Hrdoslav a kočička Rička

Jednoho rána (kvalitní denní příběhy začínají hned ráno po probuzení,) Hrdoslav rozlepil očiska a co neviděl! Nikdy předtím neviděl to co uviděl toho rána a to, že není osamělý, jako ten kůl v kolně, ale že spadl do společnosti! Společnost to byla skutečně společenská a Hrdoslavovi byla vskutku natolik příjemná, že se rozhodl, jak se to nazývá v odborných kruzích: zaspolečenštit, neboť společnost je tou nejlepší volbou pro společnost a Hrdoslav se toho rána stal společensky nadějným a perspektivním možná budoucím společníkem.

S tímto zjištěním se hezky (stále trvalo ráno, neboť čas malý čásek posečkal) vyoblíknul, aby vypadal k tomu světu, kam jakože si razil krok. Jak tak Hrdoslav šel vyhýbajíc se hovínkům, která nikdo neodhovnil, všiml si jednoho cedulákového transparentáka, který hlásal: Hrdá Strana Hrdosti (dále jen HSH) a pod tím bylo menším textem: Dejte nám svou hrdost, budeme hrdi za vás. Tak to si Hrdoslav zamnul ruce, až se mu ručně zaševelilo.

Na recepci (kde od rána do večera volali otravní lidi, kteří se potřebovali vyotravovat, aby z nich byli votrávení i jiní, než jen voni sami,) HSHáčka seděla mladá, no skoro vosmidesátiletá slečinka a koketně se nudou dloubala v nosánku, kde měl hnízdélko párek holoubků, kteří si při čekání na vajíčka krátili dlouhou chvíli listováním časopisu Chvilka pro,... no to je jedno. Mladá recepční jménem měla na recepci jednu prímovou vychytávku, aby neslyšela stále drnčící pevnou linku a to, televizorku ve který zrovna dávali hysterické dokudráma o vílách,... když v tom Hrdoslav vytáhl z ničehož nic z kapsy bourací kladivo a televizórku rozflákal na malilinkatý pididílky, který byly trvale neopravitelný (*zde odborně zasáhl cenzorský tým).

"Nečuměj blbě a řeknou co chtěj." Oslovila ho vlídně Mladá recepční.

"Echm chmň," odkašlal si trémou Hrdoslav, "jsem tu pro HSH, abych takříkajíc vstoupil."

"Jó, jo, támhle si vemou lejstro, vyplnějí ho a přinesou si ho, jestli nemají tužku, tak nepůjčím."

"Děkuji vám Mladá pani za ochotu, kalamář a propisovací husí brko nosím vždy pod čepicí."

"No tak už nepindaj, za chvíli začíná pauza a dneska je v kantýně suchá bageta s šetřivou šunkou, která tam není."

Hrdoslav se pustil do sepisování, tak zuřivě, až se mu z pod brka vzňalo lejstro. Druhý lejstropis se mu povedlo zanést textem s na konci vlastním celým jménem, protože to byl ouřadní dokument, Hrdoslav Mirčík Pěnkava Toaleťák.

"Vokážou ty jejich koniny," ouřadní Mladá se zabořila přes třináctery dioptrie na lejstro. "Jo, je to dobrý, stihli to před svačinou, tak můžou s ostatníma na oběd." Hrdoslav naprázdno polkl, jakoby mu v krku uvízla suchá bageta a odebral se do stranický jídelny. V kantýně stál menší fousatý skřítek... kočička Rička (* další odborně cenzorský zásah), který rozdával stranické obědy stranické základně HSH členstvu.

(*Následující text bylo nutné opravit celý, až na nějaké drobnosti, jelikož do jídelny vstoupil houf tancujících rusalek, které nejenom že byly nevhodně oblečeny chybějícím horním dílem oblečení, ale navíc, což především zapříčinilo nevhodnost textu, přijely v hovnocucářském vozítku).

Hrdoslav lezl v blizardu po skalní stěně a provolal v široširý vůkol skalních špic.

"Hle, jaký to výlet!"

"Ano, již jsme z naší výpravy zbyly jen my dva." Špatně mu rozuměla kočička Rička, načež se utrhla obrovitánská lavina na protějším špicovním svahu a zavalila výpravu, která šla za nimi.

"Asi bychom neměli křičet!" Zakřičel Hrdoslav.

"To je pravda, už jsme pod vrcholem," opět kočička Rička prakticky neslyšela Hrdoslava. To ovšem nikterak jim nezabránilo ve výstupu, který počali ve stranické jídelně HSH. Konečně byli na vrcholu, který tonul mlze, která tonula v mracích, které tonuly.

"Hle náš vrchol," fotil ohlášený výjev Hrdoslav.

"No, po takový dřině, vypadá to tu jak v zapařený jídelně."

"To nevadí kočičko Ričko, náš výstup nebude zapomenut a to je to hlavní, vyndej vlajku, zapíchnu ji jako důkaz pro všechna budoucí pokolení."

"My máme vlajku?"

"Ty ji nemáš?"

"Ne."

Trudnou chvíli mlčícího nepochopení jim zpestřovaly převalující se mraky v mlze a bezozvěnovému tichu, jež mrazilo silou mlčení. Leč mlčení to bylo přátelské a tak Hrdoslav svou bagetu skous'.