OSAMĚLOST PO KAPKÁCH III.

3.
Jak mohu usnout, říkám si po překvapivě svižném příchodu domů. Byt byl studený a jako vždy neosobní, šedivý a chmurný. V  kamínkách v rohu vyhasl plamínek naděje a vše pokryla chladná smrt. Knihy na polici, květinu na okenním výklenku, vázu na stole se seschlou lilií, osamělou a omšelou mlčící skříň i komodu, na níž ležela lahvička s pilulkami. Stolek a židle, věčný manželský pár bez výhrad a nikdy ne v hádce. Prosté. Tiché. Moje. Smutek a beznaděj. A přitom sem nesu naději, přináším barvy a možnou vzkvétající radost.
Poté, co jsem se převlékl, rozdmýchal poslední zmírající žhavý uhlík na roštu a postavil konvici s vodou na plotnu, vše kolem mě se zatočilo a nabralo zcela nový směr. Ty cizí končiny mého bytečku mi už nepřišly tak neznámé a nepřátelské.
Připravuji si s očekávanou dychtivostí kávu a usedám do křesla. Všechno jsem činil tak liknavě, loudavě, nezřetelně a pomalu.
Málem bych zapomněl. Ano, křeslo jsem předtím při svém návratu vynechal z popisu. I ono je staré, sešlé a prosezené, velmi přesně pasující do mého zádumčivého světa.
Dnes ale ne. Nepotečou duševní potoky slz. Je krátce před půlnocí a usedám s kávou ve svém oblíbeném hrnečku a s maličkou knížečkou plnou dosud neodhalených tajemství.
Začetl jsem se a úplně pohlcen novým kosmem nad hlavou, ztracen v bolestných verších, ve verších a strofách přetékajících smutkem, citem, nesplněnou touhou a nepochopením, žalem, hlubokým žalem plným opovržení druhých a... ano naděje... naděje a lásky, jsem dopil svůj strohý šálek a usnul. Usnul jako nikdy naplněný polibky múzy a neskutečnou láskou k té podivné ženě z lavičky. Usnul jsem bez výčitek a tonul v jemném předivu fantaskních snů. A na víčkách pevně zavřených visel její obraz. Kateřina. Neznámá básnířka.
I postel, krčící se v maličké místnůstce tohoto bytu, který měl všechno na jednom jediném místě, vše pohromadě a utříděné podle chmurů od A do Z, jsem nepopsal v prvotní myšlence po návratu domů. Nepopsal a nepopíšu, už mám jiné myšlenky.
A tak jsem v přijemném okouzlení a vyčerpání usnul v křesle.
A víc tady asi popisovat nebudu.  Víc nemám. Nevlastním.
Snad v koutě to umyvadlo a strohý kartáček se zpola vymačkanou zubní pastou. Kout? Ano, zase kout. Všechno je iniciováno do rohů a koutů. Že se tam vůbec všechny ty předměty denní potřeby vejdou. Vždyť můj byt má tak, jako většina podobných obyčejných příbytků jen čtyři rohy. A komu vůbec tohle všechno popisuji? Možná bych si měl začít vést deník...
Tak. A konec. Tečka. Víc už popsat nejde. Vznosné či vzletné výrazy došly. Je to strašlivé místo a teď ho snad prosvětlím vlastním štěstím. Něčím, co donedávna nebylo u mě obvyklé.
...
Procitl jsem s trhnutím. Hrnek se seschlou kávovou sedlinou křičel po umytí, paprsek slunce pronikl mezerou mezi závěsy a odkryl vířivý rej zrnek prachu.
Den sliboval světlo, záři slunce, teplo a naplňoval mne optimismem.
Promnul jsem si oči a protáhl se. Z klína mi spadl onen omšelý a nenápadný zápisník, popsaný krasopisem. Písmo ušlechtilé a smutné jako ta dívka, která verše psala. Všechno, co k ní patří, je v podstatě smutné. I já jsem smutný... možná... možná je to kvůli tomu, že k ní také nějak podvědomě patřím.
Zvedl jsem její básně z ošlapaných prken podlahy. Nedůstojné místo pro taková mocná a hluboká slova.
Nedokázal jsem však knížečku zavřít a začetl jsem se. Tímhle tempem přečtu její básně uz dnes a víckrát.
Ano! ANO! A budu jí je muset vrátit. Uvidím ji. Ano, uvidím ji.
Začetl jsem se:

Svěšené paže vrby,
Nemocně se hrbí,
Na břehu v pološeru,
Když tvou dlaň do své beru...
...brát, jen brát umíme,
Dáváme ostří výčitek,
A to bodá, řeže hluboko,
Krev upíjí,
O svatojánské noci.

Narychlo natrhané kopretiny,
Bez upřímnosti, bez lesku kočičího zlata,
Bez stužky radostného naplnění,
Ale úsměv hraný,
Jaká faleš téhle komedie,
Jenže co my?
Bohatí chudáci?
Nechte nás potřást upocenou dlaní,
Odhalit úsměv šelmy,
Však nic nás to nestojí.

Co však láska?
Ale prosím vás...
Prázdné slovo, p r á z d n é.

