Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ve svých kůžích

16. 12. 2022
0
0
150
Autor
Zavel

     Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pravé. To už přece nejsem já. Chce to něco naprosto jiného. Musí vybrat ty pravé kousky, které přesně vystihnou, kým dnes jsem. Ne. Ne. Tohle taky ne. Tamto už vůbec. Jak jsem jen mohl tohle vůbec nosit? Snad mi to sem někdo podstrčil. Není to dokonce dámský oděv? No to se podívejme. Tady jsi! Ano. To je přesně ono. Tohle jsem dnes já. A mám tě!

 

     Muž středních let si brumlá pod vousy, zatímco se přebírá přeplněným šatníkem. Vybírá, vyhazuje, přehrabuje se a není spokojen. Rozmrzelost roste. Přece dnes do zaměstnání neodejde nahý. Bylo by to řešení. Ale kdepak. Chvíli to zabere, ale jeho úsilí je nakonec odměněno úspěchem. Volí to nejvhodnější ošacení pro dnešní den, pak mu hlavou bleskne, že něco podobného na sobě nedávno měl, a už je oblečen, hotov a připraven vyrazit vstříc novému dni. Ještě upravit drobnosti, pak poslední, dnes už asi stý pohled do zrcadla, a dveře za ním s neslyšnou lehkostí zapadnou.

 

     Tak copak že to vybral dnes? Vypadá to, že tento týden budeme intelektuálně seriózní. Ano, ležérní sako, bílá košile, značkové džíny a conversky. Na tváři pečlivě upravené strniště a brýle s velmi silnými obroučkami. Nic nechybí. Vše je, jak má být. Uniforma sedne do posledního detailu. Přesně, jak si to její majitel představuje. V hromadné dopravě s hloubavým výrazem pročítá objemnou knihou, čas od času se zahledí zamyšleným pohledem kamsi do meziprostoru, aby si pak na právě nalistovanou stránku cosi poznamenal či ohnul její roh, když jej zde něco v písmenech uloženého zaujalo.

 

     Věda, politika, společenské vědy, klasická hudba. Je toho tolik, v čem je třeba se orientovat a na co je třeba mít názor. A já ho mám. Není snadné to vše sledovat, vyznat se a vzdělávat. Nic jiného se však nedá dělat. Jinak přece není možné žít. Ztracen v čase a prostoru jen jako přežívající zvíře? Kdepak. Já nejsem jako ti ostatní. Já jsem výjimečný! Protože to jsem já. Jak mohou ostatní žít tak nízce a uboze? Bez kořenů, bez ukotvení a orientace. Není takový život promarněný? Já ten svůj využiji do poslední vteřiny, protože to je pravý důvod, proč jsme tu. A já na ten důvod přišel. Sám. Vlastním umem a především svou pílí. Docela sám.

 

     Tak nějak vede po celý den svou samomluvu. Svou sebeobhajobu. Dnes je prostě takový. Co najdete na povrchu, skrývá se i pod ním. Každým slovem, gestem i skutkem se utvrzuje v přesvědčení, že se oblékl správně, že koná správně, že správně jí, poslouchá kvalitní hudbu a čte kvalitní, povětšinou odbornou společenskovědní, někdy i filosofickou literaturu. Komentuje kdeco, tříbí si názory a postoje, jedná jako zodpovědný občan svobodného demokratického státu.

   

     Večer svlékne uniformu a vysílen uléhá k zaslouženému odpočinku. Ještě rychle přehlédnout poslední zprávy a pak už je sám se svými myšlenkami. Hodnotí svůj den, své chování, přemýšlí o každé drobnůstce, která se jeho života dotkla. Vše je, jak má být. Jeho život má smysl a řád. Našel si svou roli a místo ve vesmíru a nyní žije každý den, jak se podle toho sluší a patří. Se spokojeným výrazem ve tváři zvolna usíná. Jeho poslední myšlenky věnuje zítřku, který se neúprosně blíží. Vteřinu za vteřinou.

