Tentokrát to nesmažu

Na nádraží čekal kluk, co si hlídal věci, o které nikdo nestál, a já mu je chtěl ukrást, jen abych viděl ten jeho výraz. Snad ani nevěřil, že by to někdo udělal, prostě si je hlídal s úzkostí draka, co si leží na horách zlata. Vyrazili jsme na teologickou fakultu, abychom mohli poslouchat otcovského vtipálka a cestou zpátky jsme sepsali proslov a letěli na oslavu a vlak vypadal jak obří erekce a barák byl prázdný, barák byl celý jenom náš. Musel jsem utéct, utéct z Prahy, kde s obřím báglem vypadáš jak vidlák, utéct z domu, kde mě odsuzují bílé zdi, tohle je ono, pořádný večírek plný hloupých písní, všichni pili, a čím víc pili, tím vážnější písně hráli, a já tam seděl s hrnkem kafé a rozflákanou krabičkou od cigaret, co jsem jí napěchoval mixem trávy a hašiše, a můj mix byl dokonalý, odpálil na pomezí večírku a osvícení, takže mozeček zahltily tisíce vtipů a hlubších pravd, mé já bylo povzneseno, stačilo udržovat plamen a nezačít chlastat.  

Občas si říkám, kam zmizel ten kluk, co chodil spát v šest ráno a každý večírek zapomněl, co se odhodlaně pokoušel zničit a doufal, že umře do třiceti na selhání jater, ne že by mi nějak chyběl, jen jsem zvědavý. Vím, že je někde uvnitř, ale netuším kde, prostě se tam někde válí a čeká na trochu kouře, co mu tam z milosti posílám, čeká až se potrubím plic přiřítí a zablokuje přívod kyslíku. Tohohle magora nezajímá žádný večírek ani osvícení, to je lež, kterou si závisláci říkají pořád dokola a nikdy jí neuvěří, ne když vystřízliví, ale oni vystřízliví málokdy. Večírek je jen společensky přijatelná opilost, a tak hledá další, dokud si nepřizná pravdu, dokud nepochopí závislost, pak se na to vykašle, začne chlastat sám, ostatní jsou jen odsuzující kulisy, které vůbec nezajímáš, ale vylouhovaný mozek způsobuje paranoiu. Takže toho šílence nemůžu ukojit žádným uřvaným bálem, nádherným vytržením smyslů, co pořád miluju.  

Voják tam do sebe lil skotskou a byl bez sebe, měl ten správný rytmus, mladý rocker, co ještě neumřel a čeká na dvacet sedm, génius alkoholu, pil a skákal a nesl se prostorem, stal se definicí večírku, mezi námi se roztáhl podivně sexuální vztah a jeho přítelkyně není nadšená, je to náš dlouhodobý vtip, takže na to kašli a směj se, potáhni s ním na božském balkoně dračí dech a dělej, dělej všechno, rychle si jen načmárej pár řádků, co nesmíš zapomenout. Hudba hraje a ani jeden z nás dvou se neumí hlídat, tlačíme to na doraz, tohle je závan mojí budoucnosti i minulosti. Mám pocit veselého osvícení a možná ze mě zítra bude táhnout satori, jenže to nějak ukecám, nikdy nepodceňuj závislost, ta mrcha je kreativní. Morison zpívá o tom, jak jsou lidé zvláštní a my jsme nejzvláštnější ze všech.  

Jasně že mám ty své chvilky, kdy je život prázdná pustina, kde jedinou konstantou zůstává strach, strach ze smrti, ale to jsou záchvaty mentální epilepsie, nic víc, ale když jsme u smutných témat, po pokusu o předávkování se z konopí stala introspektivní droga, nebo taková byla vždycky, nejsem si jistý, možná mi ty pilulky jen promazaly paměť. Prostě si vidím hluboko do duše, kde jsou samý slova, a žádný prostor navíc, proto jsem bez přítele, nemůžu ho milovat, moje srdce je namalované větami. 

Spali jsme na gauči, gauči toho honosného sídla, namačkaní jak králici a u nohou idiotický pes, co nejspíš chytl lepru a má ten nejohavnější obličej, obličej pekelného hnusu, který dostanou všichni hříšníci, co se provinili pýchou.