Krajina mé duše

Anas, to není řešená poezie, to jsou jen kecy kolem. Jinak s tou dobou máš pravdu.  Jaká může být současná poezie, když nejsou básníci?

Safiáne, rozumím. Mám pokoru k opravdovému umění všech dob. Písmák beru jako hru a svou tvorbu taky.  Díky.

Mefistofelko, já nemyslel napětí mezi vnitřním a vnějším světem, ale napětí mezi tvými dunivými slovy a jejich zdrojem, tvým vnitřním světem.  Staří básníci byli ukotveni v čase, ve kterém žili a díky tomu (nejenom samozřejmě) můžeme vidět, co je věčné a co pomíjivé. Oni svou dobu vyjádřit uměli. A my? Jak z tvé básně poznáme, přesto že básně podobného obsahu psala už první trobadorka, a dávno před ní známé i neznámé antické básnířky, že vznikla na počátku 21. století? V básních není důležitý obsah, ale způsob, jakým je podán. Právě v podání je utajeno, jestli se nám báseň líbí nebo nelíbí.  Z tohoto hlediska není zmodernizování tak snadné, jak by se zdálo. Domnívat se, že autentického dojmu se dosáhne na první dobrou díky souběžnému vnitřnímu prožitku, je čirá iluze. Funguje to jen tehdy, když básník "umí", ať už podvědomě nebo díky cviku. Někdy trvá roky, než se podaří najít správná slova. Písmák je přes své zařazení mezi literární servery svou povahou spíše komunitní, všeobecný server a řešit na něm otázky poezie je doslova protimluv.

Luzz: je možné, že je to s tím cizelováním jen má domněnka, nebo mé specifikum, je pravda, že do druhých opravdu nevidím ...

tady se děje spousta divných věcí. a teď normálně přišlo.

Luzz, je divné, že ti ode mě avízo nepřišlo. 

(jo a jen poznámka k avízům - od tebe, mefistofelko, mi avízo došlo, od safiána ne)

jestli se cizelováním textu ztrácí přirozená emoce... to je takové... nejednoznačné... podle mě můžeš klidně cizelovat a výsledkem bude báseň, která na čtenáře zapůsobí jako spontánní, přirozené, vřelé, upřímné vyznání... to, že ty jako autor víš, že jsi do původního (surového) textu zasahovala, že jsi editací strávila dost času anebo víš, co jsi prožívala při psaní, je pro čtenáře vedlejší; on neví (nemá vlastně šanci dovědět se), jestli jsi psala pod vlivem emocí anebo jestli jsi text s chladnou hlavou upravovala.

Redaktore Jiří, děkuji ti za vyjádření. Bohužel mi zdá se nefungují na počítači aviza, takže znovu z mobilu a snad doopravdy. :-)

Luzz díky za upozornění, že ti nedorazilo avizo. Dělá to asi MS Edge. Píšu z mobilu, tady to zdá se funguje.

Nezpochybňuji nic z toho, co píšeš. Mám k tomu jen toto: nepsala jsem, že někdo něco nemůže, nikomu do duše nevidím. Psala jsem, že je těžké být spontánní a zároveň napsat báseň splňující všechny požadavky. Bezpochyby to mnozí dokážou. Co se mě týče, mám pocit, že se cizelováním textu ztrácí přirozená emoce - jako když budeš cizelovat vyznání lásky. Je to tedy něco za něco. Co se týče vášně, já ji tam vložila. Báseň odpovídá tomu, co píše Safián - napětí mezi vášní ve vnitřním světě a podivným světem venku. Samozřejmě neuměle, jsem amatér. Je ale přirozené, že tam vášeň necítíš, protože ženské vášně v standardně oslovují muže a naopak. Pro mě je tvorba autoterapie, protože mě to těší. A těší mě, když to těší druhé. Samozřejmě jen některé, co se dá dělat. Věřím, že každý to má jinak. Člověk samozřejmě musí mít nějakou sebekritiku a nedávat na web každý svůj citový výlev. Je ale těžké najít hranici. Asi jedině podle reakci druhých, že. Když se dílko nelíbí nikomu, asi nebude stát za nic :-).

Safiáne, máš pravdu, je dnes těžké až nemožné napsat něco, co se líbí všem. Každý podle svého naladění. A ještě jedna věc, je opravdu nutné být moderní? Proč je romantický text komický? Miluji třeba Fráňu Šrámka nebo Jiřího Wolkera, prostě naivní prosté laskavé texty, je taková poezie zastaralá? Připadá mi, že je dnešní doba hodně racionalistická a není tak důležitý emocionální náboj jako zajímavost. Prostě aby se pan rozum nenudil. :-)

Dekuji vám oběma za váš názor.

