Můj Magnum opus

Cesta má nadpozemský význam, je to útěk bez porážky, a nikdo nestojí o porážku, ani dobytek na jatkách, aspoň tohle chápu, a tak jsem znovu na cestě, znovu na útěku a cítím se vážně skvěle, něco jsem přeházel v hlavě a došel k logickým závěrům, můj mozeček má problém se závislostmi, ale ne halucinogeny, stačí se vyhýbat těm správným látkám.  

Ještě se stavit v Poděbradech, co pro mě v dětství znamenaly definici města, města, ze kterýho si pamatuju obří žirafu na obřím obchodu, a dojít k dealerovi, samozvanému obchodníkovi, od kterého je cítit obchod na pět metrů, seděl v rozevlátém tričku a křížem na krku v zahrádce kavárny u stolu s dlaždicemi a bavil se s přáteli tím svým šíleným tónem, vyzkoušel všechno svoje zboží a nejspíš byl magor ještě předtím, tak od tohohle obchodníka si koupím čtyři gramy prvotřídní trávy, a honem na vlak, rychle, ještě nás čeká pár přestupů, Plzeň je daleko, ale já miluju cesty a tak si zapálím malý kousek, nastoupím a čumím z božského okna na svět, co se přede mnou chrání tenkým sklem, jenže já se k němu dostanu a bude můj, málo co dělám pořádně a tohle dotáhnu do konce, celý výlet i svět věnuju psaní a tak má smysl se snažit.  

Zkouřenej jsem měl podivnou sexuální fantazii, kde jsem byl tak šestnáctiléta holka a nechával se ojet drsným chlápkem, a nějak to určitě souviselo se starým znásilněním, nějak se to prolínalo s pérem v šestileté prdeli. Možná tenhle zážitek určoval můj sexuální život, složil ho z matic a šroubů a nějaké kousky dal špatně. Radiace v mém černobílém srdci, nic víc ta vzpomínka není. Nádurek vyrostl na části mozku, co ovládá vztahy, není lehký mluvit s někým jiným než papírem, proto jsem se snažil bojovat, bojovat proti čemukoliv. Ani tohle vědomí, ani tahle pravda, ani ta nechutnost mě nemůže zastavit, a tak jdu masturbovat na záchod, kde se zodpovědně utřu do toaleťáku a možnou budoucnost lidstva spláchnu a papír se točí v poslední atrakci.  

Něco málo k Máje, k tomu dítku lotosového kvítku, je nebezpečně sebedestruktivní, ne žádným žiletkovým způsobem, ale tím mým, pomalou záhubou jedy. A to je náš úděl, sebedestrukce v tichém jméně, v žádném jméně, jen pro tu tupost v bolesti. Možná se pletu a je jen šťastná, možná jsem já v pořádku, možná je tohle celý myšlenkový divadýlko důsledkem důkladné masáže mozku, drtili ho a mačkali do něj strach, hrůzu z drog, která je omluvitelná pouze bolestí (Dál pracujme s kompromisem předchozích tezí, ona je spokojená ve své kožené obálce a já jsem porouchaný kostlivec. Nejspíš je taky pokřivená, ale to nikterak nebrání štěstí projít dveřmi). Zpátky k Máje, ta tě na první pohled vyděsí, v té tichosti zprvu cítíš plachost, jenže pak BUM a dojde ti, že to je hněv a schizoita, a až zjistí, jestli máš duši, tak změknou a v tom ohni se objeví usměvavý ksicht.  

Tudum, tudum, skuhrají koleje dobyté vlakem, pokořené a ponížené, a mašina slaví své vítězství skřípavým pískotem ve vesnicích, a všechno jede dál, my jedeme dál, tak se drž a připrav, tohle je jen cesta a výjimečně jde o cíl. Tady má cíl smysl, významný smysl.     

(dadaistický verš: španělský daněk proklál citlivého trolla medojedí tlapou) 

V Praze menší přestup, šup ven a šup tam, jen se porozhlídnout a uvědomit si nohu proraženou obrovským hřebem ze železa, jak kdyby mě chtěli ledabyle přibít na kříž, je to ďábelská bolest uprostřed paty, paty, co zradila Achila. Jenže teď není čas na nářky, nejsem Marie pod proraženým bokem Krista, musím dál, už jen kousek.  

