Písmák Nová verze Deluxe
S Májou jsme se sešli v Praze, co se těmi věžmi brání proti zlu, ale pouští tisíce dobyvačných turistů, tak v téhle Praze jsme se sešli a začali to svoje, to správný v lidské povaze, prostě toulání se ulicemi a hledání drobného snu, toho našeho amerického snu, rozumíš. byl v tom hlubší význam, a nejen povrchní radost, i když ta převažovala, ta převažuje vždycky, a tak jsem já, Mája a její kamarád, co trpí stydlivým chcaním, rázovali ulicemi a hledali a vlastně netušili co, jenže to nebylo důležitý, nikdy to není důležitý, jelikož najít svůj sen znamená jen nutnost vytvořit nový a na to jsme neměli energii, ne, raději pochodovat a lovit přízrak, přízrak strašlivý jak Rozparovač v Londýnské noci.
Ještě na nádraží, tom velkolepém hlaváku, velkolepém svojí průzračnou zkažeností, jsem čekal asi čtyřicet minut a četl si Thompsona a očima přejížděl díry ve stránkách, co tam prorazil nůž, abych mohl najít dokonalá slova, jenže to moc nevyšlo, a tak to celý čtu znovu, ale starost mi to nedělá a čtu naprosté šílenství, kterému chci šáhnout na chlapácké koule, a v tašce mám pečlivě zabalenou trávu, zabalenou v pytlících, co udrží její esenci, ne že by to někoho zajímalo, ale trocha paranoi neuškodí, musíš se bát, protože strach dokáže divy kámo. Ve vlasech mi plavaly pavučiny, prach a bordel, jelikož jsem si tenhle výlet musel odpracovat, pořád jsem student a podléhám domácím zákonům stvořeným k záchraně a žijícím pro výsměch mým idolům, naštěstí v nich není ani slovo o huleni (o alkoholu a pervitinu ano, jenže to je moje zásluha, chlastu jsem se zřekl a piko mě děsí, mé oko uzřelo mnoho závislých, ale nikoho tak bezútěšného jako feťáka s perníkem, to je ten nejsmutnější pohled, ve kterým ti dojde jakou bolest cítí bůh nad námi).
Polská tržnice
Reklamou polských trhů jsou levný cigarety, jezdí tam pro ně chtivý Češi a prodírají se tím šíleným místem, rozbředlým v čase i prostoru jak feťák na LSD. Snažíš se najít bezpečný kout, kousek bez zoufalých prodejců, co se tam nejspíš ztratili jako děti a nikdy nedostali ven, protože ty tu nemáš být, ty jsi jen zoufalý přívěšek na klíčence otce, ale nikde nic a každý kousek kolísavého pekla je nejhorší možnou verzí turismu. Raději ujedeš po silnici, která vrní vedle kopce, co z něj můžou v zimě jezdit děťátka mezi auta smrti.
Lidskost
Možná byl Ježíš jediná lidskost
a my ostatní
jsme nepovedené odštěpky,
které létaly
Zázrak
Začínám si uvědomovat jaký zázrak je existence a kolik slunce je v obyčejných dnech, a nejspíš nejde o divoké a vřískavé noci, ale tiché večery, kdy se procházíš s přátelí starou vesnicí a dojdeš k starému hřišti, hřišti s rozpadlou houpačkou a nablýskanou skluzavkou, a jediné co chceš je projet se od shora dolů, sjet to tím nejpomalejším tempem, protože jinak to nejde, už jsi na všechno moc velký, jenže ty se prostě směješ, a ještě jednou si vylezeš ke střeše, co se nikdy neblíží obloze, a necháš se vyfotit na pomlácený foťák vytažený z levé kapsy. Svět má rytmus pomalého ploužáku, tak se přitul k jemné hrudi a tanči, tanči jako bys měl ještě tisíc dní.
Můj Magnum opus
Cesta má nadpozemský význam, je to útěk bez porážky, a nikdo nestojí o porážku, ani dobytek na jatkách, aspoň tohle chápu, a tak jsem znovu na cestě, znovu na útěku a cítím se vážně skvěle, něco jsem přeházel v hlavě a došel k logickým závěrům, můj mozeček má problém se závislostmi, ale ne halucinogeny, stačí se vyhýbat těm správným látkám.
Ještě se stavit v Poděbradech, co pro mě v dětství znamenaly definici města, města, ze kterýho si pamatuju obří žirafu na obřím obchodu, a dojít k dealerovi, samozvanému obchodníkovi, od kterého je cítit obchod na pět metrů, seděl v rozevlátém tričku a křížem na krku v zahrádce kavárny u stolu s dlaždicemi a bavil se s přáteli tím svým šíleným tónem, vyzkoušel všechno svoje zboží a nejspíš byl magor ještě předtím, tak od tohohle obchodníka si koupím čtyři gramy prvotřídní trávy, a honem na vlak, rychle, ještě nás čeká pár přestupů, Plzeň je daleko, ale já miluju cesty a tak si zapálím malý kousek, nastoupím a čumím z božského okna na svět, co se přede mnou chrání tenkým sklem, jenže já se k němu dostanu a bude můj, málo co dělám pořádně a tohle dotáhnu do konce, celý výlet i svět věnuju psaní a tak má smysl se snažit.
