OSAMĚLOST PO KAPKÁCH II.

2.
Dívka se otočila a netušila, co na takový kompliment říct. Teprve teď byla trochu lépe vidět. Zdálo se, že je to spíš žena. Snad už dospělá, nikoli pouhé stydlivé děvče. Třásla se a třeštila hluboko posazené oči. V tom matném polosvětle mohly být klidně modré. Měla velký nos, tajemný pohled, a zřejmě jizvu na tváři, která ale nebyla zřetelná. Líčidla udělala své.
" Krásnou..., " hlesla a sklopila oči. Zase se odvrátila.
Blázne, ty lesknoucí se oči, to je pláč. Slzy. Vyvolal jsi její bolest. Co jsi to... co jsem to udělal? Proč musím vždy všechno pohřbít v nenávratnu!
Možná že nebyla krásná, ale... ale co chci vlastně říct? Nevím sám. Proč to pitvat jako nějakou ohavnou zdechlinu. Je taková jaká je! Komplimenty jí ubližují, tak budu příště mlčet!
" Odpusťte, Kateřino, nechtěl jsem se vás... nechtěl jsem vám... promiňte, prosím. Je mi s vámi dobře. I když se neznáme a sedíme tu dva cizí lidé na cizí lavičce... a vlastně jsme si toho moc neřekli. Přesto... přesto jsem rád, že jsem vás potkal. Ačkoli z vás cítím jakousi hluboko planoucí bolest, neberte prosím vážně plácání jednoho blázna vedle vás. Hm... jestli dovolíte... je trochu chladno na nehybné sezení... co kdybysme se prošli? " tak tohle byl vodopád slov, jakých jsem snad nikdy nepoužil. Ani nevím, že jsem takových vět schopen. A bože! Ty emoce, co z nich sálají. Nebo se mi to jen zdá a jejím uším zní jen jako chladný proud veršů z pokřivené básně? Temná a ostnatá, bezznělá a tupá říkanka, na jejímž konci se rozprostře fialovočerný rubáš smutku?
Musel jsem! Musel jsem něco učinit, ne tu jen tak hloupě civět a ztrácet tu osobu, která je plna záhad a přece v něčem toliko blízká.
" Nevím, jestli je to dobrý nápad, Paule... Jacobe... , " zarazila jí evidentně jména a bylo poznat, že se v duchu ujišťuje, jestli muže oslovila správně.
" Paul nebo Jacob..., " to mávnutí ruky bylo uklidňující gesto, že se zase tak moc neděje a na jméně nesejde, nebo alespoň mělo být. Vzhlédla. A v tu její pohled lesknoucí se perličkami slz ozářil paprsek nepěkného těžkého světla. Oči měla hluboké, plné bolesti a nevyřčených myšlenek, slov uvězněných osudem. Její oči mi učarovaly. Naprosto. Ano, vypadala jinak, než ženy jaké jsem doteď potkával v ulicích města. Ale něčím mne přitahovala. Svojí obyčejností? Ano, neobyčejnou obyčejností.
Nejradši bych se jí dotkl, ale toho se v té její zobrazené křehkosti nemohu odvážit.
" Pojďte, doprovodím vás, kam budete chtít a pak... pak se můžeme rozloučit. Jen pro dnešek. Přečtu si vaše básně a vrátím vám ten drahocenný zápisník. Jen mi musíte slíbit, že se zase setkáme. Nechci vám ho někde nechávat, nebo po někom posílat. " řekl jsem to snad tak, abych ji mohl ještě kdy spatřit. Snad to pochopí. Prosím!
" Myslím, že kdybyste poznal, kdo doopravdy jsem, nežádal byste to po mně, " řekla najednou. Zamrazilo mě. Hodně moc. Tohle bylo strašné. Čím trpělo tak čisté stvoření, že se zaštiťuje odporem, který bych k ní cítil, kdyby to odhalila? Moment! Vždyť nic takového neřekla. Ale jak jsem na to vlastně přišel? Možná vím. Možná jsem to vycítil. Cítím její muka, ať už je způsobilo cokoli.
" A kdo doopravdy jste mi jistě nepovíte? " nadhodil jsem dosti neopatrně.
" Nemohu, " řekla smutně, " a asi nikdy nebudu moci. "
" Třeba až uzraje čas? "
" Nemyslím, že kdy uzraje, nemám odvahu dovolit mu, aby uzrál. "
Pomohl jsem jí vstát, uchopil její ruku a ona k mé radosti neucukla. Uhladila si šaty a neklidně si k sobě přitiskla svou kabelku jako drahocenný poklad.
