Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se36. Camara de Lobos
Autor
Květoň Zahájský
V mlžných deštinách Madeiry
36. Câmara de Lobos
Co dělá roduvěrný Madeiřan, když se zešeří a ochladí? Jde na ponchu. A kde dělají široko daleko nejlepší ponchu? No přece tam, kde ji vynalezli, v rybářské vesnici Câmara de Lobos! Původ tohoto zdravého energetického nápoje sahá až do 16. století. Před vyplutím na moře jej pili rybáři, aby zabránili kurdějím, prochladnutí a trudnomyslnosti. Dnes jej hojně konzumují turisté, aby zabránili témuž, snad s výjimkou těch kurdějí. V Câmara de Lobos se totiž nedá dělat nic jiného, než chlastat.
Malou osadu zde založili už první kolonizátoři pod vedením kapitána Zarca. Od nich patrně dostala jméno Câmara de Lobos (tulení doupě) podle bezpočtu tuleňů středomořských, obývajících celou zátoku kam až oko dohlédlo. Brzy se však osadníkům podařilo tyto ploutvonožce úspěšně vybít. Posledního tuleně, který žil na pobřeží Madeiry, nyní vystavují vycpaného v muzeu. Nepočetné zbytky těchto unikátních tvorů se už vyskytují pouze na pustých ostrovech Ilhas Desertas, na které je naštěstí vstup zakázán. Smutní turisté dnes na plážích Câmara de Lobos marně hledají stáda vzácných tuleňů středomořských, zatímco mrzutí Madeiřané se tlučou do hlav a nešťastně hořekují: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ty zpropadené tuleně nevybíjeli.“
Zátoka, ve které před šesti sty lety kotvily karavely, je v současné době obsazena spíše skromnými rybářskými loďkami, z nichž mnohé jsou již léta vytaženy na břeh za účelem běžné údržby. Kolem nich se procházejí muži v umouněných montérkách, prohlížejí si ze všech stran trouchnivá prkna, krčí čela, kroutí hlavami, škrábou se ve strništi vousů a pak se posadí na zídku, hrají karty a pozorují, jak rozvinutý turismus podporuje a zároveň ničí místní ekonomiku. Ceny jsou díky rozhazovačnosti západních cestovatelů vyhnány tak vysoko, že se místní obyvatelé musí velmi snažit, nebo velmi uskrovnit.
Patrně nejslavnějším turistou, který kdy navštívil Câmara de Lobos, byl Winston Churchill. Osmého ledna 1950 ráno zastavil v přístavu velký černý Rolls Royce, z něj vystoupil tlustý pán s buřinkou, doutníkem a malířským plátnem, nechal si namíchat ponchu, protože poncha není čaj, na ponchu je vhodná doba kdykoli, a namaloval zátoku s vesnicí v celé její starosvětské roztomilosti. Dodnes z toho všichni obyvatelé žijí, a nepochybně budou žít ještě dlouho a spokojeně.
My se také tváříme spokojeně, protože popíjíme ponchu před restaurací na Churchill ‘s Place a s každým douškem se nám do duší vsakuje jakási nostalgie či co, možná stesk po domově je to, a jak tak kolem projíždí policejní hlídka v mladoboleslavské Octavii, vyrobené zlatýma českýma rukama, to už vidíme, že je to stesk po domově, a tak si dáváme namíchat ještě jednu ponchu, no co, stejně toho už moc nenaspíme, protože zítra časně ráno, vlastně ještě dnes pozdě v noci, odlétáme domů.
8 názorů
Stanislave, Andy jsem viděla jen ze spodu a stačilo. Upřímně řečeno, považovala jsem Tě za celkem rozumného člověka, ale podle všeho se bez pořádné dávky adrenalinu asi neobejdeš. Doufám, že nás brzy potěšíš popisem svého utrpení mezi indiány.
Ale nic si z toho nedělej, pamatuji na zážitěk z prostředku léta v Ohňové zemi, což je vlastně úplně ten nejjižnější andský ocásek čouhající z moře jen do dvou tisíc metrů (a to jen v jednom případě). Zima v noci, zima ve dne, voda jen pár stupňů nad nulou a místní se řídí starým ruským příslovým, že voda co teče nemůže být studená. Pitomci.
Květoň Zahájský
před 10 měsíciAndrejko, Madeiřané jsou ještě v pohodě, záleží na úhlu pohledu.
V červnu jsem se vrátil z mnohem děsivějšího místa pro život. A jel jsem tam, já blbec, ještě nadšeně! Ovšem jenom proto, že mi kamarád Jakub neřekl, že se tento výlet v podstatě rovná dobrovolné přihlášce na galeje. Dva týdny jsme putovali po peruánských Andách, v nadmořské výšce mezi čtyřmi a pěti tisíci metry, s minimálním množstvím kyslíku v ovzduší, štrachali se do strmých kopců, obdivovali více či méně zachovalé ruiny ze šutrů a bydleli s posledními inckými Indiány Q'eros, kteří udržují tradici kultu Pačamamy (matky Země), modlí se k Apuúm (duchům hor) a mluví pouze jazykem Q'echua, takže jsou ti všechny jazyky, které umíš, úplně na prd. Indiánům je naštěstí vcelku jedno, které řeči nerozumí. Jsou pořád rozesmátí. Při tak velkém množství koky, kterou nepřetržitě konzumují, ani není divu.
Nejhorší ze všeho je ale ta všudypřítomná zima. V noci mínus deset, ve dne plus deset, pokud není mlha. V žádném obydlí se netopí, ani není čím, voda, pokud není zmrzlá, tak teče v potoce. O záchodu slyšeli teprve nedávno kohosi vyprávět a ptali se nás, jestli si ten vypravěč nedělal srandu. Obzvlášť se smáli tomu, že běloši používají na záchodě papír a k čemu vlastně.
Jistě se mnou budeš souhlasit, že člověk, který se vydá do země ležící v tropickém pásmu, aby si tam nechal umrznout prdel, musí oplývat obzvlášť dobrodružnou náturou. Někdy o tom napíšu.
Tak jsem dočetla až sem, a došla k názoru, že ti Madeiřani musí být za staletí, co se neustále kvůli něčemu tlučou do hlavy už úplně blbí. Posoudit to nedokáži, nebyla jsem tam, ale podle toho, že žijí na ostrově, který tvoří téměř výhradně pobřežní útesy a kopce na tom něco určitě bude. Vždyť kdo by si vybral tak blbý místo k životu, kde musí neustále šplhat do kopce nebo z kopce? Myslíš, že by se tam našlo místečko, kde by si člověk mohl patou vytočeit v zemi důlet a zahrát si kuličku, aby mu neutekly někam o pár set metrů níž?
Tak to je, přátelé, z Madeiry vše, děkuji za pozornost, konec hlášení.
Aru,
na tento obrázek (v podstatě takřka miniaturu) by asi stačilo pláténko s plochou jako na tanga útlé slečny (pro určitou vyváženost – paní středního věku či seniorky). Maximálně nepatrně větší.
Z doprovodných emotikonů to žel vidím nejspíš na onen, jehož součástí je závorka levého typu, tedy: :-(
no, Kočkodane, Písmák by také potřeboval nějakou tu turistickou atrakci, třeba kdyby také na plátno někdo slavný zvěčnil zbylé Písmáky :D:D:D
Co dělá roduvěrný Písmák, když si chce přečíst pěkný fejeton? Otevře si dílko Květoně Zahájského.