Zkouřenej jsem měl podivnou sexuální fantazii, kde jsem byl tak šestnáctiléta holka a nechával se ojet drsným chlápkem, a nějak to určitě souviselo se starým znásilněním, nějak se to prolínalo s pérem v šestileté prdeli. Možná tenhle zážitek určoval můj sexuální život, složil ho z matic a šroubů a nějaké kousky dal špatně.
Jazz
Hráli správný jazz, ten rychlý jazz, co se v něm jazzman kroutí a tančí a tak se kroutili a tančili a my to jeli s nimi, my se drželi a houpali. Ten vzadu, bezvadný kytarista, měl dokonalý rytmus a ty jsi chtěl zařvat na celý sál Jo. jeď kurva, jeď. A on jel, nemusel si křičet a riskovat ukamenování, jenže tady by nejspíš křičeli s tebou, tady to chápali, byli v tom šíleným tranzu, pianistka divoce podupávala a my s ní.
Propagace předprodeje
Takže, za pár dnů mi na Pointě spustí kampaň, znamenaje, že můžete přispět a za svoje peníze dostat i malou odměnu a k tomu i dobrý pocit z podpory vydání knihy. Budu rád za sdílení a všechno ostatní. Díky a krásný den. Posílám Vám všem multidimenzionální lásku.
Pokus o písně
Pro vás zkažené
Rozbili jsme zrcadlo,
Tak nás bůh nevidí.
My ho nerozbili,
Trocha optimismu
Sezení anonymních alkoholiků trpí závažnou bipolární poruchou, nemůže se rozhodnout čím je, a tak se chvíli trháš smíchy a pak chceš vyskočit, vyskočit a obejmout toho nebožáka, co mu nezbývá nic než tyhle skupiny. Smutné příběhy mají ti, co jsou nový, co se ještě nesmířili s realitou, alkohol ještě není zapomenutý, pohanský bůh, je to odporný vlk s hlasem beránka, který neustále šeptá. Rád bych psal o těch příbězích, smutných i veselých, ale základní kámen tady je anonymita a diskrétnost, skoro jak Las Vegas naruby, co se tady stane, to tady zůstane.
Takže sedíme v té komorní komoře, venku jsou kolem nás obří baráky, co tam stojí jak uzavřený kruh palisád, hradiště z domů, garda pro narkomany a alkoholiky, a všechno to připomíná rodinnou oslavu, kde sedíš s postaršími příbuznými a posloucháš jejich příběhy, s tím rozdílem, že tady se tetička neopije do němoty.
Črta
Věže z cigaret, flašek a ztracených bot pozorovaly feťáci na deset kilometrů s očima, co zrovna byli v depresivní fázi narkomanské poruchy. Nejspíš z toho všeho viděli jen prázdný flašky, ve kterých by ještě zbyla kapka, ale já v tom viděl večírek, obrovský festival, kde na mě už čekaly a já se pořád motal v tom městě, ztracený a mimo, už v poledne opilí, jelikož tehdy jsem pil kdykoliv, a snažil se najít cestu mezi tím smutným hvozdem, co mu matky říkají temné panství. Slunce se pokoušelo roztavit asfalt, nohy se lepili a cesta byla nechutně dlouhá, už ani nevnímáš ty parádní domy a stromy, o kterých by šlo napsat tolik metafor, prostě tam chceš být, a tak šlapeš dál a pozoruješ věže večírku. Léto si to tím městem pálilo dál a já šel bez ničeho, jen kniha v kapse a flaška vodky a drobáky, co by vystačili na jedno pivo a v těhle městech nejsou žádné pomalé, romantické přechody mezi domy a keři v polích, jen rozseknutá rána a štěrková cesta místo chodníku.
Večírky
Zase na cestě do nikam a je to šílený, protože domov máš tam, kde leží srdce, ale moje moje srdce je toulavý, a tak nemám domov a dneska dojedu do toho sálu, co je obří jak opera a s rodinou roztomilého kluka, který byl kdysi můj a teď je každý sám, sedíme ve správném rohu, schovaní a chránění zdmi, a všude kolem je pompézní okázalost maturáků, napudrované nic a roztomilí kluk je navlečený ve speciálním obleku, daleko lepším než ten můj, musí vypadat líp, tohle je večer obětovaný jeho studiu.
Takže sedím u toho stolu s rodinou, která rozhodně není v pořádku a spolkem teplých psychoušů, co jim říkám přátelé a oni pijí a všichni se bavíme a já s konopím čekám, než se sál opije, protože s chlastem musíš na blouznění pracovat, mně stačí párkrát táhnout. Hudba řvala a nebyla dost nahlas, aby byla dobrá. Pro nikoho z nás, společnosti teplých psychoušů, nebyla dost a tak chodíme do té mrazivé zimy pokuřovat jednu cigaretu za druhou a vždycky mi někdo nabídne, pokuřujeme a bavíme se o zbytečných hovadinách a je to krásný, ale už potřebuju svůj jed, jenže svět pořád neblouzní, trvá jim to, a pomalu se začínám nenávidět, protože ten hnus dělá realitu krásnou, ale falešnou a já s ním nechci nikdy přestat, nemůžu, vlastně nezáleží na tom jak se odrovnám, jen nesmím zůstat příliš dlouho čistý, jsem neschopný žít v běžné skutečnosti a tak si vymýšlím příběhy o prozření a nirváně v těch hnusech, prostě nahradíš chlast za něco jiného, je to zvrácený vtip.
