Jak jsem si domluvil nové zaměstnání

     Byla zima roku 1989, slavnostní nálada se dala krájet. Z každého dýchala slavnostní atmosféra a trikolóru jsme viděli snad všude kolem nás. I já jsem ji měl viditelně připnutou na klopě svého obnošeného hopsafráčku a hrdě ji nosil. Tehdy jsem dojížděl do práce z 30 km vzdálené vesnice a pak ještě s přestupem dál za město autobusem. Do města jsem přijel na hlavní nádraží a bylo nutné se celkem rychle dostat na smluvené místo odjezdu a jinak, než tramvají to nešlo. Za ty dvě zastávky přeci nebudu platit a v pět ráno i revizor spí, říkám si a jedu. Ouha, nespal…

      Ale já to měl vychytané. Stál jsem u prostředního značkovače s lístkem v ruce, a když jsem zaslechl známé „revize jízdenek“, urychleně jsem si cvaknul a dělal spícího brouka. Samozřejmě, že sluchu pana revizora, postaršího vousatého muže v šedém těžkém zimáku, moje cvaknutí jízdenky neušlo a hned se ke mně začal hnát napříč přeplněnou tramvají se slovy: „To již neplatí, to je značení při kontrole.“

      Ale já byl mladý, omámen zvláštní touhou po dobrodružství, k tomu ta trikolóra na mé klopě…no vzdát jsem se bez boje rozhodně nechtěl a stál jsem si na svém, že mám označeno. Pan kontrolor se rozčiloval, vztekal, hopsal jako malej čertík, jízdenku mi vyrval z ruky a vztekle roztrhal, ale já neuhnul, na zastávce vystoupil, zamával mu a popřál pěkného dne. Málem ho trefilo. No a za necelý rok jsem byl jeho nový spolupracovník. Cesty osudu jsou fakt nevyzpytatelné…

      Když jsem jednoho krásného letního dne zaklepal na dveře vedoucího přepravní kontroly, netušil jsem, do čeho lezu. A to jsem byl ctižádostivý, mladý muž, s kariérou folkového muzikanta, kdy mi svět (dle mého naivního mozečku) ležel u nohou a nic mě již nemohlo překvapit… Jak hluboce jsem se tehdy mýlil. Mohlo. A jak. Tak třeba Baltazar a Preclík. Na ty dva nikdy nezapomenu. Byl jsem jim přidělen na zácvik. Povím vám, zlatá vojna. Ale nepředbíhejme a pěkně popořadě…

      Staré oprýskané dveře, co neviděly nový nátěr již hodně dlouho, byly zavřené. Klid kolem protínal jen tikot hodin nad nimi. Tak jdeme do toho, říkám si a klepu.

      „Dále,“ ozve se hluboký, mužský hlas.

      Odhodlaně beru za kliku a otevírám. Muž v kanceláři lehce pokynul hlavou a se zájmem si mě prohlížel.

      „Kubásek jméno mé, Kubásek Daniel, pane vedoucí, tak jsem tady, jak jsme se domluvili,“ vysoukal jsem ze sebe a v duchu odhadoval svého nového potencionálního šéfa.

      „Sojka… těší mě,“ jeho stisk byl rychlý a pevný, „posaďte se, pane Kubásek… poslouchám,“ při těchto slovech, sedaje do svého pohodlného křesla, mi gestem ukázal místo naproti. Poděkoval jsem a zabořil se do toho nejprosezenějšího ušáku co zde byl. No, zabořil… Spíš jsem tam tak nějak celej zapadl. Jak z toho vylezu, to ví snad jen bůh, pomyslel jsem si a začal vyprávět svůj příběh… Domluvili jsme se rychle.

      „Tak pane Kubásek, vy se ostříháte a já vás beru,“ s úsměvem pronesl vedoucí.

      Blesklo mi hlavou, že jsem ještě nesundal delší vlasy, co by image folkového řádění, a přitakal jsem: „Ok, platí, takže prvního jsem tu.“

      Můj nový vedoucí hbitě vyskočil a s netajenou škodolibostí čekal, jak se vydrápu ze svého ušáku ven. Tu radost mu neudělám, blesklo mi hlavou a začal jsem na křesle provádět excelentní gymnastiku, za kterou by se nemusel stydět kdejaký vrcholový sportovec. Ke cti vedoucího bylo, že zachoval vážnou tvář, ke cti mé, že jsem zvítězil a z toho monstra vylezl. Potůčky potu se mi na zádech slévaly v jednu divokou řeku, a tak jsem byl rád, že najednou stojím na ulici a dýchám svěží čerstvý vzduch.

     Byl konec léta roku 1990, a právě jsem si domluvil nové zaměstnání.