Hudba kosmu

Pan Willkins bydlel v tiché ulici. Takové, jakou si vždy přál, a kterou nebylo snadné najít.
V místě, kde neuslyší dětský smích hrajících si ratolestí, ani pláč novopečených občánků ohlašující první zuby prodírající se na svět.
V místě, kde osamocené duše pod vlivem emocí, alkoholu a jiných nepřátel ticha nebudou rušit posvátný klid tvořený absencí zvuků. Ten však znesvěcují i páry milenců, ať už láskyplnými projevy, nebo hádkami, tolik běžnými, kdy počáteční okouzlení zamilovaných přechází do střízlivé reality a růžové brýle ztrácí svoji barvu.
Není nutné vyjmenovávat všechny nároky, které pan Willkins ohledně bydliště měl, neboť si již milý čtenář snad udělal dostatečný obrázek.
Přesto nesuďme pana Willkinse prstem tuze přísným. Nebyl to zlý člověk, ani nelida, jen duše snad příliš hloubavá, snad příliš citlivá, kterou lze snadno rozptýlit vnějším podnětem.

Po letech hledání se na něj usmálo štěstí a sedaje u psacího stroje celé hodiny vtiskával černý inkoust jeho neotřelé imaginace do bílého papíru. Údery kladívek byly symfonií, která jediná dodávala klid a zároveň pobízela k dalšímu pohybu prstů po písmenech klávesnice.
To se však jedné pozdní letní noci mělo vše změnit…

Byla to teplá letní noc jako každá jiná. Nenaznačovala nic neobvyklého, co by pana Willkinse mělo vyrušit z jeho pravidelné rutiny. Přesto mohlo být kolem půlnoci, kdy klapot psacího stroje utichl a pan Willkins se zaposlouchal. Po dva roky nebyl rušen jediným zvukem a přesto…přesto onoho večera zaslechl melodii sotva slyšitelnou. Zprvu rozčarován zaposlouchal se pořádněji. Na té melodii bylo cosi féerického, jako kdyby nenáležela žádnému hudebnímu nástroji z tohoto světa. Nakonec usoudil, že se musí jednat o projev příliš bujné fantasie způsobený pozdní hodinou. S touto myšlenkou zhasnul svíci a uložil se ke spánku.
Následující dva týdny byla ulice opět prodchnuta absolutním tichem a pan Willkins již na fantaskní melodii zapomněl, když opět kolem půlnoci zaslechl tu podivnou melodii.
Tentokrát se obléknul do venkovního šatu a poháněn zvědavostí vydal se noční ulicí po stopách těch nejasných tónů. Nebyl si jistý, zda jde o zvědavost, nebo se jen chtěl ujistit, že se jedná o výplody jeho imaginace. Snad to ani není důležité pro naše vyprávění. Jisté je, že pan Willkins po delší procházce stanul u jednoho potemnělého domu a tentokrát si byl jist, že melodie je skutečná. Přinejmenším jeho sluchu se takovou zdála býti. Vrátil se domů a usínal s tou nadpozemskou hudbou, kterou té noci slyšel tak jasně.

Od toho večera ji slýchával stále častěji. Dokonce na druhém konci města, když byl u tiskaře pro pravidelnou dávku papíru a inkoustu, nebo v drožce vezoucí ho zpět, nemohl se jí zbavit. Její tóny mu zněly v hlavě a stále více si podmaňovaly jeho duši.
Pan Willkins, tolik citlivý na své posvátné ticho, začal pátrat po zdroji posedlosti, která ho již po několik týdnů držela jako se potápějící člověk stále pevně drží naděje. Posedlosti, která ho zároveň vábila k jejímu zdroji jako se slétávají můry k pouličním lampám, aby s prasknutím padaly k zemi.
Napsal dopis domácí, v němž se ptal na potemnělý dům na konci ulice. Odpověď přišla po týdnu s lakonickým vyjádřením, že dům již minimálně deset let nikdo neobývá a je ponechán času, aby si na něm otupil zuby. Zkusil se tedy vyptat těch několika sousedů, s kterými se do této doby vždy jen zdvořile pozdravil při příležitostném setkání.
 
Odpověď byla vždy stejná jakou dostal v dopise od domácí. Minimálně deset let noha člověka nevkročila do onoho domu.
To se však jedné pozdní letní noci mělo vše změnit…

Pan Willkins si přichystal vše potřebné. Lhali bychom, kdybychom řekli, že nebyl nervózní. Byl. Byl tak jako nikdy v životě. Přesto bylo ono vábení silnější. Naposledy zkontroloval koženou brašnu. Svítilna, kleště, kladivo, alkohol pro potřebu desinfekce, náplasti a pár dalších věcí. Nevěděl, zda je dům přístupný, jak vypadá uvnitř, a co opravdu nevěděl, pak to, co vše bude potřebovat, a proto posbíral všechno možné, co našel doma a usoudil, že by se mohlo hodit. Návleknul si černý kabát a stejně tak černý klobouk nasadil hluboko do čela.
V duchu si dodal odvahy a takto vybaven se vydal vstříc poslednímu domu na konci ulice.
Ulevilo se mu, když po cestě nikoho nepotkal, ježto měl obavu z veřejného mínění. Řetěz se zámkem, který odpadl prakticky sám, mu zase dodal trochu kuráže. Vše se dařilo bez komplikací a nyní se ocitl v prázdné chodbě zalité černočernou tmou. Místo svítilny se rozhodl použít svíci. Usoudil, že je to méně nápadné a panovala naprosto bezvětrná noc.
Ani v domě nebyl náznak průvanu. Chodbou se nesměle neslo světlo plamínku odhalujíce všednost domu. Pan Willkins naznal, že se vskutku příliš neliší od domu, v němž trávil poslední dva roky. Přes nános prachu a pavučin vypadal interiér v zásadě zachovalý, a co ho překvapilo, bylo ticho. Podlaha nevrzala, ve zdech neběhaly krysy, okenice nevydaly hlásku.
Jen zdáli slyšel melodii, které již přiřknul nadpozemský charakter a naznal, že zdroj tohoto zvuku bude o dvě patra výše. Vydal se opatrně na cestu po schodech nahoru. Stále měl na vědomí risiko zpráchnivělé podlahy i jiných nástrah domů tak dlouho neobývaných, avšak tóny zřetelně hlasitější s každým vystoupivším krokem ho ujišťovaly, že jeho intuice byla správná.
Přesto vystoupal do druhého patra bez sebemenších obtíží a stanul na začátku chodby, která se nijak nelišila od předchozích dvou. A právě zde uslyšel ty omamné tóny. Tóny melodie, které slýchal v hlavě dnem i nocí mu teď přišly jako karikatura nedoučeného hudebníka v porovnání s tím, co jeho uši zakoušely teď.
Vydal se chodbou a zvuk byl stále hlasitější, až došel k posledním dveřím a zatáhl za kliku.

Pana Willkinse obklopila tma, jakou si nedovedl ani ve své bujné fantasii představit.
Táhla se všude kolem něj a měl pocit jako by se vznášel. Přesto ho přešel všechen strach, obavy, naděje, neboť mu duší prostoupila melodie, kterou nemohl stvořit žádný z bohů, které znal. Melodie tak nadpozemská, tak dokonalá…zbavující člověka jakýchkoliv jiných pocitů, než jejímu se absolutnímu oddání tělem, duchem i všemi smysly.
V této dokonalé harmonii pan Willkins nemohl vidět, jak se k němu vztahují chlupaté chelicery a osm očí barvy kosmu…