" Dobře, nechte si své tajemství pro člověka, který je hoden jej vyslechnout. Prosím ale opět o svolení doprovodit vás... kamkoli..., "
Odvrátila se pohledem a přešlápla. Nesrozumitelně cosi zašeptala a přikývla.
" Není vám zima? "
" Trochu, " zachvěla se při připomínce o chladu.
Rozepl jsem si kabát a přehodil jej přes její ramena. Kráčela trochu ztuhle a třásla se. Ale nebála se a vlhký kabát jako plášť přijala. Uvnitř byl suchý, snad ji zahřeje.
" A co vy? " zajímala se.
" Mě hřeje láska, " co to melu? Teď to musím zamluvit. Kéž bych uměl mlčet když mám. Dnes jsem jak utržený ze řetězu. Tak moc rebeluji proti svým zvyklostem. " Chtěl jsem říci, že mi zima není. Ale vy byste asi neměla chodit ven bez kabátu. Z úcty k vám, pochopitelně vás nehodlám nikterak poucovat, co máte a nemáte dělat. Myslím, že byste mohla... nastydnout, nebo tak něco...ehm, " stupidita nejvyššího stupně. Co teď? Asi mlčet. Ano. To bude lepší. Už to nebudu nijak vylepšovat.
" Tak slečno ... kudy? "
" Tudy, tam bydlím, ale půjdeme jen kousek, dál bych chtěla jít sama, "
" Je to bezpečné? " napadlo mě, jestli neříct spíš ' moudré ' , ale v tuhle chvíli si nejsem jistý vůbec ničím. Co vůbec říkat této ženě. Jakýmkoli ženám?
Mužský svět? Pche! Snobské a povrchní...ne, vlastně úplně prosté... primitivní odhalování nejhlubší hlouposti, naprosté degradace. A pak přijde žena a my najednou nevíme, my, ano my, n e v í m e, co máme správně říct. A v mém případě i kdy to máme vyslovit.
" Nestrachujte se, chodím tak dlouho, ale málokdy na tuto stranu parku. Proto jste mě asi ještě nepotkal. A nikdy se mi nic nestalo, "
" Mám jistý řád, připouštím trochu se studem, který nerad porušuji, asi jsme se ani nemohli setkat, " řekl jsem s prapodivným pocitem radosti, jakobych se zpovídal z hříchu ve zpovědnici, " ale nikdy bysme neměli považovat něco za samozřejmé. Nebezpečí číhá v těchto ulicích na každém kroku. "
Přijala nabízené rámě gentlemana s velikou ostýchavostí.
" Prosím, nechtějte to po mně, "
" Dobře, " neskrýval jsem povzdech, " doprovodím vás jen tam, kam to uznáte za vhodné. "
Otočila hlavu a pohlédla na muže vedle sebe.
Byli jsme tak blízko sebe, že jsem cítil její jemný květinový parfém. A také trochu nervózního potu, který ho zakrýval. Přitahovalo mě to k ní víc a víc a nedovedl jsem říct proč. Ale vedle mě stálo cosi křehoučkého, zničil bych to jakýmkoli neuváženým činem.
Když pohlédla do mé tváře, konečně jsem mohl zapátrat v jejích rysech. Byla krásná... a nebyla. Nebo ano? Jak to popsat? Ne, opravdu nevypadala jako každá žena, každá z žen, kterou jsem kdy míjel na ulici, pozdravil v obchodě s klobouky a deštníky, či se jim uctivě uklonil, poznal - li jsem v nich nějakou známou či vlivnou dámu.
Nebyla to obyčejná žena. Byla prostě jak jsem se již dávno usmyslel - zvláštní. A tato zvláštnost mě na ní začala přitahovat. Je tak uzavřená. Nepřístupná. Kde mám hledat klíč?
V jejích básních?
Chtěl jsem ji prozkoumat, každý záhyb její tváře, i zkrz špatné světlo a dámský klobouk, který halil její vlasy, jenže ona to asi nějak vycítila a rychle zase uhnula hlavou. Sklopila oči a bylo po radosti. Měl jsem pocit prázdnoty. Pocit, jako kdyby mi lékař dávkoval štěstí po malých kapičkách.
A dost! To vám stačí, milej pane!
Ani jsem si nevšiml, že už zastavila a vyprostila svou ruku z mé.