Tentokrát to nesmažu
Na nádraží čekal kluk, co si hlídal věci, o které nikdo nestál, a já mu je chtěl ukrást, jen abych viděl ten jeho výraz. Snad ani nevěřil, že by to někdo udělal, prostě si je hlídal s úzkostí draka, co si leží na horách zlata. Vyrazili jsme na teologickou fakultu, abychom mohli poslouchat otcovského vtipálka a cestou zpátky jsme sepsali proslov a letěli na oslavu a vlak vypadal jak obří erekce a barák byl prázdný, barák byl celý jenom náš. Musel jsem utéct, utéct z Prahy, kde s obřím báglem vypadáš jak vidlák, utéct z domu, kde mě odsuzují bílé zdi, tohle je ono, pořádný večírek plný hloupých písní, všichni pili, a čím víc pili, tím vážnější písně hráli, a já tam seděl s hrnkem kafé a rozflákanou krabičkou od cigaret, co jsem jí napěchoval mixem trávy a hašiše, a můj mix byl dokonalý, odpálil na pomezí večírku a osvícení, takže mozeček zahltily tisíce vtipů a hlubších pravd, mé já bylo povzneseno, stačilo udržovat plamen a nezačít chlastat.
To jsem byl zamilovaný
V tom vlaku jsme působili jako veřejné pohoršení, toho roztomilého kluka jsem kousl snad do každé části těla, aby měl o čem napsat další báseň a chlap, který s námi seděl v kupéčku, se snažil koukat jen do počítače a poslouchat hudbu, a ani neví, jak moc jsme se krotili, můj mrzák mi dal všechna svoje poprvé a já si je vzal. Cesta trvala pět hodin, pět hodin v kupé, kde je všechno vidět a tajemství je jen iluze, jenže my neměli co tajit, takže jsme jeli, jeli jsme na vyhlášení básnické soutěže, kam to z nádraží byla asi půlhodina cesty a k vrátkům možná ještě dál, jenže ty my nepotřebovali, stačil plot, který byl nízký a dal se snadno přelézt, a tak ti dva magoři přeskočili plot, aby se mohli vetřít k nebohým rodinám, co si přišly užít dětský den, aby si mohli vzít svoji odměnu, která nakonec byla jen levná deska a ještě levnější placka, aby se mohli seznámit s dalšími básníky, a ten, co vyhrál, vypadal jako šílený vlkodlak, kterého trefila stříbrná kulka, měl naprosto bizarní pohled, co v něm bylo něco vyděšeného. Sleduju všechny umělce a dochází mi, že každého z nich zabijí mutanti bez srdce, neschopní pochopit nebo tvořit umění, a jejich svět bude plný kruté zloby, to je moje věštba.
Odešli jsme brzy a zvony vyzváněly smrt další hodiny, jedné z miliardy miliard, vyzváněly a vyzváněly, aby nám připomněly možnost konce, a v tomhle smutném zvuku hrál saxofonista jak duše beat generation pod pohledem ocelových soch holubů, kteří otáčeli gigantické hlavy.
Silvestr
Blíží se silvestr, svátek šílenství a hedonismu, kdyby tě chytla policie sjetýho perníkem, tak se jen usmějou a jedeš dál, tohle je můj den, pokaždý vyvádím a běsním, šlapu na plyn, minulí rok, pomatený jak couvající rak, spousta chlastu a trávy, opilí a mimo, každý z nás byl opilí a mimo, neházeli jsme petardy, jen chodili po ulici a já se dostal do cizího domu, netuším jak, najednou jsem se probral a seděl vedle čtyřicátnice s vínem v ruce, o něčem jsme mluvili a smáli se, já se bavil, ale její manžel ne, přiběhl a vyhodil mě, nejspíš si pamatuje můj opilej obličej, ten zmatený magor v mým těle se dostal ven a zjistil, že tam nikdo není, všichni zmizeli a on jediný nebyl ve vlastním domě, zbyl mu měsíc a hvězdy, tiše slavící další otočku země. Dopotácel jsem se zpátky, hudba řvala a poprvé to nikomu nevadilo, každý se líbal s každým a já přelíval fricko do vodky, abych stvořil nealko nápoj, tehdy to dávalo smysl, bože, měly jsme půlnoc, puls a půl gram, spousty půl gramů, tady začal sabat, za který by nás upálila inkvizice, tančil jsme v šatech a zpíval bez hlasu, po zemi se rozlilo pivo a v něm vzpomínky, bylo to jako bouřlivé rande, ze kterýho všichni utekli, aby nemuseli sledovat moji nepříčetnou etídu, ale tenhle rok bude jinej, žádný chlast, jedu autobusem, co kráčí tak dlouho, aby mě odradil a vedle značka se naklání, jakoby to byla sekyra popravčí, naklání se k zemi, aby mohla setnout hlavu odsouzenci, který unikl, možná tu není pro můj krk, tentokrát žádná husa závislosti nekřičí.
Jedeš a vedle sedí starý známý, šílení a ujetí, připravený k jakékoliv zvrácenosti, mluvíš a oni vidí amputované nohy s kolečky a ty je vidíš taky, blouzníš vedle nich jak Nero, když vypaloval Řím, tyhle dva jsi měl kdysi rád a něco z toho zbylo, pořád to šplouchá pod prsty, dneska tady není žádný smutek, ty ho necítíš, oni ho necítí, takže jeď.
