Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoušť
Autor
Cookie Moon
POUŠŤ
Mauglí seděl na okraji betonové římsy, na jednom z těch vzácných míst, kde se i otupělým letním šumem chvílemi dokázaly protlačit praskavé melodie. Suchý vzduch skřípal v krku a vůně horkého asfaltu se lepila na patro a štípala v nose. Po rozpálených kolejích líně klouzaly cityelephanty, regiosharky a interpantery. Slunce už několik týdnů vytrvale žhnulo. Liány elektrického vedení se houpaly nebezpečně nízko nad zemí a jemný cementový prach se drolil ze spár mezi panely. V pozdním odpoledni bylo slyšet, jak i beton pod ním někde hluboko uvnitř praská.
Ojedinělé prolákliny se na rozpálených parkovištích, chodnících a silnicích spojovaly do čím dál větších asfaltových lagun. Bylo čím dál těžší se jim vyhnout. Obvykle po nějaké době jakoby odnikud přiběhli chlápci v oranžových vestách a ohraničili je páskami a kužely. I ty ale do pár dní zmizely pod hladinou, do níž co chvíli najelo auto nebo šlápl nepozorný chodec, aby za sebou ještě dlouho nechávali tmavé stopy.
Džungle chřadla. Život obyvatel přitom navenek pokračoval jakoby nic. Jen dál přibývalo varovných nápisů a dopravních uzávěr. Cítil, jak ho pálí do chodidel, jak se přehřívá a bublá pod povrchem. Bylo jen otázkou času, kdy se něco stane. Měl ten stejný pocit, jako když do města poprvé začaly přicházet ty zlověstné signály z východu. Ale tentokrát vůbec nebylo snadné určit, odkud přichází. Jakoby něco bylo špatně už dlouho. Někde úplně na začátku. Přímo někde tady. Možná jen jedno malé kolečko někde hluboko otáčející vším, které nejde zastavit a opravit bez toho, aby se nezastavilo a změnilo úplně všechno tady nahoře. Sám nevěděl, jak to popsat. Stejně ale bylo zjevné, že každý má dost svých starostí na to, aby se něčím takovým vůbec zabýval.
Trvalo to ještě skoro týden. První dům se sesunul na bok. Postupně začal mizet patro po patru až zůstala jen střecha výtahové šachty jako ostrov s anténou namísto palmy. Jeřáby, které se ho snažily zachránit neměly dost síly a jeden z nich tonoucí věžák dokonce stáhnul s sebou. Asfaltová hladina se nad ním s bubláním zavřela, jakoby jeřáb nikdy ani nebyl. Všechno to celé naštěstí probíhalo docela pomalu, takže o nikom, kdo by zůstal pod hladinou, ještě neslyšel.
Pár dní na to se v supermarketu z ničeho nic propadlo celé oddělení uzeniny. Nejméně o metr. Oranžoví chlapíci v multikárách opět rychle přijeli a k pultu přistavili provizorní hliníkové schody. Vozíky museli nakupující nechat stát opodál, čímž se začaly tvořit dlouhé fronty a celý průchod obchodem se tím dost zkomplikoval.
Na několika úsecích magistrály byl kvůli proláklinám průjezdný už jenom jediný pruh a kolony aut a kamionů se táhly přes celé město. Navíc si nikdo nemohl být jistý, kde asfalt příště povolí a tak se kromě všudypřítomného horka začala šířit tísnivá nejistota. Když už to nešlo vydržet, mluvící hlavy konečně přestaly vypouštět mlhu, přes kterou bylo těžký cokoliv jasně vidět a začaly mluvit o opatřeních, řešeních a nařízeních. Mauglího trochu zarazilo, že neslyšel nikoho, kdo by se snažil najít a řešit opravdovou příčinu. Na druhou stranu se nemohl zbavit dojmu, že teď už je stejně nejspíš příliš pozdě. Jestli tohle léto vůbec někdy skončí, vůbec si netroufal představit, jak bude vypadat to příští.
Potřeboval džungli. Dávala mu potravu, bez který by strádal. Věděl, že do pustin už se nikdy nevrátí (jednou to zkusil a bylo to jako se vrátit do staré zaseknuté počítačové hry). Až tady znovu cítil, jak ve vzduchu znovu pulzují melodie. Jak šumem všech těch rušivých signálů pronikají až k němu. Naučil se v nich vyznat, rozlišit signály na dobré i špatné a ty zbytečné, kterých bylo nejvíc, moc nevnímat.
