.

 

 

     “Hele, ten vypadá! Dalších šest očí na čele! To se tak někdo má! Může si šetřit ty své dvoje lidské a my ostatní abychom si je vykoukali,” pronese tak hlasitě, abych to náhodou nepřeslechl, dívka jen o něco starší než já, když ji a její kamarádku míjím cestou ze školy. Proč se nevysmát něčemu tak směšnému? Nic dalšího je nezajímá.

 

     Čím častější byly podobné reakce vyznačující se ozbrojující směsí odporu, zhnusení a pobavení, tím hlouběji jsem propadal temným úvahám o směřování mého dalšího života. Z domova do školy a ze školy domů. Na této přímé trase byste mě zastihli po několik následujících trudných let. Kam jinam vyrazit? Ukazovat na veřejnosti jednou parohy a jindy zas odporné žabí puchýře rašící na mých tvářích? Posměšných komentářů jsem si i tak užil až až. 

 

     Před spaním zírám do zrcadla a říkám si, zítra už to bude lepší. Vstávám, mířím k zrcadlu a není to lepší. Je to stále stejné a nikam to nevede. Tyto okamžiky plné nezdolných nadějí a nekonečné frustrace si vybavím, vzpomenu-li si na ta léta. Civím na sebe takhle den za dnem a jak čas plyne, můj pohled začne pozvolna směřovat dále než jen na odpudivé výrůstky na obličeji, hlavě a po celém těle, ať už to jsou kusadla či složené oči. Co se za nimi skrývá? Jsem to já? Zauzlovaný ve spojích miliard neuronů? Copak je povrch a obsah možné oddělit? Snad mají všichni ti posměváčci pravdu, když oni jako vnímaví pozorovatelé při pohledu na mou tvář jsou schopni prohlédnout až na samé dno duše, kde se skrývá přesně to, co odráží nechutně se přetvařující forma mého těla. Ano, možná takový jsem. Něco na tom jistě bude.

 

     “To neumíš ani souvisle mluvit, příšero?” obořil se na mě spolužák, když jsme se nesměle koktavým hláskem pokoušel odpovědět na jakousi jeho otázku. Soustředím se, napínám síly k mým hlasivkám a ústům, jen abych přesně vyslovil každé slovo a vyjádřil svou myšlenku. Ale splňte do puntíku takový úkol, když to jediné, co vám běží hlavou, jsou vzpomínky na okázale zhnusené pochichtávání ostatních provázející pohled na můj obličej. Kdepak, nejde to. Sám ani netuším, co že jsem to tehdy vlastně vypustil z úst. Jeho věty si však pamatuji dodnes, stejně jako ty ostatní.

 

     Je to běžné. Každý si tím musí projít. Tak mluví všichni. Prožil tedy také každý z nich to, co zažívám já? Kdyby ano, jak by se ke mně mohli chovat tak přezíravě? Zapomněli snad časem na své utrpení, když se jim bez varování ruka proměnila v chapadlo, nebo jim mezi prameny vlasů vyrazil kohoutí hřebínek? Že by se na mé tragédii mstili za své utrpení, když je to mé nezajímalo? Kdoví. Ať už je to jak chce, já s nimi teď nechci být. Chci zmizet v tom nejzapomenutějším koutě a nikdy už nebýt nalezen. Proč být na světě s někým tak zlomyslným? Jejich jízlivá slova se od těch dní stále hlouběji vpíjela do mé paměti. Ta zkušenost už neměla nikdy vyblednout.

 

     Ale kdepak! Opravdu jsem nebyl takový vyvrhel, jak jsem o sobě v těch nejtemnějších chvílích smýšlel. Vždyť i tehdy, kdy se mé tělo měnilo tím nejodpornějším způsobem a já již nenacházel sil, jak se všem důsledkům oněch změn postavit, dokázal jsem najít světlou cestičku z temnot a přijít na způsob, jak v běžném životě využít chapadlo či podivuhodné možnosti chápavého ocasu. Okamžiky, kdy se končetina, úd či kůže hojily do své zdravé podoby, jsem pak prožíval jako návrat mezi živé. Tu cestu jsem však musel ujít sám a všem posměváčkům předvést, co že ve mně skutečně je! Netuším, zdali to pochopili. Ale co na tom? I tak jsem byl nakonec mezi nimi šťastný. Odpustil jsem jim, ale nezapomněl. Jak jsem již říkal, naděje střídala zklamání stále dokola, ale nakonec se ta rána, kdy na mě ze zrcadla hleděla lidská tvář, přicházela stále častěji. A tak to mělo i zůstat. Ano, šlo o tvář člověka, ale již to nebyla tvář chlapce. Obraz se změnil k nepoznání. A ne jen ten obraz.

 

 

     “No vidíš, už to není tak zlé. Konečně to máš za sebou. Ale dalo se to vydržet, no ne?” Ano, bylo dokonáno. Nakonec ten poslední den vždy přijde. I když jej většinou rozpoznáme až mnohem později. A snad to byla i pravda. Dalo se to přežít. Roky se plazit tunelem kukly a když nadejde ten pravý čas, objevit se opět na světě. Jiný. Docela jiný.