V kapse mám pět gramů hašiše, můj plán je jednoduchý, odpálit si smysly do vyšších sfér, ukázat svému mozečku vše, jen se při tom držet, zůstat jednou nohou nad hrobem, ne kvůli sobě, tohle bude večer plný opilých hovad a šílenců, a mezi tím Jana, kouzelná studna, do které nesmí spadnout jed, budu jak strážce grálu, takže tasím meč a jedu na koni o čtyřech kolech, jedu jak přízrak mrtvého embrya, malého ptáčka, co se nedostal ven, a teď je z něj pomstychtivý duch.
Rychle
Rychle na sebe něco hodíš a doufáš a jedeš co nejdál, vlastně ani nevíš kam nebo proč, neznáš to obecné proč, ale osobní je jasný, musíš se dostat pryč, tady pod tím světlem to všechno vříská, je to ohavně šílený, žádná ujetost jako rockový koncert, jen hnusný šílenství bez výsledku, tak před tímhle musíš utýct, rychle zmiz a vrať se polámaný, snad tě někde nechají přespat, ráno utečeš jak z levnýho hotelu a napíšeš nějaký vysvětlení. Vlasy mi lezou do půlky obličeje, trčí a padají a létají všude kolem, není čas je učesat, stejně to nikdy nedělám, jen ať trčí a padají a létají, můžu si na ně brnkat a zahrát kytarové solo, třeba hit od Motley Crue se sjetým basákem, to by bylo něco extra. Vlezu do kavárny, čekám než to začne, i když nevím co, a piju čaj, jelikož pivo ani vodku nemůžu, chybí mi, ale to je jen tím lihem na mozku, stačí ho dostat do varu a všechno se vypaří, zklidním se a pozoruju rudý světla, obrazy a pár kavarníků, zatím nic víc, nemám tyhle chvíle rád, tika to a výbuch nikde, ale tady se všechno rozletí na kusy a incestní bastard poezie a komedie začne, tohle je ono, jen dál, poslouchej a nes se, tady si mezi mizernými studenty, umělci, kuřáky, všude se valí tabák, papírky, lyfty, všechno po čem tvoje srdce touží, prostě bohémští básníci, ta nejlepší na konci předčítá opilá, doposlouchej a uteč na vlak, protože nikde není místo ani postel, ta svině jede rychle a ty nestíháš, nikdy nestíháš, ale tohle zvládneš, nastoupíš abys mohl zítra zpátky do toho draka bez ohně a kouře, pojedeš zase dál, v kupéčku se se všemi nacpeš k nějaký nebohý holce, co má drsný výraz a klidně se s tebou baví, za oknem je strom, co vypadá jako vrabec, který letěl příliš prudce a narazil do země a zabořil hlavu do tun hlíny, co ho dusí a on umírá, kurva, to je depresivní strom, jedeme dál, ta holka je vážně fajn, možná s ní budeš pracovat, ale to je detail, vystoupíte a jdete se najíst za poslední peníze, v mekáči hned vedle hrajou Ukrajinci kloubky, královnu masochistických her, střílíš mincí do kloubů a oni střílí po tobě, nemá žádný cíl, je to stupidní hra, jasně, že se přidáš, stejně jsou to amatéři, co neumí lámat klouby, takže dál, dneska je všechno rychlý, jsou dny, kdy jsem víc zvíře, pes, co se honí za auty, dneska jsem zvíře, dneska jsem pes, pokračujem, hrneme se k drsný hudbě a pekelným hordám, silnice vypadá jako had, kterého kuchá sníh a ty tančíš, prostě to běsní, na konci se vždycky vrátíš domů, tak to funguje, stejně zítra dojedeš do nikam a budeš poslouchat s kamarádem Willa Wooda.
Možná mám problém
Čekám, než se rodiče přestanou hádat, čekám, než přijde neděle, čekám, než začne působit LSA, zatím jediný účinek, co cítím je bolest břicha, ale prý má pomalý nástup, jen chvíli vydržet a tahle ošklivá sestra LSD mi ukáže, co umí, pro případ nouze mám schovanou ještě jednu dávku, dvě musí stačit. Čekám na neděli, abych mohl jet za svým roztomilým klukem, co už není můj, a zase někde lítat, LSA to čekání zkracuje, je snesitelnější, možná si v podroušeném stavu půjdu číst Thompsona, svým způsobem je to tradice, jedna jeho kniha my načichla trávou a jen při čtení jsem byl high, patří k těm nejlepším, co jsem kdy měl v rukou. Mám dojem, že to byl náročný den, a proto si zasloužím uvolnění, jenže tohle se naučí každý alkoholik, hledat odůvodnění, je fuk, co se děje, prostě hledáš důvod, a ten se vždycky najde, alkoholici mívají život plný důvodů, já taky, jenže tady nejde o chlast, tak proč si to nedopřát. Nejsem narkoman, a jestli, tak zodpovědný, vím, co dělám, nebo to aspoň tuším, nejedu stotřicítkou proti zdi, tohle je kontrolovaný rozptyl vědomí.