To takhle přijde Ind, buzerant, Pepíček, dva Asiati a troska do kupéčka, sednou si a nikdo nic neřekne, jen za okny letí Amerika šedesátých let, New York šedesátých let. Je to špatný vtip, ale jako cesta to ušlo. Z Inda se transformoval německý Turek, rozezlený celou byrokracií a systémem českých drah, pekelného soukolí na kolejích, a já ho ani na chvíli nelitoval, důležitější byl ten samuraj vedle mě, tohle je výpadek z šogunatu.  

Takže jsem dojel do Plzně a Mája čekal s dvěma malými papírky, papírky s jahůdkou a LSD, a musíme si něco ujasnit, závislosti jsou jako tygři s metaforickými zuby, heroin tygr s jehlami, chlast tygr se střepy, LSD tygr s jemnými papírky, chápeš? Není se čeho bát. Tak jsme si ten chemický zázrak strčili pod jazyk, žužlali hořkou chuť a vyrazili najít Vlada, co má vlasy ve tvaru buvolích rohů, a po cestě byly na kanálu vyryté řecké symboly, které tam nechali jen pro nás, my byli vyvolení hledači pravdy, jenže je nikdo nedokázal přeložit.        

Svět je plný latentního šílenství a nám stačí málo, abychom ho probrali, jemná rána do hlavy a je vzhůru, my jsme vzhůru, vzhůru poprvé v životě, a bdělé šílenství je jak poslední lampa a možná v tom světle ztrácíš pojem o skutečnosti, ale to nevadí, společnost je sice posedlá realitou, sedí na ní jak opice a jedou spolu k osvícené pravdě, jenže realita je jen nedostatek pochopení vlastní psychózy, kdysi jsem chodil k terapeutovi, jehož psychóza byla plná andělů a minulých životů a já ho nenáviděl, protože můj stav byl chybou stroje a závitů, ne duše v něm, duše se musí podřídit zákonům těla a nedočkavě čeká na smrt, jenže okolo osmi začne zapomínat na svou existenci a přijde strach z nezměrné a dokonalé samoty, kde je osamělá samotná nicota. 

Zapalovačem, úspěšným plamenometem kapesního vydání jsme si zapálili menší podporu nálady a vlezli do klubu, kde hrála dunivá hudba a svítila světla, světla měřící vzdálenosti a hledající poražené. Venku měl svět energii jak zpěvák, co padne vysílený k zemi, ale tady jsou jen obrovské vlny z reproduktorů a v těch vlnách se můžeš utopit, přijdu si jak poslední přeživší na malém ostrově v bouři. Jsem tu vetřelec a oni to ví, cítí můj strach, euforii a vidí moje talířovité oči.  

Rozbouřené moře je děsivý, ale nic se nevyrovná ústům klauna sešitých z cárů cirkusu, a tahle tlama se tě snaží spolknou, spolknout do labyrintu s jedinou cestou a propadli na turisty, ale musíš tím projít, aby ses dostal ven pod hvězdy, ve kterých je sanskrt a sanskrt je mrtvý pes, takže pojďme psát mým jazykem. U podia skáčou v mošpitu a je to balónek, co se milióny let tře o kůži a nakonec vypustí jediný blesk, smrtící paprsek, a ten vyletí vstříc tváři přízraku na stejdži. No, a do vřavy vstoupí děda s bílými vlasy a nespíš hledá vnučku, aspoň to si myslím, jenže jsem jediný, kdo ho kdy viděl.  

Na zdi je jelen, co mě pozoruje na každém kroku a pod jeho plastovým zrakem se bavím s imbecilem, co si myslí, že Amerika střílela v Rusku ve jménu Islámu a má hlavu plnou hlubokých filozofických pravd, který nemůžu vystát. Bože, musím se od něj dostat pryč, nemám šanci s ním přežít, mohl bych ho lehce pořezat a utéct, proč jinak bych držel ten ostrý kus plechovky?  

Mejdan skončí a my jdeme do mekáče, kde se projeli Hůnové, jdeme tam my, Vlad, Mája, já a kluk ve stylu Cobeina. Šířím svoje pravdy a nevím, jestli dávají smysl, jenže to je fuk, jedeme dál a dojdeme k půlkruhu lavic, altánu bez střechy, a kolem altánu prázdný park a v prázdném parku zpěv ptáků. Je to poslední zastávka před koncem a musíš si pamatovat, že kohout plaší smrt, že strach se bojí ptáčka, že malá krása se neděsí konce, a tak my, kteří jsme milovali, my tančíme škodolibě kolem ohně.