Dočetl jsem a zahloubal se do slov. Hluboce pohroužený do metafor a jakýchsi záblesků lepšího světa, zcela jsem propadl vášni pro tyto neobvyklé verše. Četl jsem je porůznu, pořád dokola, jiné víckrát, až jsem se je naučil zpaměti. Mnoho mi jich utkvělo na mysli, těch opulentních obratů. Zase mi však na duši vytanulo jedno slovo, které se rovná výstižné charakteristice. Už jsem jej použil včera několikrát a stále mě fascinovala jeho různorodost. To slovo bylo: zvláštní.
Proboha, snad se neopakuji? A i kdyby? Nemohu si pomoci. Jakobych chtěl úmyslně vyvolat drama tam kde je prostý klid.
Podbízely se mi jednoduché až obscénní obrazy, jež vyvolaly ty verše v mé nedokonalé tvůrčí mysli.
A právě v tu chvíli jsem posedle zatoužil znovu potkat duši, která tyto slova zhmotnila v nezdobenou skutečnost.
Znovu a znovu četl některá díla a snažeje se jim porozumět, ztratil představu o čase. Zapomněl natáhnout hodinky. Poprvé v životě, nebo v tom, co se tvářilo jako spořádaný život  " normálního blázna ".

Po kapkách,
Osamělost stéká po okenní římse,
Oko pozná tu pravdu,
Že už nejsem tvá,
Že už nejsi můj,
Každý sám,
Rozbijeme svůj šálek...

Vstal z křesla velmi prudce. Váza se zvadlou květinou se bezmocně zakomíhala. V tom si Paul Jacob Solomon de Gregory, prostě ti všichni v něm, pomyslil: To by byl námět na báseň.
Gregory je původní jméno rodu, který vzešel až z irské vysočiny. Byli to zemědělci. Žádný významný vojevůdce, námořník ani šlechtic. Solomon se však jmenoval už čistokrevný francouzský šlechtic, jeho několikanásobný " pra " praděd, nižší pán, který se až okázale snažil vetřít do přízně krále a jeho nohsledů. Z chudáka se vypracoval v modrou krev, neboť zachránil v jedné legendární bitvě dauphina, následníka trůnu z rodu Kapetovců.
Jacob byl jeho svárlivý otec, který to vzhledem k děsivé konfliktní povaze nikam nedotáhl a Paul zase děd, bez žádného oslavného " pra " , který byl blízko, aby to někam dotáhl, ale skončilo to tak, že to nikam nedotáhl, neboť on byl prozměnu příliš lehkovážný a nerozhodný.
A ze mně je... nikdo.
De Gregory? K smíchu. Celý rod, já, tenhle byt... všechno.
Přece však vstoupila do mého osudu osoba, která by to mohla změnit. Od dětství s tyranským alkoholem opájeným otcem trpím různými stavy, obsesemi, děsy a obavami, strachy a fóbiemi... znám sanatotia pro duševně choré, navštěvuji psychiatry, polykám vzorně pilule k utlumení svého elementárního já. A k čemu to je?
K obsesi počítání dlaždic na chodbě léčebny, která mne sžírá. Nikdy mne nenechají spočítat je. Pokaždé mě zavolají a já je už počítám léta. K obskurním obavám, že když mi přehradí někdo cestu, budu muset s děsem v hrůzných mukách vyčkat, dokud se neuvolní, protože změnit cestu... směr... strašlivá představa!
Tohle je život? Bát se věžních hodin odbívajících sedmou večerní a proto vždy spěchám s pohledem na hodinky domů, abych je předešel? Nechat se ovládat fóbií co se stane, když... kdybych... se zpozdil?
Bát se lichých schodů , vedoucích z mého bytu? Všechno musí být sudé, nikdo nesmí být sám. Vždycky musí být na všechno dva.
Na všechno.
Na život.
Vydechl jsem. Bolest mne ochromila ale zároveň... včera jsem se postavil démonovi. A zasadil jsem mu ránu. Bolelo ho to. Cítil jsem, jak se ve mně zmítá a chrčí. Pomstí se mi hlubokou bolestí a touhou zemřít, čekám to. Vím to. Přijde to a nebude to hezké. Ale kdykoli budu moci, zasadím mu další ránu. Další a další, dokud nezhyne rukou slabocha a neshoří v nicotný ohyzdný popel.
Nesmím však bojovat tak, abych využil tu krásnou ale zraněnou duši, tu ženu, Kateřinu. Nemohu jí do toho zatahovat, ale budu  - li u ní hledat útěchu... snad to není příliš zlolajné.
Lehl jsem si na postel a zavřel oči. Dnešní den budu odpočívat. A pak, večer...
...musím jí vyhledat. Potřebuju její blízkost. Snad ji nevysávám. Je tak křehká. Doufám, že jí neberu sílu. To bych nechtěl, to bych si neodpustil. Nemohl bych jí ublížit. To by se rovnalo zločinu.
Jenže... jenže co o ní vlastně vím?
Básně napověděly jen to, že je hluboce vnímavá, citlivá a zranitelná, je plachá a nevidí v sobě krásu. A přece v ní vězí jako vzkaz v lahvi. Stačí ji přečíst. Přečíst, jako její básně.