„Kámoši" z pracáku - část 10.

Olini

Dostavili se dva braši,
bylo to těsně před Vánocemi.
Místo mozku mají kaši,
"já šem Peťa, on Olin" sdělil mi.
Říkám si, to bude oříšek,
podal jsem jim žádosti k vyplnění,
a k tomu pár propisek.
Ale pochybuji, když ani mluvit neumí.

Pár desítek minut jim to trvalo,
i když nechápu, co vlastně.
První přijde Olin a kouká jak nemehlo.
Nemyslím to nijak špatně,
ale zvládl napsat jen příjmení,
jméno a ještě k tomu do kolonek opačně.
Podivně kouká a do ticha funí.
Vypsal jsem žádost za něj pracně.

Pracně né proto, že bych byl líný psát,
nýbrž proto, že mu nešlo rozumět.
A já už nevěděl, jak mu otázky klást.
Snad aspoň Peťa lépe mluvit bude umět.
Sepisuji protokol a periferně vidím,
jak jeho mastná vlnka se na čele klepe,
Sem a tam, i tak se ale soustředím,
abych do protokolu nehleděl jen slepě.

Tak a konečně je hotovo,
zahřívájící zvuk tiskárny značí jediné.
Teď už jen poslední slovo,
a to jeho podpis, hlavně, ať je to čitelné.
Hulkovým písmem podpis naškrábe.
Loučí se (jestli jsem dobře rozuměl).
Ozve se: "blácha pocem, teď bež, si na žadě."
No jo, málem bych na Peťu zapomněl.