Samota

V samotě je jistá hloubka, které obtočený lidmi nikdy nedosáhneš, ale ta hloubka je temná a strašlivá, podobná pekelným květům, a všechno v mém životě, každý nádech, každý výdech, byl jen zbabělí pokus před tím utéct, zmizet v opileckém kabátu, který má potrhané kapsy, co z nich vypadávají kousky duše, ale zahřeje tě v osamělých nocích. Přijde mi, že v každém obchodě nabízejí tohle prozření, tuhle hloubku, vypálenou na DVD, hned vedle zlevněné kukuřice, a nadšené matky i synové si je kupují po tuctech, a nikdo jim neřekne jaká hovadina to je, jak moc se přeceňuje. Celá hloubka samoty je gigantický had, kterému se na šupinách lesknou statisíce prozření, a nikde nekončí, jen se táhne dál a dál, se slibem konce na neviděné hlavě. Možná tohle pochopení je jen jeden ze symptomů hraniční poruchy osobnosti, prorostlé mými kostmi, které by se bez ní rozpadly, sesypaly na prach, ale jak mám vědět co je skutečné a co nemoc? Je to pavučina, co se v ní chytil i sám pavouk, a já jsem zapletený v každém vláknu, v každém spoji. 

A přesně tahle bezedná samota mě objímá, zatímco máma vaří večeři, táta sleduje televizi a bratr se směje, protože skutečné osamění se nutně nevztahuje jen k chvílím, kdy nikdo není kolem, ne, je to mnohem složitější, temnější, je to pocit opuštěnosti celým světem, který tě zahodil do stok a nechal tě v nich zapomenutí. Nic takového se nestalo, ale i přesto jsem o samotě hluboce přesvědčený, protože často využívám veškerou mentální kapacitu k představám soukromého pekla. Je tak snadné, udělat ze sebe vyvrhela a najít v tom rozkoš, potěšení, které ti nikdy nevezmou, bude navždy jen tvoje, zamotané ve vlasech jako indiánská pírka. 

Snažím se u počítače psát o svým posledním alkoholickým výstřelku, bodu, který mě dostal k anonymním alkoholikům, ale nemůžu, všechny pocit jsou dávno pryč a mě zbyli jen holá fakta, a nemůžu se zbavit zoufalství nad svou neschopností. Mám strach, že ztrácím svůj talent, že i to málo zmizelo, a je mi z toho strašně, a nevím co s tím dělat, jak to zvládnout bez chlastu? Bože, jako první mě napadla tráva, houbičky atd. To jsem tak moc v hajzlu? Vážně potřebuju všechny tyhle oblbováky? Vím, že mě ničí, vidím, jak mi kradou duši, ale není lepší projet život s pedálem na doraz a řítit se přímo proti zdi? Tolika spisovatelům to vyšlo, tak proč ne mě? 

Už se zase cítím líp, stačí mi tenhle text, stačí zahlcený myšlenkami mlátit do klávesnice a všechno je lepší, krásnější. Pro takové emoce píšu, pro štěstí a radost, které si nechávám pro sebe a chovám je na koleni jako malé kotě. Papír dostane jen smutek.