To souviselo s další věcí, které si poslední dobou víc a víc všímal. Totiž, že to sucho a vyprahlá poušť, se pomalu rozpíná i zevnitř. Každý den ztrácíme malý kousek svého vlastního území ve věcech, který jsme si nevybrali, ale které nás přesto obklopují, tlačí se čím dál tím agresivněji a rafinovaněji do vědomí i podvědomí a my tomu ustupujeme a pomalu nás to požírá.
Dostal pocit, že tomu možná trochu líp porozumí, když vyrazí do místa, které mu dělalo největší starosti. Poušť za městem pořád rostla. Od minule byla zase blíž. Už sahala až k plotům nonstop zavlažovaných zahrad jednopodlažních domků na samém okraji vnější Suburbie. Na všech nízko posekaných trávnících jezdil hit posledního léta – robotický odsavač písku. Všechny neudržované plochy za plotem už dávno zmizely pod bílým prachem. Za poslední slepou ulicí mizící v písku byla jen nekonečná písčitá pláň. Bylo to zvláštní, ale nějak si nemohl vzpomenout, jak to tu vypadalo dřív. Byl si jistý jen tím, že takhle ne. Najednou si všiml, že jen pár desítek metrů před ním z písku kouká střecha dřevěného přístřešku. Byla mu povědomá. Až po velmi dlouhé chvíli si vzpomněl, že to kdysi býval jeden z jejich úkrytů. Jak je možné, že to zapomněl? Najednou dostal strach, že s tím, jak se písek šíří dál a dál, začnou i další místa mizet z paměti. Třeba tahle ulice k tomu neměla vůbec daleko a ačkoliv k ní neměl nejmenší vztah, bylo mu to zvláštním způsobem líto.
Řekl si, že zkusí dojít co nejdál, a tak šel, až se zastavil v krajině, kde vůbec nic nebylo. Jen bílý písek štípal a světlo pálilo do očí. Světlo bez slunce, které zmizelo stejně jako horizont v neurčité bílé tmě. Jeho uši naplnil bílý šum, ve kterém nedokázal nic rozpoznat ani najít. Jemná zrníčka písku štípala do očí, ale přišlo mu, že postupně přestává cítit jakoukoliv bolest. Současně s tím ale i zvědavost a vlastně vůbec cokoliv. Všechno ustupovalo a měnilo se v jakousi našedlou kaši, zprvu hrozivou, ale po chvíli vlastně zvláštně příjemnou apatii, kde nic není problém, ale taky tu není ani žádná naděje nebo představivost. Leknul se, když ho napadlo, že pokud půjde ještě kousek dál, mohlo by se stát, že se už nebude chtít vrátit. Zapomene na všechno a ta slastná jednoduchost prázdnoty ho vcucne do sebe. Zmizí všechno to, co někdy tíží a drtí, všechna ta nejistota, a on možná už konečně nebude muset o ničem přemýšlet. Ale taky nejspíš už nikdy nebude o ničem snít.
Poušť vířila tisícem zrníček malých věcí, na kterých vůbec nezáleží a přes který není vůbec nic vidět. Zrnka malých příležitostí úniků ze světa namísto jeho prožívání. Nastavovala náruč každému a jemu bylo čím dál jasnější, že právě v téhle prázdnotě nejspíš už uvízla spousta duší před ním. Možná o tom ani samy nevěděly. Potkával je na nádraží, v autobusu do práce, ve frontě u pokladen a na dalších místech vnitřní i vnější Suburbie. Zdáli se skuteční, ale uvnitř měli poušť, ve které nebylo ani slunce ani písek ani horko.
Byl vlastně trochu rád, že o téhle možnosti teď věděl. Třeba, když už nebude zbytí, se sem někdy vrátí...ale teď se otočil a rychlým krokem vyrazil po paměti zpátky do Suburbie.
22 názorů
Murakami je skvělý vypravěč, ale připadne mi, že tohle je víc nabité vnitřním (ne tolik "dějovým" jako u Murakamiho) napětím...
Díky Zajíci. Murakamiho jsem kdysi četl, ale pamatuji si toho spíš pocit, že v tom nějak nemůžu najít to, co všichni ostatní. Ale asi mu dám ještě šanci. Je dost možný, že teď bych to viděl jinak.
