Přístav v láhvi, aneb ranní kocovina

Proplouvám ulicí hnán příbojem prázdna.

Omšelá bárka s jediným zemdlelým lodníkem na palubě.

Stále dokola skoro ztroskotávám,

na záludných útesech zlámaných obrubníků.

Stěžně pouličních lamp mi dřevěně vržou

a rozedrané plachty stínů sebou škubou,

ve vichřici svítání, bičujicí mé zpuchřelé boky.

Opuštěný člun, vyrvaný z přístavu milosrdné noci,

napospas nekonečně krutému oceánu dne a bdělosti.

Snad s další lahví, najdu zase svůj mlhavý přístav...