Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSamota
Autor
kuba.49vojenciak
V samotě je jistá hloubka, které obtočený lidmi nikdy nedosáhneš, ale ta hloubka je temná a strašlivá, podobná pekelným květům, a všechno v mém životě, každý nádech, každý výdech, byl jen zbabělí pokus před tím utéct, zmizet v opileckém kabátu, který má potrhané kapsy, co z nich vypadávají kousky duše, ale zahřeje tě v osamělých nocích. Přijde mi, že v každém obchodě nabízejí tohle prozření, tuhle hloubku, vypálenou na DVD, hned vedle zlevněné kukuřice, a nadšené matky i synové si je kupují po tuctech, a nikdo jim neřekne jaká hovadina to je, jak moc se přeceňuje. Celá hloubka samoty je gigantický had, kterému se na šupinách lesknou statisíce prozření, a nikde nekončí, jen se táhne dál a dál, se slibem konce na neviděné hlavě. Možná tohle pochopení je jen jeden ze symptomů hraniční poruchy osobnosti, prorostlé mými kostmi, které by se bez ní rozpadly, sesypaly na prach, ale jak mám vědět co je skutečné a co nemoc? Je to pavučina, co se v ní chytil i sám pavouk, a já jsem zapletený v každém vláknu, v každém spoji.
A přesně tahle bezedná samota mě objímá, zatímco máma vaří večeři, táta sleduje televizi a bratr se směje, protože skutečné osamění se nutně nevztahuje jen k chvílím, kdy nikdo není kolem, ne, je to mnohem složitější, temnější, je to pocit opuštěnosti celým světem, který tě zahodil do stok a nechal tě v nich zapomenutí. Nic takového se nestalo, ale i přesto jsem o samotě hluboce přesvědčený, protože často využívám veškerou mentální kapacitu k představám soukromého pekla. Je tak snadné, udělat ze sebe vyvrhela a najít v tom rozkoš, potěšení, které ti nikdy nevezmou, bude navždy jen tvoje, zamotané ve vlasech jako indiánská pírka.
Snažím se u počítače psát o svým posledním alkoholickým výstřelku, bodu, který mě dostal k anonymním alkoholikům, ale nemůžu, všechny pocit jsou dávno pryč a mě zbyli jen holá fakta, a nemůžu se zbavit zoufalství nad svou neschopností. Mám strach, že ztrácím svůj talent, že i to málo zmizelo, a je mi z toho strašně, a nevím co s tím dělat, jak to zvládnout bez chlastu? Bože, jako první mě napadla tráva, houbičky atd. To jsem tak moc v hajzlu? Vážně potřebuju všechny tyhle oblbováky? Vím, že mě ničí, vidím, jak mi kradou duši, ale není lepší projet život s pedálem na doraz a řítit se přímo proti zdi? Tolika spisovatelům to vyšlo, tak proč ne mě?
Už se zase cítím líp, stačí mi tenhle text, stačí zahlcený myšlenkami mlátit do klávesnice a všechno je lepší, krásnější. Pro takové emoce píšu, pro štěstí a radost, které si nechávám pro sebe a chovám je na koleni jako malé kotě. Papír dostane jen smutek.
11 názorů
Samotu jsem četla bez dechu a i komentár Janiny. Jsem ráda ,že ti psani pomáhá ,když už jsi dostal do vínku tu nemoc duše.Tak ať tě drži nad vodou dál píšeš skvěle
Janina6- ne, neboj, neurazila. Jen jsem neměl co říct. Chápu tě a ty relativně chápeš mě
Neurazila jsem tě? Když mlčíš, nemám žádnou zpětnou vazbu. Klidně mě pošli... ať vím.
Ráda jsem četla tvoje zamyšlení, protože samota je jedním z mých oblíbených témat, něčím, co mě vlastně provází od dětství. A jak naznačuješ, jsou různé druhy samoty. Především je rozdíl mezi samotou nechtěnou, tou, kterou nazýváš opuštěností, a samotou dobrovolnou, kterou si člověk v sobě vybuduje cíleně. Schválně říkám „v sobě“, ne „kolem sebe“, protože ten rozdíl je v našem nitru, ne v množství lidí kolem nás. Potud jsou moje zkušenosti asi podobné těm tvým. Jenže moje samota není pro mě děsivá, je to moje nejhlubší potřeba. Bez ní bych například určitě nedokázala nic pořádného napsat. Potřebuju utéct někam, kde na mě nikdo nemůže, kde mám klid na přemýšlení, na vnímání těch méně křiklavých a vlezlých skutečností, než které na mě na každém kroku útočí. Potom z té své jeskyně zase na nějaký čas vyjdu mezi lidi, ale přiznám se, že v jeskyni jsem raději…
Samota vnímaná jako opuštěnost – věřím, že ta musí být hodně zlá. Alkohol od ní nepomůže, tak jako nepomůže vůbec od ničeho, jen trochu pozmění naše vnímání, na chvíli. Spíš bych to ale asi brala přes nějakého psychoterapeuta, než přes oblbovátka. Nemám samozřejmě žádný „návod“, kudy ven z nechtěné samoty. Jen si myslím, že podstatné je, jestli ji člověk opravdu chce opustit. Jestli v ní vlastně nesetrvává z vlastní vůle… A když opravdu ne, tak už se cesta najde. Někdy stačí drobnost, aby člověk sám sebe vnitřně „rozpohyboval“… blbina, třeba oslovit neznámého člověka… Píšeš moc dobře, možná jsi k sobě až příliš přísný a nedůvěřivý. Netrap sám sebe, piš to, co chceš psát a na ohlížení a hodnocení si nech pořádnou lhůtu, třeba dva tři roky, nesleduj se pořád, rozklepou se ti ruce…
kuba.49vojenciak
před 9 měsíciJinys- nebyli nevyžádané, ptal jsem se a tohle je dobré opakovat. Já s tím měl dlouho problém a pořád mám. Psaní je moje terapie a děkuju, docela jsem se bál jestli ten text za něco stojí
Tvoje pocity jsou mi jako introvertovi blízké, mnohdy také prožité, ale asi jsem měl větší štěstí a "lečbu" jsem řešil sportem a chlast se mi obloukem vyhnul.
P.S.
Omluvám se za nevyžádané životní skororady.
kuba.49vojenciak
před 9 měsíciJinys- nejsem si jistý jestli chápu