 

     Hlavně nic nepokazit. Hlavně nesejít z cesty. Ani krůček stranou. Jedno zaváhání a přijde pohroma. Život se ti rozpadne jak domeček z karet. Ten domeček je třeba držet. Slepit či podepřít, děj se co děj! Jinak je po všem. Tak už jen vytrvat. Snad to vyjde. Snad to zvládnu. Je to ale vůbec v lidských silách? V mých silách? Vždyť je to celé nesmysl. Jak moc mi chybí lidé. Takhle se od nich odvracet je cesta do záhuby. Potřebuji je. Tak jako ostatní. Být s nimi za dobře. Nebýt ztracen. Sám. Jediný a opuštěný mezi všemi. Tak se má žít. Jedině tak. Ať to stojí, co chce.

 

 

     Dnes jednoznačně sukni. Ba ne, rovnou šaty. Žádné kalhoty. Něco skutečně ženského. Něco, co zřetelně vyjádří, kým skutečně jsem. A především, jaká skutečně jsem. Ale kterou vybrat? Kterou jen vybrat? Ale ne, ta je moc tmavá. Tahle je snad dokonce špinavá. Z toho kousku oblečení musí přímo zářit ženskost, jemnost, cit a empatie. Prostě takové ty ryze ženské vlastnosti. Tak kde jen jsi? Musím přece něco takového mít. Necítím se tak poprvé. Už jsem ho určitě někdy nutně potřebovala. Vždyť to běží pořád dokola. Tady jsi! Jak to, že jsi se skrývala tak vzadu? Zdá se mi to jako včera, co jsem tě měla posledně na sobě. Tak ano, to je přesně ono. Dnes jsem přesně taková. A mohu vyrazit. Vše je dokonalé.

 

     Žena vykročí do dalšího běžného dne. Dveře od výtahu jí podrží pohledný muž od vedle. Ona se na něj se sklopenýma očima zazubí. Tramvaj je plná. Počká na další. Nesnaží se prodrat dovnitř. Mnohokrát se nechá předběhnout. Chtěla by to také umět. nakonec dorazí do kanceláře. Svědomitě vykonává svou práci. Mezi kolegy je oblíbená. Vždy se spolehlivě podvolí rozhodnutí druhých. Svůj názor nesvede prosadit. Ideální spolupracovnice a podřízená. Nedělá potíže. Také by to vše chtěla umět. Dříve se o to pokoušela. Dnes už ale ne. Nemá to smysl. Prostě plyne dál. Den za dnem. A ostatní to ví. Znají ji. A takovou ji chtějí a mají rádi. Je se svou rolí smířená. Taková je a nic s tím už nenadělá.

 

     A tak se omlouvá. Mnohem častěji, nežli je třeba. Častěji, než je nutné či dokonce slušné. Neustále a za cokoli. Za sebemenší drobnost. Kde je její sebeúcta, ptají se lidé. I oni si už všímají. Je jim hanba. Je jim trapně. Už i za ni samotnou. Když jí cokoliv naznačí, rozpláče se, a tak nezbyde, nežli ji utěšovat. Pak se cítí dobře. Získala jejich přízeň. Ale za jakou cenu? 

 

     Vždyť všechno dělám správně! Oblékám se tak, aby bylo všem na první pohled jasné, že jsem slabá, nesamostatná žena, která nepotřebuje nic jiného, než ochránit. Toužím, aby na mě ostatní brali ohledy pro mou neschopnost. Omlouvali mé nejdrobnější prohřešky. Jedině tak dosáhnu jejich přízně, jejich náklonnosti a přátelství. Jen tehdy, když obětuji něco důležitého. 

 

     Kupříkladu svou sebeúctu. Ostatní to musí ocenit. Jistě to nebudou považovat za slabost. Kdepak! Vždyť mi všichni rozumí. Vědí, proč se tak chovám. Jinak by mi to už dávno dali rázně najevo. Hrají se mnou tu hru a já ji hraji s nimi. Jiným způsobem se dobré mezilidské vztahy nedají udržovat. Jen tak, že se vzdáte něčeho důležitého. Slevíte na sobě i na druhých. A já to dělám setsakra dobře. To je dospělost. Je to tak. Jsem oblíbená. Jsem silná ve své slabosti. A slabá ve své síle.

