6. Hotel v rajské zahradě

6.  Hotel v rajské zahradě

Poloostrov Nicoya, zvláště jeho jižní konec, ano, ten, na kterém zrovna teď jsme, je jednou z mála kostarických pobřežních lokalit, které ještě nezasáhl masový turistický průmysl. Návštěvníky, nepočítám-li ojedinělý zájezd bodrých Moraváků, tvoří povětšinou kostarické rodiny s dětmi toužící po klidu panenské přírody, kostaričtí studenti toužící po bujaré zábavě mimo dohled rodičů a zahraniční batůžkáři toužící po starých dobrých časech hippie kultury. V podstatě jde o natolik odlehlé, zaostalé a bohem zapomenuté místo, že i samotní Kostaričané je považují za prdel světa.

Cestování je jednou z národních vášní majetných městských Kostaričanů. Ovšem nejedná se o žádné poznávací zájezdy, horské treky nebo dálkové pěší túry. Cestuje se zásadně jen od pátku do neděle, pouze tam, kam se dá dojet autem a výhradně na místa, kde je možno celý víkend ležet v bazénu, lít do sebe hektolitry Coca-Coly či piva Imperial, a nezřízeně hltat vražedná množství nezdravých jídel. Však také převaha místních děvčat dosahuje ideálního geometrického tvaru. Tvaru koule.

Exteriéry hotelu Barceló Tambor, jenž byl údajně prvním all-inclusive turistickým letoviskem Kostariky, nejsou žádným architektonickým skvostem. Atrium tvoří velký koncertní prostor s pódiem, malý bar s barmanem, který neumí namíchat mojito, poloprázdný obchůdek s turistickými cetkami a recepce, ve které zevlují čtyři recepční v případě, že nic nechcete. Jestliže máte problém, nikdo v recepci není. Mezi budovami se lesknou hladiny dvou okrouhlých bazénů, které mají hostům s mimořádně bujnou fantazií připomínat lagunu. Lesknou se proto, že tekutina v nich se podobá polévce. Barvou, teplotou i mastnými oky na hladině. Není divu. U každého stojí bazénový bar s nabídkou piva, lihovin a koktejlů, také hamburgerů, smažených chipsů, salátů, tacos, nachos, burritos a jiných delikates, které je možno konzumovat při koupeli. Pokud za koupel považujete strkanici v davu stojícím po pás ve vodě. Betonové okraje této parodie na lagunu jsou obloženy několika řadami plastových lehátek se slunečníky, nad kterými vyčnívá jen půjčovna osušek a stožár s amplionem, omílajícím do omrzení americké hity ze sedmdesátých let.

Všichni zaměstnanci nosí roušky. Dokonce i noční ostraha, která se na spoře osvětlených chodníčcích může potkat leda tak s pásovcem nebo mývalem. Roušky jsou slušivé, černé, s logem hotelu, prostě hodící se ke stejnokroji. V restauraci by je člověk i vítal; má například jistotu, že mu otylá číšnice neujedla z talíře fazolí, nebo ta nerudná neplivla do misky s polévkou, ale pro komunikaci jsou roušky učiněným peklem. I když se zřízenec snaží hovořit lámanou angličtinou a dobře artikulovat, z pod látkové rušičky signálu to pokaždé zní jako astmatický záchvat. Ovšem porucha nemusí být vždy na straně přijímače.

„To jsem rád, že vás vidím,“ lísá se k mojí ženě jeden z účastníků našeho zájezdu. „V elektrickém adaptéru, který jsme si přivezli z domova, jsou jakési výčnělky, které brání zasunutí kulaté zástrčky. Nemáme čím nabít naše kamery, mobily a tablety! V našich komunikačních dovednostech jsou zase mezery, které brání dorozumět se s personálem hotelu!“ prýští z druhdy sebevědomého pána beznaděj, zoufalství a hysterie.

„Třeba mají adaptér k zapůjčení na recepci,“ uklidňuje nešťastníka manželka. Obracíme tedy kroky k recepci.

Hotelový manažer, který před námi nestačil uprchnout, kroutí hlavou, zprvu rozpačitě, poté udiveně: „Adaptér? Co to je?“

Nabízím mu řešení. Stačí, když nám zapůjčí pilku na železo a šikovné české ručičky už si s nějakými plastovými výčnělky snadno poradí. Vycházím z předpokladu, že zde mají, nebo před mnoha lety určitě měli, nějaké středisko údržby areálu, jakkoli stav pokojů jasně svědčí o opaku. Recepční kroutí hlavou pochybovačně, nicméně slibuje, že se poptá a za deset minut nám dá vědět.

Za dvě hodiny a osmnáct minut recepční hlásí, že jeden jeho příbuzný zná někoho, kdo slyšel o člověku, který vlastní pilku. Jenom si není jistý, zda jde o pilku na železo, či na něco jiného, ale za deset minut nás přijde informovat. Za hodinu a čtyřicet šest minut nám s výrazem dobyvatele Everestu předává, oproti podpisu krátké improvizované smlouvy o pronájmu, opravdovou pilku na železo. Ihned vybírá vratnou zálohu pět dolarů s dodatkem, že pokud pilka nebude vrácena do deseti minut, záloha propadá. Naštěstí už víme, že časový limit deset minut je v tomto kraji neobyčejně flexibilní lhůtou. Konečně vlastnit zde pilku za pět dolarů také není k zahození. V takto zanedbaném konkurenčním prostředí jde o skvělý start k úspěšnému podnikání.

Věděli jste, že rodilí Kostaričané nejčastěji pracují v cestovním ruchu, dopravě, bankovnictví a podobných službách, ve kterých nehrozí uštknutí hadem, nebo zranění hlavy padajícím kokosovým ořechem? Těžkou a nepříjemnou dřinu s radostí přenechávají gastarbeiterům z Nikaragui. I když je HDP Kostariky nižší než 8 000 USD, existuje jen málo občanů, kteří jsou nezaměstnaní, nevzdělaní, hladoví nebo bez domova. Gramotnost dosahuje 97,8 %, průměrná délka života 78,6 let a míra zaměstnanosti 91,5 %. Kostarika vyniká v péči o vlastní obyvatele.