Luzz, to je osud psaných textů  všeobecně a v naší době zvlášť. Někdo něco napíše a druhý to přečte jinak. Pak se z nedorozumění diskutuje o ničem.

avi safiánovi, když už ho zmiňuji

sice jsem nedostala avízo, ale dovolím si reagovat na safiánova slova - "Konečně někdo, kdo se nebojí vášnivosti, patosu." 

- autorka se možná vášnivosti a patosu nebojí, ale já jako čtenář z básně žádnou vášnivost necítím. to, že někdo napíše "vzedmuté vlny vášně", přece ještě neznamená, že takto poskládaná slova ve čtenáři vyvolají odpovídající dojem... možná, jak píše safián, kdyby se využilo nějakých současných rekvizit, tak by to asi vyznělo jinak, ne tak obehraně, dejme tomu... ale zdá se mi, že v tomto případě je spíš problém v míře a způsobu, s jakým je s onou vášnivostí nakládáno. takže ve výsledku by možná ani přesazení do současnosti a její řeči nepomohlo.

no a s patosem... nic proti němu nemám. ale opět - musí se umět používat. v tomto případě je to prostě přehnané, takže to působí spíš komicky.

Přehnaná slova připomínající romantickou interpretaci mnohem starších dob, kdy milostné postavy bývaly tragické, jak říkával úvodem klasik. A dodával: dnes jsou komické.  Text vypadá jako žaloba na porušení přirozených zákonů. Ale právě pro ten rozpor mezi dunivým vnějškem a vnitřním zraněním se mi báseň líbí. Konečně někdo, kdo se nebojí vášnivosti, patosu. Zbývá už "jen" přesadit ho do naší doby a její řeči.

myslíš to tak, že když je člověk nápaditý, tak nemůže být spontánní? nerozumím tomu. 

s tou autoterapií... nevím... podle mě autoterapie nerovná se "píšeme si primárně pro sebe"- pokud tedy za autoterapii nepovažuješ i dělání toho, co tě baví...

a celkově... autoterapie je často dobrý "základ", ale málokdo dokáže autoterapeutický výlevy podat tak, aby to byla rovnou hotová báseň... často je tam hrozně moc balastu, výkřiků do tmy a podpobně... podle mě je často třeba tento materiál opracovat... a že se v průběhu toho procesu může ztratit spontaneita? ne, nemusí; pokud to člověk umí, může i zeditovaná a upravená báseň působit spontánně. záleží na autorovi, jak chce, aby to vyznělo.

jinak tvorba, zde tedy konkrétně psaní básní, samozřejmě může být třeba... způsobem, jak sdělit, příp. přenést na čtenáře myšlenku, znepokojení, zamyšlení, úvahu, whatever... tyto "úkony", resp. důvody pro psaní osobně za autoterapii nepovažuju; jde prostě o regulérní způsob sebevyjádření.

Nápadité to asi není, to máš Luzz pravdu. Mám pocit, že člověk těžko může být nápaditý a spontánní, ale jistě jsou i tací. Nebo tam není spontaneita. I tak lze tvořit. Děkuji za přečtení.

Jinak, která tvorba není autoterapie? Proč píšeme? Primárně pro sebe, řekla bych, tedy za sebe samozřejmě.

Rozumím a děkuji.

na krajinu v názvu většinou slyším. i když (ten název) může působit trochu okoukaně (jako v tomto případě). takže - jsem byla docela zvědavá a vlastně jsem se i těšila... ale přeslo mě to hned po druhém verši.

je to celé přehlcené genitivními metaforami nebo jak se tomu říká - prostě všechna ta údolí smutku, pohoří lásky, louky štěstí... nehledě na to, že jsou to hrozně provařený obraty... bezedné propasti, vlny vášně, vycházející slunce a tak... člověk to slyšel už tolikrát... nic nového, nic, co by čtenářem pohnulo nebo ho vytrhlo... přimělo se zastavit, zamyslet. 

beru, že text mohl vzniknout jako vedlejší produkt (auto)terapie nebo nějakého očistného procesu, ale jako báseň to (pro mě) neobstojí. nicméně věřím, že svoje čtenáře to najde. a možná to nakonec bude oceněno jako náležitě ženská poezie nebo tak něco.

jo a pro jistotu - nerozporuju obsah, to v žádným případě. jen říkám, že zpracování je pro mě naprosto nenápaditý, nepřináší nic novýho. 

Je to milé až něžné (i když obsahuje i temnoty) dílo, možná zařazovat trochu méně osobních zájmen a známých obrazů. Tedy trochu víc vlastních.