Mně ta scéna z poušti při zpětným čtení vyplavila jeden obraz...a až teď mi došlo, že je z Šamana od Bondyho. Vím, že tam na konci bylo něco trochu podobnýho..ale možná taky ne, musím si to někdy najít.
Staří chiliasté by měli radost. Začíná to docela nenápadně, jako obraz horkého léta, snad trochu neobvykle horkého. Další obrazy už dávají tušit, že se jedná o cosi vážného. Místy jsou to obrazy až trochu groteskní (oddělení uzenin). Závěrečná část je brilantní, Mauglí jde ven z města do pouště jej obklopující a zároveň se noří do vlastního nitra a do vyprahlých niter obyvatel "Suburbie". Kdybych to měl přirovnat k tématice či způsobu psaní slavného spisovatele, napadá mě Haruki Murakami.
Zajíc Březňák
před 8 měsíciTaková moderní (či možná postmoderní) apokalypsa, bavilo mě... tápat.
Tyjo. Ja snad zacnu poradne psat nekdy :) Dekuju fakt moc, tohle je pro me velky povzbuzeni od vas<3
Už jsem tu zas, tohle je prostě lahůdka. U snídaně jsem manželovi přečetla první dva odstavce a taky ho to zaujalo. Styl, atmosféra, která z.textu dýchá. Pro mě tady na Písmáku ojediněle dobrá próza, a že už ji tady čtu roky a roky... ;)
jo, ta víceznačnost a různý možnosti interpretace mě baví... onehdy jsem byla na čtení jedné docela známé české básnířky a ta se vyjádřila v tom smyslu, že je pro ni dost důležité, když čtenář přečte text přesně tak, jak ho zamýšlela... jakože ono je to super, když se autor a čtenář setkají... ale... mně osobně mnohem víc obohatí - a potěší, když mi čtenář nabídne nějakou jinou rovinu, kterou v mým textu vystopoval... kterou jsem tam třeba vložila neúmyslně... podvědomě... anebo ji tam nevkládala vůbec... prostě dobrodružství...
(a když už tady tak sebestředně lábolím - nedávno mě překvapilo, že jeden čtenář v mých básních identifikoval ekofeministický podtext... což bylo vlastně docela zajímavý a svým způsobem logický... vědomě jsem jej do svých textů nevkládala... ale kdoví, jak zapracovalo podvědomí...)
každopádně piš dál, radost tě číst.
a už mizim.
Cookie Moon
před 9 měsíciPro Goru: ano, budu moc rad. Dekuju)
Luzz, dekuju dekuju dekuju! Ani nevis, jakou mi to udelalo radost! Jde o to, ze popisujes presne to, co si trochu neskromne myslim, ze tam je...nebo bych aspon chtel, aby tam bylo. A tvoje reakce je pro me trochu dukaz, ze nejsem uplnej blazen:)
Skoro vsechno vychazi z volnyho psani, kdy se cilene snazim, aby to dychalo a neutikat do intelektualni roviny. Mozna z toho ta "smyslovost".
Nektery motivy, co vylezou ani sam nechapu, casto me ale bavi viceznacnost nebo podobenstvi, zejmena vztahujici se k realnymu svetu.
Nikdy mi neslo napsat pisen, abych dopredu vedel o cem bude a stejne to mam i tady. Bavi me odkryvat ty vrstvy postupne :)
skvělý, vrstevnatý, evokující, provokující... do čtení zapojuješ vlastně všechny smysly...
snažím se postihnout důvody, proč je pro mě ten text tak dobrej... možná pro ten prostor, kterej poskytuje mně jako čtenáři, mým vlastním asociacím a analogiím... i když v první rovině (na první čtení) je "přece úplně jasný", co text sděluje...
každopádně já jako čtenář se můžu rozhodnout, jestli se textem nechat vést / unášet anebo jestli do něj "vstoupím" svými asociacemi, jesti si jej nějak (pro sebe) svobodně dotvořím... což je to, co mě momentálně na (jakékoliv) četbě baví...
mmch napadla mě třeba analogie bílý písek = antidepresiva (zde: Zmizí všechno to, co někdy tíží a drtí, všechna ta nejistota, a on možná už konečně nebude muset o ničem přemýšlet. Ale taky nejspíš už nikdy nebude o ničem snít.) - a pár dalších na jiných místech...
celkově - čtení jsem si užila (jako vždycky u tebe); je to vysoce nad průměrem současné písmácké produkce. takovej talent, osobitost, originalita... to se tu moc nevidí.
ouldrič_nouvy
před 9 měsíciVelice nápadité
Ani nejde tak o to, že by vadila nespisovnost, ale rušivě působí, že se střídají ty spisovné a nespisovné tvary
Už to čtu potřetí nebo počtvrté. Nerad někoho poškodím.