17. Listopad
Ještě před odjezdem jsem zasadil kaktus, co z něj budou růst malé plody, které civilizovaný člověk nazývá meskalin, indiáni pro ně mají určitě jiné jméno, ale indiáni mají jiné jméno pro všechno, bude trvat rok, než z toho vyrostou halucinogeny, je to časová investice, zatím mám jen zeminu a malé nic, tenhle kaktus si zasadím a jedu, pryč, pryč, pryč, co nejdál, jen si nevšímat té bolesti, jak kdybych se opilej porval s hordou obrů, ještě do sebe kopnu kafe, které stejně nepomáhá, a jedu, rychlá zastávka u dědy a dál, není čas, dorazím na Nádraží, kde má securiťak ruce roztažený, jak kdyby chtěl přibít na kříž, a čekám, chvíli to trvá, ale přijdou, vlastně nevím kdo všechno tam bude, znovu jedu vlakem, byl mi souzen, slečna v něm prodává hnusný káfe a vypráví o své maturitě, uviděla mojí stužku a to vyvolalo vzpomínky, je milá, tak jí nechám, aspoň nemusím přemýšlet nad tím, že babičku poslaly plíce do nemocnice, nejspíš přežije, ale kdo ví. Vylezeme v Praze a jdem oslavovat svobodu, demokracii, sedmnáctý listopad, jdem oslavovat mezi tisíce a tisíce, tlačíš se mezi nimi jak v obrovským, rozbitím turniketu, kde se nedá protáhnout. Kolem nás projedou studenti chycení jak vláček a já se k nim přidám, jedu a netuším kam, prostě jedem, dokud se tahle mašina neroztříští o objetí šílence, těch je tam hodně, na okraji stojí ujetí Křesťani, co přijdou vždycky, ale na ty nemáme čas, musíme skrz dav, kde by tě někdo mohl okrást a za dva metry se ztratit, tak skrz tenhle dav se tlačíme k barvám na zdi domu, kterým nikdo nerozumí, jenže tady nejde o barvy, z těch barev zní nádherný zpěv, možná krátce, ale nádherně. Znovu pryč, není čas, rychle, jdeme zapomenutými ulicemi, okolo stojí policie a možná nás zbijou, jen kvůli tradici, dojdeme k obrovskému pódiu a projevy střídá hudba a Romové v kapele zní, jak černí jazzmani v padesátých letech, co melodií bojovali za svobodu, tenhle chumel má tisíc hlav, ale jediný rytmus, a v našem rytmu stojí na každém kroku zápas proti bezpráví, někdy jen domnělému.
Praha
Praha, město plné šílenců (ono každé město je plné šílenců, ale o to nejde), Praha, město, který ti odpustí skoro všechno, nebo se spíš nezajímá o to co děláš. Dokud nepřijde o peníze, tak si dělej, co chceš, mohl bys být zasranej Drákula a vysávat krev z místních panen na ulici, nikdo by si nevšiml, tohle je na Praze skvělý. Já žádné panny vysát nechtěl, ale mám rád klid, nebo spíš jistou formu klidu, nechci, aby na mě kdokoliv koukal a sledoval každý můj krok, stejně není o co stát, tohle je paranoia, kterou v tobě vypěstuje vesnice, tam tě každý zná, ví, kdy jsi se narodil i kdy umřeš, ví všechno, a ty víš všechno o nich, je jedno jestli o to stojíš nebo ne, prostě to víš, ale tady, tady v tom městě, co má prý víc než sto věží, jsem nevěděl nic, no prostě nádhera, mohli jsme začít. Přijeli jsme jak nějaký strašidla, sebou vůbec nic, jen pár drobných, přišli jsme v tohle městě strašit, rozumíš, plachtit ulicemi a děsit slušné občany, tohle mi vždycky šlo, jen přistupte blíže a podívejte se na naše panoptikum.
Jednou to skončí
Jdu tam, a už to dokazuje, že musím být šílený, šílený jak slunce, který se pořád nesmyslně točí ve svým ramenu galaxie kolem černé díry, jako země kolem hvězdy, jako měsíc kolem planety, jako paraziti kolem střev. Jsou tam dlouhé, dřevěné lavice a dlouhé, dřevěné stoly a ze všeho kouká ten ledabylí luxus, předstírají, že o něm ani neví, ale nikdo jim to nevěří, každý chápe, že tohle je záměr. Nám vyhradili vlastní kousek přepychu, jen malý kousek, zas tak významní nejsme, víc náš stužkovák nepotřebuje, další akce, která předstírá velkolepost, zrodila se, a doufá, že bude něčím úžasným, a já doufám s ní, zatím to vypadá jako peklo, jak se to říká. Peklo jsou ti druzí.