" Tady už půjdu sama, " řekla zase smutně.
" Nechcete si to rozmyslet? "
Zavrtěla hlavou, jak jinak. Zkusil jsem to.
" Děkuji vám za moc milou společnost, " řekla o něco víc nahlas a zaváhala co dál.
Ne, polibek nepřijde, neznáme se. Dobře, půjčila mi své básně, ale to přece nic neznamená. Nic osobního.
Nebo ano? Půjčují si cizí lidé jen tak knihy? Copak já vím. Nic nevím.
Jen bych rád zjistil, co má za hrozivé tajemství, které by mě odradilo, jak řekla.
" To já děkuji vám, slečno Kateřino, v mnohém, " začal jsem, abych vyplnil prostor, který jiní lidé využijí k polibku, " Víte, že mám takový podivínský řád, který vždy a za všech okolností dodržuji? A zrovna dnes jsem ho chtěl porušit. Prostě silný pocit něco pozměnit. Aspoň nepatrně. Měl bych z toho dobrý pocit, že jsem se ještě dočista nezbláznil. A v tom potkám vás. A zbláznil jsem se... ne to nemohu vyslovit nahlas. Tak tomu říkám změna. Tenhle den si zapamatuji. A chtěl bych si díky vám pamatovat i jiné..., "
Zarazila ji tak ohromující otevřenost.
" To mě moc těší, to jsem ráda, ale... neměl byste se na mě moc upínat... prosím... víte jak to myslím. Nezamilujte se do mě hlavně, prosím vás. Jste celý rozrušený. Asi jsem vás neměla obtěžovat a odejít, když jste si hodlal měnit život. "
" Prosím vás, to neříkejte, měli jsme se potkat, tak to vidím já. A jestli vás to uklidní, nebudu se do vás zamilovávat... těžko se to vyslovuje, když víte, že lžete, že nic takového nemáte v plánu... jen bych se s vámi zase chtěl projít. Třeba kousek dál. Někdy. Až vy budete chtít, ne já. Na mně přece vůbec, ale vůbec nezáleží. Nejde o to, co bych chtěl já. Ne. Ale... ale rád bych, kdybyste někdy svolila k obyčejné procházce... jen tak. Nic nekalého v tom prosím nehledejte. "
Trochu se pousmála. Úsměv, ač tak nepatrný, její zvláštnosti moc a moc sluší.
K úlevě Paula Jacoba asi třicetiletá žena souhlasně přikývla.
" To bych... to bych mohla slíbit..., " hlas se jí zachvěl a nejspíš zrudla. To ale nemohlo být v takovém mdlém světle a mlze, která se obtáčela v chuchvalcích kolem kmenů stromů a pat lamp, jasně vidět.
Rozloučili se a pak ji ještě chvíli pozoroval, jak se s klapotem podpatků vzdaluje a rozplývá v mlze jako pouhý sen s každou ranní kávou. Závan jejího něžného parfému zmizel v ostrém pachu vlhkosti a odéru rybiny z nedaleké řeky.
Připadám si prázdný. Nezdálo se mi to?
Ne! Její zápisník! Tady v kapse kabátu držím... hladím její zápisník. Dnes už nikam nepůjdu. Nebudu ani zkoušet sledovat ji. Ne. Dnes se vrátím domů. Určitě se bude ohlížet. Chci aby mi věřila. Aby se ve mně nespletla. Cítím to, věří totiž, že za ní nepůjdu a nebudu ji pronásledovat.
Dnes jsem učinil změnu. Mnoho změn. Paul -  Jacob Solomon de Gregory změnil mnoho věcí, aby zjistil, že kolem něj existuje svět. Chce se mi tolik moc říct láska.
Není to moc hloupé? Vždyť o mně nic neví. A já o ní. Jen jsme se potkali. U lavičky. U té lavičky...
Hrom aby do toho!
Teď mi došlo jak moc jsem hloupý! Běda hlupákům jako jsem já!
Nezeptal jsem se jí, kde se setkáme, až jí budu vracet její zápisník s básněmi. Nezeptal jsem se jí ani kdy. Nezeptal jsem se na nic.
A řekla by mi to vůbec?
Vyrazím domů a budu doufat, že tenhle krásný sen je barevná realita i bez příkras v mojí choré hlavě. Slibuji slavnostně... ne! Má to být: Slavnostně slibuji, že si ještě před spaním přečtu nějakou její báseň. Jednu. Dvě! Tři?