Jak píše Gora a Janina6, Mauglí na začátku je magické, přitahuje. Líbí se mi tón vyprávění. Je z toho cítit předtucha a zmar. A kontrast betonová džungle a skutečná tomu přidává. Moc mi tam nesedí snad odstavec s oddělením uzenin...
Mauglí v první větě je opravdu "dobrý tah", ihned vzbudí zvědavost... a paralely s džunglí / civilizací také. Mně ta hovorová řeč, pokud je jí moc, většinou dost vadí, v tom jsme zajedno... a řešit - dát ji nebo ne v každé větě by mne docela štvalo, kdybych to psala.
Ještě bych vše procházela a drobnosti poopravila /obecně tušíme, že zrnko JE malé, např. zde bych to nezdůrazňovala - Zrnka malých příležitostí úniků ze světa namísto jeho prožívání./ a tak větu po větě...
Popravdě, kdybyste se o spisovných/nespisovných tvarech nezaćali bavit s Gorou, vůbec bych to u tohoto textu nevnímala, neřešila... A to jsem jinak myslím docela kritická čtenářka. Mě to uchvátilo tak, jak to bylo.
Cookie Moon
před 9 měsíciZkusil jsem to trošku upravit ještě a pár nespisovností opravit. Snad je to už lepší
Děkuju moc za konstruktivní názory. Určitě by se dalo krátit, vím, že by mi hrozně moc pomohlo si to s někým párkrát vyměnit. Tohle je jen tvar, kterýho jsem byl schopen dosáhnout sám, nepovažuji ho za definitivní. Spisovnost...původně jsem psal vše nespisovně..i toto jsem nejprve celé měl napsané hovorově, ale pak jsem zkusil dát na rady z minulých kritik a zkusil to vyčistit..no a stejně se mi to úplně nepovedlo zjevně. Rozhodně nebyl záměr být v tom nedůsledný, spíš je to tím, že ten hovorový způsob vyjadřování mám až příliš zažitý. Doteď nevím, co z toho je lepší cesta. Mně je intuitivně asi trošku bližší nespisovná verze, určitě bych to tak raději četl, ale v psaném textu je to ošemetné. Hlavně některé překlady beatníků mě skoro rozčilují..je to tenký led
Vynikající. Jméno Mauglí mě přitáhlo a pak už mě sugestivní vyprávění nepustilo až do konce. Je to dost depresivní, to asi být má, ale zároveň jaksi kouzelné tím zasvěceným, citlivým popisem. Četla bych takhle s radostí celou knihu. "Poslední kniha džunglí"?
Možná je to pokročilým časem, nevím, tentokrát mi to ale moc nesedlo. Možná zkusím přečíst ještě ráno.
Obraz apokalypsy je zdařilý, propojení sluchových vjemů obohacením "klasických" popisů vypravěče. Místy bych krátila, aby měl text tempo. Mate mě užívání spisovných slov s hovorovými, které neužíváš důsledně. Asi bych je sjednotila. Celkem dost zájmen, některá by se dala nahradit či vynechat...
Text má sílu, za mě např.:
sucho a vyprahlá poušť, se pomalu rozpíná i zevnitř. Každý den ztrácíme malý kousek svého vlastního území ve věcech, který jsme si nevybrali, ale které nás přesto obklopují, tlačí se čím dál tím agresivněji a rafinovaněji do vědomí i podvědomí a my tomu ustupujeme a pomalu nás to požírá.
Také písečná bouře a její následky je velmi autenticky vylíčená.
Pozoruhodná povídka, Cookie.
Zajímavé dobře napsané čtení, je to fantazie a není, je to podobenství? Hlavně pro mě k zamyšlení, když jsem mezi lidmi, vždycky si je "navnímám", někteří jsou bez jiskry, chce se mi napsat bez duše, jiní zase přitahují pozornost čímsi, co "vyzařují" ....