Babička
Seděli jsme v kavárně jako zhmotnění studentského ducha, chvílemi se objevovaly vážná témata, jenže ta jsou zábavná jen když jsi opilí nebo jinak ovlivněný, takže jsme se většinu času řehtaly jak šílení nad naprostými hovadinami, pro toho chlapa vedle jsme musely být vosí hnízdo v prdeli, nad námi viseli obrázky květin, které se zmačkali do podoby koček, a ve skřínkách se váleli knihy, co je nikdo nečetl stovky let, Valerie má na krku malé rýhy, a tenhle krk vypadá jako stvořený ke škrcení, prsty by tam hezky zapadli, ale ona se nedá, bude se bránit, všichni tady by byli jako vzteklí psy, nemají v sobě ten podělaný strach ze svého skutečného já, z já divokého a nepříčetného, nepatří k těm, kteří kastrují sami sebe, jen aby dokázali jak jsou skvělý, chytří, úžasní, k těm, kteří možná plivou na můj stín, ale já jim plivnu do tváře. Mám tuhle kavárnu rád, znají mě tu, jednou mě vyhodili, protože jsem se tu odporně opil, ještě k tomu nezletilí, ale to je dávno, teď se tu zdravým s číšníky i majitelem, je fajn cítit se s někým spojený. Marcel a Ema se chovají jako ujeté opičí karikatury, v životě jsem neviděl chytřejší lidi dělat hloupější vylomeniny, vážně se divím, že nás tam nechali, asi štangastské právo na hluk. Nechci pryč, jenže babička čeká, než za ní přijedu a budu u ní spát, děda tam nebydlí, před dvěma roky se přestěhoval na hřbitov, umřel na rakovinu spojenou s demencí, jen tak mimochodem, jednou budu taky trpět neurodegenerativním onemocněním, to není odborný názor, pouze moje věštba, babička, co má zuby jak po dvaceti letech pervitinu, je osamělá, nikdy nebyla společenský typ, ale i poustevník potřebuje lidi, a tak se ubytuju v tom jejím baráku, kde koupelna nemá dveře a záchod se kývá jak houpací koník, stará paní vypráví hromady příběhů o lidech, které neznám, má i pár divokých historek, jednou jí jakýsi strýc, možná jiný příbuzný, nemám tušení, nechal hlídat na víkend dítě, no, víkend nejspíš může znamenat i rok, celá tahle část rodiny je poznamenaná jakousi chladnokrevností, tohle je jen ukázka, jindy si její syn nehodou otevřel stehy na břiše a vnitřnosti mu lezly ven, její reakce se omezila na přiložení utěrky, vyhození ven, protože kdo má uklízet tu krev, a čekání na manžela, který si ještě zapálil a pak ho odvezli do nemocnice.
Vzpomínky
Nic se neděje, a tak vzpomínám, co jiného mi zbývá. Byl to studený večer, já na sobě měl jen nějaký kraťasy a triko, protože jsem dělal polednici na bojovce pro děti a na převlek nezbyli finance, a chlastal víno ve velkém, tehdy jsem chlastal kdykoliv a cokoliv, a mou opilou hlavu napadlo děsit nebohé dětičky historkami o nadržených pedofilech v bílých dodávkách, ráno, nebo možná ještě v noci, jsem do sebe lil jedno kafé za druhým a žertoval o Balzacově smrti na dva tisíce šálků kávy, zatímco se Andreja i se mnou procházela po tom obrovským paláci, kde bydlí, a který by každý hrdý komunista vypálil do základů. Jindy, to bylo na pochybném večírku, jsem podruhé v životě hulil trávu a netušil, co je správné množství, byl jsem v naprosto jiném světě, a nebyl to hezký svět, bíle zdi křičely mé jméno, vozíčkář se projížděl na schodech a na každém krku seděla ta samá, krutá tvář, před kterou se nedalo utéct, protože mé svaly se napojili na pomalé, ocelové dráty, a tak jsem jen seděl, klepal se, popíjel vodku s džusem, čekal na útok, a pozoroval plechovku, co musela každou chvíli explodovat a rozsekat mi obličej. Další historka, Krista je jako šílený prorok ze starého filmu, prorok, který schizofrenně blábolí nejvyšší moudrost, a každé setkání s ní je mystický zážitek, ale já i ona jsme v digitálním světě nezachytitelní, a kde jinde se dohodnout.
Motory
Tady jsou andělé z kovu, z řitě jim šlehají plameny a jako šílení boxeři lámou kosti, jezdci jsou nažhavení jak pekelní andělé, silnice rozkošnicky vrní a motorky se při velkém závodu honí jedna za druhou, zatímco je z tribun sledují obézní dědci s pivem v ruce, a tyhle dědci pozorují chtivým výrazem Katku, co má obličej jak filmová hvězda, ve svém věku se za jistou perverzi nestydí, a tak hloupě čumí a popíjí, protože nic jiného jim nezbylo, ale nám ano, procházíme se kolem, sledujeme ďábelskou rychlost, všude zní nedozírné vžuuuum, motory běsní, připomíná mi to staré dobré časy, kdy jsem taky jezdil, ale stroj se prodal, máma se bála mě pouštět na projížďky, a nedivím se jí, vyboural jsem se bůh ví kolikrát a po jedné nehodě mi zbyla neustála bolest v zádech (kompresní zlomenina obratle), jizvička v šedé kůře (součást otřesu mozku) a srostlá žebra (zlámal jsem jich sedm), týden v nemocnici a měsíc doma na lůžku, kdy byl můj mozeček neustále sjetý silnými analgetiky, fajn zážitek. Všichni milujeme rychlost, ten pocit blízké smrti, adrnalin pumpuje v žilách, svět je rozmazaný kus čehosi, a kosti křičí zastav, je to nádherný pocit, chybí mi, a tady je jedna z tisíců dočasných svatyň rychlosti, ustrašení senioři jí obdivují, v bezpečí za slaměnými zátarasy, navlečení buď v levných hadrech anebo luxusním oblečení, mám raději ty první, nesnáším luxusní oblečení, luxusní auta, luxusní věci, luxusní cokoliv, nenávidím to, nejde o nějaký dementní marxismus nebo jiné ideologie, ne, jen po celém těle cítím pološílené, paranoidní, hadí pohledy, které mě odsuzují, a vím, že žádné takové pohledy neexistují, ale můj mozeček realita nezajímá, a ty samé pohledy vidím i na ostatních.
Pološílení jezdci se ženou za vítězstvím, za svou dávkou serotoninu, je to jejich zběsilá droga, ale já věřím, že jsme nebyli stvoření k vítězství ani porážce, ne, byli jsme stvoření k tanci v ledových vichrech pekla, k nekonečnému šílenství v nekonečné cestě, k smíchu a rozšířeným zorničkám, tohle je naše poslání, porazit harmonii, protože harmonie je jediný skutečný nepřítel, a možná tohle není štěstí, ale je to víc, než můžeme žádat, jelikož o to jde, proskočit ohnivou obručí, jenže i tohle blázniví závodníci splňují. Říkám to Zuzce a Katce, a ony se na mě koukají jako bych dočista zešílel, možná mají pravdu.
Město
Alkoholik si musí sáhnout na dno, aby začal zběsile sekat do chapadla té ďábelské krakatice, co se natahuje všemi směry, tohle jim vysvětluju, i když to chápou, protože Emmy rodiče začaly pomalu vařit opileckou žábu, a sledovat rozklad závislosti dokáže vnější pozorovatel jen krátce, postupně se zhnuseně otočí a vyzvrací oběd do koše, tohle vysvětluju, zatímco kolem procházející obézní důchodci a chlapec se zoufale retardovaným pohledem, a z tašky mi slabě táhne pět gramů trávy, co jsem si přichystal na zítřek. Mám je obě rád, ale musím jít, čeká mě cesta skrz zástupy mrtvých, co vylezli z hrobu na poslední výlet, ale jejich domov je dávno zábrany, a tak se z nich staly přízraky ulic, a jeden z těhle přízraků mě zná, jsem ten, kdo dá, když má, jenže já moc často nemám, takže se musí vznášet dál, ke svým světlým zítřkům, ve které pořád věří, a občas hraje na Nádražní piano, co pod prsty bezdomovců nikdy neutichlo. Na konci cesty čeká sezení anonymních alkoholiků, kam dojdeme jen dva, protože celá tahle skupina je v rozkladu, posledním stádiu nemoci, umírá a léčba neexistuje. Povídáme si a mě napadne, že smrt existuje jen v časově omezené úseku našeho života, zní to šíleně, ale já si na jistotu dávku šílenství už zvykl, takže to otevřeně přijímám.
Rodina
Mám bratrance, vlastně jich mám hodně, i sestřenic, ale o to nejde, teď jde o něj, o toho desetiletého drsňáka, s úsměvem širokým jak dvířka od chlebníku, která se vždycky u babičky otvírali a nikdy za nimi nic nebylo, a tím nejdivočejším pohledem, tenhle maniak, tenhle šílenec se přede mnou rozplakal, tiše, nejspíš se za každou slzu styděl a kapky ho pálili ve tváři, a já pochopil, jak moc jsme si podobní, jak moc jsme si podobní s jeho a mojí matkou, jak jsme všichni smutní, i když smutní svým vlastním způsobem, protože melancholie v deseti, osmnácti a čtyřiceti je vždy jiná. Tenhle moment něco zlomil, změnil, nemám tušení co, ale vím, že jsem si zbytek dne s ním hrál, v dámě jsem ho rozdrtil, zase se culil, a myslím, že to bylo upřímné, možná se pletu, ale někdy nejde nic poznat a ty se musíš spokojit s domněnkami, protože vědomí nicoty je horší než lži, než chyby, vždy musíš mít aspoň střípky pochopení, i když strašlivého, jako když jedeš nočním vlakem a pozoruješ hvězdy a víš že smrt si přijde i pro poslední z nich a žádná sanitka s epileptickým svitem jí nepomůže, protože vesmírná dálnice bude přetížená černými vozy, naloženými rakvemi, luxusnějšími než život a na obloze zbydou jen měsíce bez odrazu kleptomanského světla, pod kterým básníci vypisují svou duši, nadopování galaktickým smutkem, jelikož Bukowský měl pravdu a většina lidí je na konci v pětadvaceti, zatímco jedou drahým autem a uvnitř nic nezbylo (tohle je vize stará celé měsíce a něco ve mně jí chtělo vypustit ven jak motýlka z dlaní). Zpátky k těm smutným rodinám, k těm, které chápou, že je to drsný, ráno vstát z postele, obléct se, udělat všechny ty hovadiny a říct si: Konečně je tu nový den. Je to drsný a stejně tak dementní, co je na tom skvělého.
Žádný cíl
Všechno začalo rychle, žádné zdržování, sešli jsme se já, Mája a Adam pod sochou sv. Václava, kde jsou vidět detailní koule koně, a hned se šlo pryč, i když nikdo nevěděl kam, bylo to jedno, cíl není důležitý, aspoň se to říká, a tak jsme bloudili Prahou, ale bylo to profesionální bloudění, při kterém se objevovaly a znovu mizely zapadlé kusy městě, staré snad jako Babylon. Žádná ztráta času, jen hromada vtipů a pohyb, a v tom pohybu jedeme autobusy (jeli jsme i metrem, ale chytly nás revizoři, a kdo by se obtěžoval s placením. ), kde nezbili peníze na klimatizace, kde se řidič vyhne jinému řídící vždy jen tak tak, rovnou ke Starbucksu, kde už peníze na studený vzduch měli, a kde si sedneme na zahrádku, hned vedle paní, o které jsem přesvědčený, že jí znám z dokumentu o prostitutkách, a při popíjení sladkého symbolu materialismu se za mnou objeví Tyler Durden, s rukama hluboko, hluboko v koši, jakoby chtěl být anatémou všeho, a já ho pozoruju skrz dým luxusní, čínské cigarety, kterou jsem vyžebral na rohu, a je mnohem lepší než ty české.
Samota
V samotě je jistá hloubka, které obtočený lidmi nikdy nedosáhneš, ale ta hloubka je temná a strašlivá, podobná pekelným květům, a všechno v mém životě, každý nádech, každý výdech, byl jen zbabělí pokus před tím utéct, zmizet v opileckém kabátu, který má potrhané kapsy, co z nich vypadávají kousky duše, ale zahřeje tě v osamělých nocích. Přijde mi, že v každém obchodě nabízejí tohle prozření, tuhle hloubku, vypálenou na DVD, hned vedle zlevněné kukuřice, a nadšené matky i synové si je kupují po tuctech, a nikdo jim neřekne jaká hovadina to je, jak moc se přeceňuje. Celá hloubka samoty je gigantický had, kterému se na šupinách lesknou statisíce prozření, a nikde nekončí, jen se táhne dál a dál, se slibem konce na neviděné hlavě. Možná tohle pochopení je jen jeden ze symptomů hraniční poruchy osobnosti, prorostlé mými kostmi, které by se bez ní rozpadly, sesypaly na prach, ale jak mám vědět co je skutečné a co nemoc.
Kolonáda
Na kolonádě (zvláštní slovo, kolonáda) je něco magického, nádherného, jako by se boží ruka pokusila stvořit klidný bod, ale všichni ti studenti, důchodci, partneři, rodiče, děti a já nevím co, ti připomenou, kde jsi, že je to jen další část cesty, že musíš jít dál a pokračovat, nic jiného ti nezbývá. A v tomhle bodě je každá druhá lavička obsypaná skupinkou bezdomovců, feťáků, vyvrhelů, co tam sedí jako anatéma krevetovým koktejlům (v dětství pro mě představovaly definici luxusu, bohatství), a jeden z nich mě pozná, na prstech ukáže chabý mír, který by vyměnil za šest krevetových koktejlů (možná by si i uvědomil symbolický význam toho čísla), a zeptá se, jak se mám.
Ovšemže chce jen dostat nějaký prachy, protože slova jsou pěkný, ale víno ve slevě si za ně nekoupíš, ale i tak k němu přijdu. Rád si s ním povídám, i přes tu děsivou vibraci, která rozechvívá vzduch kolem každého bezdomovce, alkoholika, prostě těch, kteří žijí ve stoce, kanále světa, kam si lidstvo odklepává cigarety a splachuje fekálie.
Kultura psychiatrických pacientů
Na kupéčkách ve vlaku je něco tragicky truchlivého, neskonale smutného, ale jen na nízkofrekvenční úrovni, skoro to neslyšíš, a přesto cítíš že to tam je, hluboko prolezlí sedačkami, koly, kolejemi a každou jinou částí toho masivního stroje. Sedím v téhle atmosféře a jedu směr Praha, Bohnice, protože kde jinde začít se světem psychiatrických pacientů, než v samotném Londýně nepříčetnosti.
Co by asi řekla ta milá důchodkyně naproti, kdyby věděla, kam jedu. Kdyby věděla, že jsem alkoholik, hraničář, bulimik a možná i něco dalšího.
Každý se za něco stydí.
Tvrdé lavičky v parku, vysekané ze dřeva,
a vedle nich štěkají na nebe stromy,
rozkvetlé pod příslibem
a kvílející jak piano na hlaváku ve dvě ráno
Tráva 2.0
Seděli jsme s Kristýnou na gauči,
roztaženém ke dvojnásobné velikosti,
vedle hrála nesmrtelná Nirvana,
vypálená na DVD světa
Dorotka
Občas lidé dopadnou jako Dorotka,
kterou ta velká role dohnala k šílenství,
drogám, PPP a nehezké smrti v 47,
věku, kdy umřel i Van Gogh,
A jsou pryč
Vzpomínám na své bývalé lásky
a přemýšlím co se posralo,
že shořely jako napalm,
shozený z nebes,
Štěstí
Nepíšu o štěstí.
Nemám ho tolik
aby mi zbylo i na přeprodej.
Potřebuje ze sebe dostat smutek
Láska
A až přestanu milovat,
zbyde mi jen pomalá smrt,
co rozežere kosti od morku
a zbytek těla se rozplyne
Bohnice
Procházíme s Niki bohnický bludný čtverec,
nad kterým se vznáší kouř,
vpletený do korun stromů,
vedle domů,
Postižené děti
Sedím u zaplí televize,
přede mnou počítat
a snažím se napsat velkolepou báseň,
která přežije můj dech,
Hvězdy
Cigareta mezi prsty
stíní měsíc na obloze,
na které se schovává
mezihvězdný odraz,
Cesta
Z nočního vlaku pozoruju hvězdy
a vím že smrt si přijde
i pro poslední z nich
a žádná sanitka s epileptickým svitem jí nepomůže,
Bůh
Píšu další báseň,
abych si dokázal,
že to ještě dokážu,
zatímco ráno štípe v očích
AA
Po měsíci,
tom samém měsíci,
za který jsem dostal medaili
u Anonymních alkoholiků,
Netopýr
Na netopýřích křídlech
se vznášíme prostorem,
jeden vedle druhého,
ochromení echolokací