 

     Šaty již dávno visí zpět ve skříni. Začíná se na ně jemně prášit. A jí letí hlavou marné a bezcílné úvahy o výhře a prohře. Je si však jimi nadmíru jistá. Takový je její život. Jiný dnes žít nesvede. Snad jindy. Odvahy se jí k tomu však zatím nedostává. Ano. Odvaha, síla, sebevědomí. Nic podobného nezná. Je přece jen žena. Žena se s takovými vlastnostmi nerodí. Je nesamostatná, závislá, nerozhodná, neprůbojná, vždy jen z druhé řady sleduje, co udělají druzí, kam ji zavedou. Je poslušná. Není muž. Kéž by jím tak byla. Opravdovým, silným, vůdčím mužem. Přesně takovým, jakým je třeba být. S vlastnostmi, jaké právě jí tolik chybí. Vše by pak bylo jiné. Ale co naplat. A ukolébána spokojenou bezmocí, kterou sama sobě vštípila, usíná.

 

     Jsem tak slabá. Jak moc toho obětuji. Snad až příliš. Mám to celé zapotřebí? Vždyť jde jen o divadlo. Takhle opravdu vypadají dobré vztahy mezi lidmi? A já tolik toužím po něčem opravdovém. Třeba malém, nepatrném, ale skutečném. Bez přetvářek a ponižování. Aspoň několik pravých přátel. Mám k tomu ale odvahu? A třeba jen nepatrnou špetku sebevědomí? Kéž bych jen v sobě nalezla tolik sil. Kéž by.  

 

 

     “Na pivo? No jasně!” křikne mladík v tramvaji nadšeně do telefonu, “ale jen na jedno, zítra mám hodně práce. Musím dozdít ten taras. To víš, nikdo jiný to za mě neudělá. Tak teda v šest,” domluví a usadí se na volnou sedačku. Má radost. Sice chtěl být večer doma a poslouchat hudbu a jinak nedělat celkem nic, ale už dlouho kamarády neviděl. Spokojeně se sám pro sebe usměje a jak se rozhlédne kolem, věnuje ten úsměv i ostatním. Je to fajn život. Chvíli ještě v tom svém štěstí setrvá, pak sáhne do brašny pro rozečtený román, nalistuje a už pro něj nikdo a nic neexistuje. 

 

     Večer se kvapem blíží, a proto nebude ztrácet čas zbytečnostmi. Je přece připraven. Na sobě obnošené džíny a mikinu, co jiného by si měl dnes obléknout? Sice se už řadu dní neholil, ale co na tom. Alespoň si zběžně otře skla v širokých černých obroučkách. Už přes ně opravdu jen stěží bylo vidět. Muzika počká na zítřek. Neuteče mu. Kamarádi jsou tu teď. Nesmí to ale přehnat s pitím. Zítra přece musí navštívit rodiče a navíc ji pozval na zítřejší večeři. Snad to všechno stihne. Musí. Důležité věci v životě se nemohou odbýt. Zkrátka se stihnout musí. A s úsměvem vyrazí vstříc přátelské společnosti.  

 

     "Tak kde jsi, člověče?" vítají ho bujaře přátelé, jakmile vstoupí do hospody. Ten kratičký okamžik, než usedne mezi ne, když je vidí všechny pohromadě takřka v jednom obrazu, a když mu všichni věnují tu upřímnou, obyčejně kamarádskou pozornost, protože jim je drahý, ta chvíle je pro něj vždy nejcennější. Vychutnává ji tak dlouho, jak jen je možné. Ve dveřích ale nemůže stát věčně. Připojí se tedy k nim a už pozvedá půllitr piva na jejich zdraví. Není jich u stolu mnoho, ale všechny pojí vzácně pevné pouto. Netvrdím, že potrvá navěky, ale je z těch, jejichž ztráty litujeme nadosmrti. A tak jejich hovor neutichá a hospodský musí jejich hlouček čas od času mírnit, protože ostatní hosté mnohdy neslyší vlastní slova. I tam se cítí jako doma. Tam je mezi svými. Víc přátel nepotřebuje. K čemu jich spousta. Vždyť má ty pravé. Večer se zřejmě zase protáhne.