 

     Cosi mě v těch letech opustilo a zůstalo nenávratně ztraceno. Něco jiného se na mě však v té páchnoucí stoce, kterou jsem se roky plížil, nalepilo a už mě neopustilo. Jako bych se probudil po děsivě nekonečném snu. Věděl jsem, že už jsem v bezpečí a že jeho běsy jsou za mnou, ale přesto jsem se nepřestal ohlížet přes rameno. Svět se mi proměnil. Byl složitý, neproniknutelný, nepochopitelný. A o lidech ani nemluvě. Už jsem je nikdy nedokázal vidět včerejšíma očima. O ně jsem přišel, přestože už nebyly složené jako ty muší. Někdy si přesto připadám, jako bych jimi stále viděl, když své okolí a všechny v něm vnímám v tolika rozmanitě zakřivených obrazech. Mozaika, kterou skládají, však nedává valný smysl a jen prohlubuje všeobecné zmatení. Opatrnost a nedůvěra provázejí mě od chvíle, kdy jsem se podruhé narodil. Nedůvěra k lidem. Nedůvěra k vlastnímu tělu a k sobě samému. Čemu se dá věřit?

 

     “Ty jsi ale bručoun. O čem zas dumáš? Pojď raději se mnou ven,” lákala mě ta, po které jsem toužil. Ale byla to vůbec skutečná touha? No dobrá, půjdu. Nedovedl jsem se však ubránit odstupu a protivnému pocitu povinnosti. Opravdu bylo vše dřív tak prosté? Ale kdeže. Snad jsem si jen s kdejakou nicotností tolik nelámal hlavu, ale připusťte, že zkušenost tak potměšilé choroby člověka změní. Není přece možné chovat se stejně, když se vám z ničeho nic propadne pevná půda pod nohama. Přiznávám, že dnes je o něco pevnější než v těch letech, kdy jsem byl každým dnem někým jiným, mohu ale s jistotou uvést, že se stále velmi živě vlní.

 

     “Jsi odporný, páchneš, potíš se, hlavou se ti od ukojení k ukojení honí samé nechutnosti a navíc z ničeho nic stárneš. Hniješ zaživa a rozpadáš,” šeptám sám k sobě ze zrcadla. Pečlivě zkoumám vlastní tvář. Čí vlastně je? Již není tak nevinná. Tak čistá a hladká. Najednou je plná neviditelných vrásek, za kterými leží bezedné propasti plné starostí, pochyb a nejistoty. Vně tunelu, mimo kuklu na mě čekal nový svět. Svět, kde se mé tělo již nemění tak prudce ale neočekávaně, kde se však boří kdysi tolik pevné opory a mizí bezpečné úkryty. Nikdy předtím jsem ale netušil, jak silně je potřebuji a jak prudce jsou prchavé. Když máte celý život před sebou, ani vás nenapadne, že mnohé z toho, co vás obklopuje, dříve či později nenávratně zmizí a pomine.

 

     “Ale já jsem přece tady. Podívej se na mě. Věnuj mi aspoň vteřinku,” pak mi otočila hlavu a políbila mě. Sevřel jsem pevně její ruku a mé oko bylo zase jednou okem člověka. Jasně jsem zaostřil její tvář. Věnoval jsem jí veškerou pozornost. Kulisy světa kolem se zamlžily a já si byl jist, že alespoň pro tu chvíli je čas strávený v kukle minulostí a vše, co se tam stalo, pryč.


3 názory

Originální, expersivní, takové "creepy".

Co se mi úplně nezdálo, je hledisko vypravěče. Ten se jakoby vznáší někde na stropě a vše sleduje z povzdálí - alespoň tak to úpsobí na čtenáře. Chtělo by to možná údernější, niternější věty, které budou vycházet z hlavního protagonisty...


docela složité....vrátila jsem se, ale líbí se mi ten "horrorový" přerod....jjjj...... cestu si musí každý najít sám....


Gora
12. 11. 2022
Dát tip

Cesta jedince ve vývojovém stádiu /kukla/ je dost sugestivně vylíčena, aplikována na hocha v pubertálním věku. Jako metafora je to dobré, jen celkově poněkud bezútěšně podané.

Pohled mouchy složený z mnoha fragmentů mi trochu připomíná horor Moucha... i když je to nejspíš obecně známé, že hmyz vidí jinak.

Celkem věrohodné je i ponižování chlapce kvůli vzhledu spolužákem, také pocit ošklivosti, který má sám k sobě, jak svůj vývoj pozoruje v zrcadle.

Co se týká způsobu, jak je příběh napsaný, vidím tam drobnosti, které by se snadno daly napravit, některé ti vypíši... hned na první větě, kupříkladu, se mi vybavila Nastěnka z Mrazíka, jak tropí žerty z Ivánka, a to bych určitě změnila:

“Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže.

 a zde JÁ není moc dobré, dala bych - Že má osobnost je pryč...

Že já včerejška je pryč a že se můj život začíná od základu měnit. 

Snad mají všichni ti posměváčci pravdu, když ... - zbytečně složité ne moc srozumitelné souvětí.

Takhle by se dalo probrat vše, dost škrtat, protože ty části proměny jsou velmi popisné a zdlouhavé.

Jinak posílám tip, i když na tvé povídce, pokud by měla být skutečně kvalitně napsaná, je ještě dost práce. Nezlob se za můj názor a piš.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru