Kain

I.

Kain umlátil Ábela kamenem kvůli lásce boží a bůh mu z čiré lásky vypálil znamení do tváře, jenž odhání dobro i zlo, odhání život a nechává smrt. Bratrovrah putoval světem zohyzděný a šťastný, jelikož vyvázl s nepatrným trestem od nebeského soudu. Obličej mu zarostl bodlavým vousem a oči pozorovali mrtvou krajinu s radostí uniklého zločince. První měsíce byli dobré. Často přemýšlel nad svým činem. Občas plakal. V hustých lesích pozoroval ptáčky letící k oblakům pomocí panických záchvatů křídel s lesklým peřím. Ptáčci odlétali a on zpíval jejich trylkem na rozloučenou. Oblečení se rozpadalo do hnilobných cárů a úlomků, které padali na zem a vždy sebou vzali trochu pocitu vítězství nad Pánem. Stromy přestali švitořit, když vstoupil do hvozdu a ticho ohlušujícím vřískotem trhalo ušní bubínky. Prsty bubnoval do stehen, aby přemohl porážku a mohl jít dál s pohrdlivým úsměvem přilepeným k obličeji. Další měsíce nebyli dobré. Často křičel náhodná slova, jelikož nechtěl zapomenout zvuk lidského hlasu. Nebyli si jistý, jestli jsou to skutečná slova. Mraky přebíhali po modrých pastvinách a pásli se na paprscích slunce. Pomalu a jistě šílel, jenže ani šílenství neprolomilo samotu, protože Bůh zakázal halucinacím s ním promluvit nebo se mu ukázat. Řval k nebi a nebe mlčelo. V prvních městech člověka ho ani nevyhnali či zbili, pouze utekli a čekali, než odkráčí po smutných nohách. Následující měsíce byli strašné. Jehova dovedl být krutý a neústupný. Kain do hlíny kreslil staré tváře a vyprávěl jim o svém osudu, co začal žárlivostí vhodnou pro vášnivé milence. Chyběli mu hadi se studenou kůži, chyběli mu koně s odporným zápachem, chyběli mu tygři s ostrými zuby, chyběli mu lidé s hloupými řečmi. V absenci života neexistuje naděje. Všechny měsíce byli zrůdné. 

II.

Těžké kroky bez bot obohacovali půdu krví a potem, a půda znechuceně plivali nečisté látky pryč ze svého těla. Na její hnědé kůži oblečené do trávy ležel mrtvý jelen. Červí vykoukli z masa a kvůli nepatrným mozečkům potřebovali dlouhé vteřiny, aby si uvědomili znamení ve tváři a pomalým pohybem postižených hadů utekli pryč. Jelen stále ležel ukolébán smrtí. Maso se rozkládalo do mazlavého hnusu a Kain si k němu přisedl. Usmál se a viděl v bledých očích jiskru přátelství. Tělu bez života jeho přítomnost nevadila. Pohladil ho po parozích majestátně trčících vzhůru v posledním záchvěvu hrdosti. Kain začal mluvit. 

„Ahoj kamaráde. Víš, jsem tak trochu osamělý. Chceš říct co se stalo?“ Urputně sevřel dolní čelist zvířete a začal místo něj mluvit. 

„Jistě, vyprávěj.“ Jelen měl přehnaně hluboký hlas. 

„No, víš, celé se to stalo kvůli lásce. Miloval jsem Boha i svého bratra. Snažil jsem se ze všech sil, víš, ale vždy byl na prvním místě v srdci někdo jiný. Kdo by to vydržel?“ Slzné kanálky spustili poplach a uvolnili cestu smutku. 

„Já ne.“ Tentokrát promluvil pištivě. 

„Víš, bylo to jako nachytat milenku v posteli s přítelem, akorát tohle nebyl jenom moment, ale celá věčnost, víš. Nemělo to konce. Z žárlivosti bych zabil i boha, jenže on sedí příliš vysoko a tam nedohodím kámen, který by rozrazil čelo.“ Klepal se jako by měl pod kůží malé tvorečky, co se snaží prodrat ven. Možná myši nebe cvrčky. 

„Lituješ svého činu?“ Tahle otázka Kaina překvapila. 

„Ty máš odvahu se takhle ptát, víš.“ Slzy se schovávali do stínů vousů. 

„Odpověz.“ 

„Ano, lituju. Stačí? Víš, je to složité. Chtěl jsem je potrestat a lepší způsob mě nenapadl. Bůh také trestá a mnohem hůř.“ 

„Nejsou to výmluvy?“ Bratrovrah mu vzteky utrhl čelist. 

„Už nemluv.“ Odešel pryč a v pozadí hrálo nic. 

III.

Hory mohutně stály na svých místech a čekali na geologické změny světa, aby mohli ulehnou ke spánku do nových roklí a nížin. Kain se dral vzhůru a nepromluvil jediné slovo, slova si šetřil. Bůh mu nenaslouchá na zemi, proto vyleze za ním. Odhodlané květiny zoufale prorůstali chabou hlínu až ke kameni a bledými barvami plakali. Vítr přestal vát. Vítr se zřekl Kaina. Slunce bodalo do sněhu a sníh se bránil brněním ukrutné zimy. Šedý zákal se táhl světem. Měl příliš času přemýšlet a zjistil, že neexistuje štěstí v nepřítomnosti tepotu srdce. Na protějším pahorku uviděl muže s mladým chlapcem, nejspíš jeho synem. Měli židovské tváře. Hoch si vyděšeně lehl na kámen příliš podobný obětnímu oltáři a otec vytáhl nůž. Kain cítil smrtelný strach. Nemohl křičet, zvuk mu zamrzl v hrdle. Ruka se natáhla připravená bodnout a… objevil se anděl. Svíral v náručí beránka a vysvobodil lidskou oběť, která objala muže. Bůh si žádá krev, ale ne člověka. Kain se rozzuřil a lezl dál, aby stvořiteli vyčetl ohavnou zlotřilost. Otcovu ruku Pán zastavil, ale jeho nechal zasáhnout těžkým kamenem hlavu a roztříštit lebku, co se v malých úlomcích zasekla do okrajů mozku. Byla zima. Hněvivé slzy rozmazali okolí a ostré okraje hory řezali do dlaní. Nic ho nezajímalo. Dospěl vrcholu a rozkřičel se k obloze. 

„Už dost! Nemůžu dál! Svůj trest jsou si odpykal, svou vinu jsem splatil! Tisíckrát jsem si odpykal trest a tisíckrát splatil vinu! Co po mně chceš?! Máš být milosrdný, tak ukaž milosrdnost!“ Bůh je tvrdohlavý a rozhodnutí nemění. Ticho. 

IV.

Hluboké jizvy brázdili ruce a vrásky tvář kdysi lidskou. Za kopečkem čněl dům s překrásnou zahradou, kde jabloně nabízeli své květy k obdivu. Vydal se k nim. Vypadal jako vražedný bandita připravený řezat hlavy a stínat nohy nebohým neviňátkům. Kůra stromů se podobala chladnokrevné kůži krokodýlů. Zdi stavení měli jehlicovité hrbolky s výhružným zevřením. Mraky daleko nad zemí shlíželi dolů a přikusovali světlo. Dveře se otevřeli a vyběhl starý muž, jenž ihned zakopl o kořen a spadl do bláta. Byl skoro slepý. V dlani držel dýku. Kain mu chtěl pomoci vstát a poté odejít k novému druhu ticha. Nic neřekl, jelikož zapomínal, jak se mluví. Vzal ho v podpaždí a stařec se úděsně lekl. Švihl nožem dokola a sekl do hrudi. Výkřik Kainův a vítězoslavný výraz muže. „Mám tě ty zmetku!“ Bodnutí přibližným směrem. Krev na ostří. Bolest u srdce. Rychlí sesun dolů. Smrtelně chroptěl a usmíval se. Nakonec ho Bůh miluje a nechá mu možnost projít bránou mrtvých. Slabý smích na jeho rtech oznamoval konečnou zastávku na cestě pekla. Mohl vystoupit a odejít za hlasem. Tmu prorazilo světlo.