 

     Do peřin padne dlouho po půlnoci. Nesmím zaspat, opakuje si stále dokola, jako by na tom závisel jeho život. Tak důležité to pro něj je. Snad by mu rodiče prominuli. Možná i ona, kdyby prospal celý den a nesplnil, co jí slíbil. Něco takového je však pro něj nepředstavitelné. Za co by pak stál? Ba ne, takhle se žít nesmí. Je třeba uvést, že takové věty si nemusel v mysli odříkávat. Byl jimi zcela prostoupen. Žil je tak samozřejmě, jako jiní dýchají. Přirozeně, upřímně a bez nadbytečného rozmyslu. Nesmím zaspat, mám toho tolik na práci. To vše je mi až příliš drahé, než abych si mohl dovolit je svou nezodpovědností zanedbat a zklamat. Není nic kromě mého malého světa. Malého, omezeného a plného pravé a upřímné srdečnosti. Nic, co by stálo za povšimnutí. Čemu bych hodlal obětovat své skromné síly. Už se za jeho hranice nepodívám. Ani jednou. Nemá to smysl. 

 

     Jen si nelži do kapsy. Nejsi zas tak hloupý, abys sám sebe dokonale obelhal. Je tam něco. Čeká tam celý svět. A ty mu nerozumíš a nikdy neporozumíš. Protože jsi se uzavřel na tomhle teplém místečku s kamarádíčky, kteří se sebou z pohodlnosti nebo neschopnosti provedli to samé. Jako ty. Takhle chceš žít? Hnít tady až do smrti? Jen si posluž. Zavři oči a předstírej, že to není pravda. Třeba ale máš ještě šanci to celé zvrátit. Zachránit ze života, co jen se ještě dá. Je to jen na tobě. Tak už vyndej hlavu z písku. Copak ti tenhle malý svět stačí? Hlavu vzhůru a směle, bez ohledu na své nízké okolí, otevři svůj naditý šatník. Pro nadcházející dny přichází v úvahu jen jediná možnost a ty už dobře víš, jakou zvolit. Vždyť už jsi to dělal tolikrát.

 

 

     Mine noc, několik nocí a už je zas tím upjatým seriózním mužem. Pár dní mu to vydrží, ale ne dlouho. Tak akorát. Jako roční období, které vždy přijde a odejde v ten správný čas. A pak je pro změnu žena. Ta slabá, nesebevědomá a závislá žena. Přesně taková, jakou si ji představuje. Přesně tak, jak se právě cítí. Ale ani to nevydrží. Svlékne šaty a do třetice se převlékne za kamarádského, oblíbeného a spolehlivého kluka. Na chvíli. Jen na chvíli. A tak pořád dokola. Zas a znova. Bez ustání a bez cíle. Protože žádný cíl není. Jako rok skončí a začne zas, tak i on převléká jeden kostým za druhým, aby pak sáhl po dalším. Stačí mu to. Nestěžuje si. Nehledá nic nového. Je spokojen ve své proměnlivosti, avšak ne ve svých proměnách. Jinak by si přece pořídil mnohem skromnější šatník. Žádný z obleků není pro něj dost dobrý, ani dost špatný. Žádný nepovažuje za ten pravý. Takový, který by mu přesně seděl. Snad ani neexistuje. Že by mu nakonec padly všechny najednou? Bizarní představa. Co s tím? 

 

     Co by? On už jiný život ani nezná. Nedovede si jej představit. Tak převratná změna není v jeho silách. Není v jeho moci. Jednotlivé charaktery nabývají převahy, užívají si své moci a v pravidelných intervalech jsou pak zase vystřídány. A tak jen plyne. Dokola a dokola. Vždyť stejně jako život, i čas má své rozuzlení. A jde jen o trpělivost.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru