Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kupředu zpět aneb cesta dlouhým životem

03. 06. 2023
1
1
349
Autor
Zavel

     “Krize středního věku říkáš? Jak vyšitá? Kdepak! Jen mi tak říkajíc spadl řetěz z kola,” odpověděl jsem příteli u piva na jeho dle mého názoru zcela unáhlenou a mylnou diagnózu. 

 

     “Jak myslíš,” procedil uhýbavě, “ale posledních několik měsíců se chováš přesně tak.” Můj přítel se zřejmě nehodlal svého názoru tak lehko vzdát.

 

     “Nic se mnou není. A už dost o tom. Málo pijeme,” ukončil jsem rázně nikam nevedoucí diskusi a překlopil do sebe zbytek půllitru.

 

 

     Pak už se můj přítel k tématu nevrátil a dobře udělal. Nebylo přece k čemu se vracet. Společný večer u piva jsme tak mohli dokončit již běžným způsobem a v obvyklém rozpoložení. Znaveni náročnou konverzací jsme se pak po několika hodinách odpotáceli vstříc svým domovům. Večerní hygienou jsem se příliš nezaobíral a padl jak podťatý do peřin. Světlo pouličních lamp zářící přes balkonové zábradlí rýsovalo na mém stropě roztodivné geometrické obrazce, které se vlivem mého rozpoložení nakrucovaly jako v nějakém pomateném tanci. Ten výjev mě zaujal a nedal mi spát. Podivné. Jindy v takové večery nemám potíže usnout. Jakže to říkal? Krize středního věku? Ta přece nemá se spánkovými poruchami nic společného. Nebo snad ano? A co mě to vlastně napadá. Jakými zbytečnostmi obtěžuji svou mysl? Spi a ticho už.

 

     Druhý den byla sobota, a tak jsem mohl volno věnovat aktivitám, ke kterým jsem v posledních několika měsících pevně přilnul. Je tomu už pár let, co jsem se jen tak z dlouhé chvíle v jakémsi sentimentálním rozpoložení vrátil k počítačovým hrám, u kterých jsem jako malý kluk proseděl nespočet hodin. Ale pocit příjemné zábavy, který jsem si z mladických let pamatoval a nyní jej s jistotou očekával, se nedostavil. Nu co, řekl jsem si tenkrát. Život jde dál a dnes už mě zkrátka nezaujmou zaprášené hrátky mého dětství. Nemohou. Čas mě změnil. Hry jsem odložil a šel dál. Ale co nestalo! Právě před několika měsíci, jako by se mi samy postavily do cesty. A světe div se, najednou je mi s nimi, jako bych byl zase školou povinný kluk, kterého musí máma od stroje neustále odhánět, protože bych u něj přece mohl strávit celé mládí, jak tehdy doslova, často a s rozhořčením říkala. Co je na tom zlého? Stejně zrovna netuším, jak využít svých sil. Tak proč se trochu nepobavit a nevzpomenout na staré dobré časy?

 

     Netvrdím, že bych si v současném světě nedokázal najít nějakou aktuální zábavu, ale téhle retrokratochvíli se prostě nic nevyrovná. Dnes už se takové hry nedělají. Nikdo je nesvede vytvořit. Kdepak! Na svoje hry nedám dopustit! Co na tom, že grafika nestojí za nic a zvuk se pohybuje na hraně parodie? A přiznám se, že dnes musím sám od počítače odhánět, jinak bych snad u něj strávil svá zralá léta. Popravdě řečeno, dal jsem šanci i současným hrám, abych si sám před sebou nepřipadal jako stařec. Ale ať jsem se snažil, jak jsem svedl, nebylo to prostě ono. Nemělo to šťávu. Dnes má sice hra nablýskanou vizáž, ale obsah za mnoho nestojí. A proto mi odpusťte. Nic jiného zrovna na práci nemám, tak proč nevěnovat čas oblíbené zábavě, která mě těší a které rozumím?

 

     Jen se ale nemylte! Mužský přes čtyřicet nemusí prosedět veškerý svůj volný čas u počítačových her. Kdepak! To byste mi křivdili. Přiznávám, že v poslední době nenacházím nic, co by mému životu dávalo směr či program, ale to se čas od času stává. Jak jsem pronesl při třetím pivu: prostě mi spadl řemen. Tak co na tom? Proč tedy nevyužít právě bezúčelně dlící energii k ohlédnutí zpět? Každý to čas od času dělá. A tak další aktivitou mých posledních měsíců je…, ale nesmějte se mi: sledování seriálů a filmů mého dětství a mládí. Hraných i kreslených. Tak ale dost už toho smíchu! Na televizi dneska zírá kdekdo. A já se ptám: je možné se v té přehršli programů a pořadů často krajně nevalné úrovně vyznat, nalézt alespoň náznak kvality, natož aby byly nabízené produkty schopné diváka jakkoliv obohatit? Říkám vám, v tom guláši se nevyznám a vlastně ani nechci. Tak proč se zatím neohlédnout zpět, když zrovna ve smysluplném užívání svého života přešlapuji takříkajíc na místě? A ať si kdo chce co chce říká, ty hodiny prosezené či proležené u televize s mými starými dobrými seriály nejsou jen ztraceným časem, tak jako to dělají dnešní konzumenti audiovizuálních produktů. Já mám energie na rozdávání a že zrovna nevím v životě kudy dál, rád ji investuji třeba právě do sentimentálního, avšak velmi příjemného vzpomínání. Ruku na srdce, kdo z vás sem tam nezhodnotí roky, kterým jste už dávno ukázali záda? O to víc, když zrovinka netuší, co si počít s časem, který na něj teprve čeká. A je ho v takových nesrozumitelných kulisách, do kterých se svět v mých očích zahalil, vůbec možné smysluplně využít?

 

     A když pak zajdu s přítelem posedět, kulí na mě nechápavě oči, zatímco já mu dychtivě líčím, jako bych objevil dávno ztracený svět. Nakonec se na jeho tváři usadí zdvořile neutrální výraz, jelikož absolutně nechápe, o čem je řeč. A pak si zase role vyměníme. On by rád diskutoval o tom, co je nového, čerstvého a současného, co se děje kolem nás a nebyla by to správná návštěva restauračního zařízení, kdyby i na politiku domácí mezinárodní nedošlo, ale tam už zase tápu já. Když si pak přítel uvědomí, že nemám ponětí, o čem je řeč, hovor se stočí k naprosto bezobsažnému plkání o všem a o ničem. Copak je to ale tak těžké pochopit? Jak jen bych s ním mohl hovořit o současných tématech? Vždy jsem několik posledních týdnů a měsíců strávil ponořen ve svých mladických vzpomínkách. To se pak těžko udrží krok s dobou. Ale co! Kdo by o ni stál! Všechno je to dnes zapletené, zašmodrchané, nesčetněkrát obrácené naruby, zas vrácené nazpět a nikdo už ničemu nerozumí, tak co tady? V minulosti je mi přece líp. Nedá se proto nic dělat, bude třeba vystřídat pivního společníka. Aspoň na čas. A kde jinde jej hledat, než v minulosti.

 

     Kde je jim jen konec? Kam se všichni ti kluci poděli? Tolik nocí co jsme spolu prořečnili! A těch sudů kolik vyprázdnili! Musím je vyhledat! A až je najdu, budeme vzpomínat spolu. Času mám dost. Na ničem právě nedělám. Nic není třeba v mé přítomnosti dokončit. Co a jak dál? To netuším. Vždyť oni také patří do toho světa naplněného starými dobrými hrami, seriály a filmy, kde všechno bylo přesně tak, jak mělo být. Jistě se mnou rádi zavzpomínají. A až s tím vším budu hotov, pustím se plně občerstven do něčeho nového. Zatím tedy načerpám čerstvých sil do dalšího života. Snad se budou hodit. Kdoví.

 

     A tak jsem je všechny našel. Popil s nimi a pak už jen vzpomínal a vzpomínal a nechtěl se vrátit, protože jsem k tomu nenacházel pražádný důvod. V mém včerejšku jsem se cítil stále lépe. Vždyť mě v mé přítomnosti nic nečekalo. To já tam v minulosti čekal na přítomnost. Ale ta nečekala na mě. Plynula si dál do budoucnosti, jeden druhému jsme se vzdalovali, nechápali jsme se, já nechtěl jí a ona mě. Ať si letí! Ať jen si jde! Jedno zaškobrtnutí a nic pro ni neznamenáš? Jedno zaváhání na místě, jediné ohlédnutí za hřejivou a bezpečnou minulostí a už o tebe nestojí? Tak proč její ztráty litovat? Proč po ní ještě patolízalsky toužit? Já ji přece nepotřebuji! Už ne! Teď už ne. Protože jsem znovu objevil svou minulost. Její jistotu. Objevil jsem v ní sebe. Tam chci žít. Tam patřím, když mě dnešek opustil. Tam se vyznám a nebojím. Tak jen si běž, popletená budoucnosti! Pryč ode mně! Mateš mě a děsíš! Ať už jsi jednou provždy pryč! Skoncoval jsem s tebou! Provždy!

 

 

     “Někdy mám pocit, jako bych byl na světě už příliš dlouho. Pamatuji si moc a pro nové vzpomínky už není místo,” vypadlo ze mě zčistajasna, když se příteli po usilovném přemlouvání podařilo vytáhnout mě na jedno. 

 

     Zíral na mě s vyvalenýma očima, marně hledal slova, ale žádná nenacházel. Už mi nerozuměl. Vůbec. Byl jsem již příliš pevně spoután vlastní minulostí. Já ale ve své řeči musel pokračovat dál, neschopen udržet úvahy o svém novém bytí rojící se hlavou pod pokličkou:

 

     “Už ničemu nerozumím, je toho kolem až příliš,” řekl jsem tiše s očima zahleděnýma do jakési hloubky.

 

     Přítel otvíral ústa k odpovědi, ale nakonec jen řádně upil z půllitru, jak se tak dělává, když právě není, co říct. Bylo mi to jedno. Upřímně řečeno, nedokázal jsem ho plně vnímat. Kdesi jsem se ztrácel a kamsi propadal. Přesto jsem se ale ničeho z toho nebál.

 

     “Už vím, jak je to!" pronesl jsem významně a s dalšími slovy si dal bezděky na čas:

 

     "První polovinu života jsem žil kupředu, tak jak se má. Ale teď jako bych se do života zamotal. Jako by mě přemáhal a mně se k cestě dál tou stmívající se krajinou nedostává sil. Už nevidím cestu vpřed. A tak tu druhou půlku prožiju pozpátku. Ve vzpomínkách. V bezpečí. A s úsměvem. Snad ani jinak tak dlouhým životem nelze projít. Nejde to. A tak se vracím zpět.”

 

     Poprvé jsem pohlédl svému příteli s tváří plnou jistoty a štěstí do očí. Pak jsem sáhl po sklenici piva a labužnicky ho dopil.

 


1 názor

K3
před 10 měsíci
Dát tip Zavel

Píšeš dobře. Tady si ale nejsem jistý zda jde o povídku. Spíš taková bilance života, zamyšlení.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru