OSAMĚLOST PO KAPKÁCH IV.

4.
Otevřel jsem oči. Pokoj na mě působil cize. Nic z toho kolem mě jsem nepoznával. Za okny se rozprostíralo šero a vkradlo se i sem do mé kobky. V ten okamžik mi došlo, že nejsem nikdo. Moje " de " ani von či někdo odněkud nic neznamenají. Je to jen vláha na kořínky chabé nicoty.
Večer však znamenal i kapičku naděje. Doufám, že potkám Kateřinu. Určitě půjde ven. Musím za ní, to už vím. Ať si má despotická nemožnost a v tmavých zákoutích kvasící strachy žerou jiný mozek. Nemohu se jim podvolit, když mám to důležité poselství. Musím vrátit ten zápisník.
Matně si vybavuji, že jím jídlo, snad šálek kávy k němu. Co to má být? Snídaně? Večeře? Netuším. Všechno se ve mně zmáhá, jsem jiný, měním se a nevím vůbec v co.
Vydal jsem se ven, dychtivý jako deviant s jasným cílem, přitom mě přemohl strach. Co když se neovládnu. Dostal jsem poprvé v životě strach, strach sám ze sebe.
Oblékl jsem se ani nevím jak. Venku vládl chlad, urputně se snažil proniknout do morku kosti, zmařit mé poslední zbytky sil, poslední síly a důstojnost, která se ještě umí občas zaskvět a vyrůst v činorodý úkon, praktickou věc.
Jen poslední dobou je v tom květu více bodláčí, více pcháče, kopřivy a holého trní. Krásná orchidej, jakou měla moje sousedka za oknem, tak ta z té mé podivínské mánie nikdy nevykvete.
Teď však háži tyto neotřelé myšlenky kamsi stranou, potlačuji je a vyrážím ven, za Kateřinou. Patří do mého náhle povstavšího světa a já ji musím najít za každou cenu. Prostě potřebuji. Ten svět.... mám teď v duši, už ne hluboko, mělce a na povrchu barvy. A těmi barvami jej chci vymalovat ku obrazu svému. Nebo našemu? Ano. Našemu! Proč se chovat tak ohavně a sobecky.
Jen aby kvůli mé neuchopitelné pokroucené duši nevznikl pitoreskní zjev, přízračná karijatura nejzhoubnějšího děsu a šílenství. Zahrada přeludných rozkoší.
Promnul jsem si spánky.
Pilulky! Zapomněl jsem je na jejich strategickém místě, na komodě, kam je pokládám už přes dvacet... ne, možná i víc let. Co jsem zde. Co žiju na tomhle neměnném místě.
Někdo by mohl těžce protestovat a pustit se se mnou do polemiky, že střídání zim a jar i šedivých podzimů je snad proces obměny. Tenhle cyklus mne však nepřijde očistný. Asi proto, že já sám se neměním vůbec.
Přecházím ulici. Teď už se musím soustředit jen na cestu. Zase se propadám do rozbředlé monotónnosti. Stejná cesta, po níž kráčím už po milionté. Tady na této stezce mne však osvítil chvilkový záchvěv rozumu, jakási vyšší moc. Nechápu proč čekal tak dlouho, proč až tento rok? Proč? Proč si se mnou tak zahrává!
Ničí mne, rozežírá zevnitř a bobtná ve mě v podobenství hrozivé hnilobné tíhy.
Padám tou tíhou k zemi, jsem slepen z rozlámaných zápalek...
Vrazil do mě jakýsi muž a zamračeně pokračoval dál. Šero protáhlo stíny ve zrůdné patvary a pseudonestvůry. Z keřoví potemnělé městské zahrady se vyplazily bledé šátravé prsty mlhy. Sinalé a studené prsty chřestící spadaným listím, v kouři se ovíjejícím o všechno, co mají v plánu omámit svým mrazivým dotekem.
Předklonil jsem se. Kabát s vykasanym límcem až ke krku. Už se dostávám na to posvátné místo.
Lavička! Zeje prázdnotou... ne!
Zklamání mi vyrvalo srdce. Udeřilo do mých útrob a vrazilo mi tak drsný štulec, že se mi kolem žaludku rozlil pocit nejhorších mdlob.
Nebyla tam. Nebyla tam. Nebyla a není...
Byl to nejspíš jen sen.
Počkat, nemohl být. Vždyť mám ten zápisník.
Čekal jsem hodinu. Sedl jsem si jako minule, na stejné místo, v domnění, že jí to přivolá. Nepřivolalo. Jen déšť a mnohem větší chlad. Do mysli se mi vkrádá stín a mračna nepřestala pršet chmurné ledové ťafky.
Sedm hodin večer. Tentokrát věž odbila. Ano odbila a já nestojím za oknem stísněného bytečku. A nezmírám v krutých bolestech, za trest, že jsem zůstal venku po sedmé hodině. Bušilo mi srdce, divoce a nespoutaně. Ve spáncích tepala krev, každou chvílí mi nejspíš praskne lebka. Rozskočí se mi a srdce pukne.
Seděl jsem tam dlouho a mokl, třásl se chladem a uvažoval, že bych snad zavolal do tmy její jméno. Ne, neudělal jsem ani to, ani nic jiného. Neudělal jsem nic. Jako vždy. Všechno to roztodivné vzrušení vyšumělo. Vylétlo ventilem mé hlavy a tlak klesl na požadovanou hodnotu.
Pevně jsem stiskl zápisník a vyrazil tam, co bydlím. Nevnímal jsem nic ani nikoho kolem sebe.
Starší žena venčící psíka.
Rozdováděný a ovíněný mladý pár, který do sebe zavěšen hrál podivuhodné divadlo rukou, plné vášnivých doteků v intimních partiích, na prsou a hrudníku.
Postarší muž s monoklem kouřící doutník.
Podezřelý chlapík v tmavé čepici, který všechno kolem bedlivě pozoroval a v prstech nervózně otáčel zapalovačem.
Zvuk automobilu, který projel ve vedlejší ulici.
Třesknutí nezajištěné okenice.
Smích z povzdálí.
Řinkot zavíraného okna.
Vzdálený štěkot psa.
Šum deště... šum... dopady jeho chlípných ručiček na kočičí hlavy...
Vůbec netuším, jak jsem se ocitl doma. Hřál jsem se na židli u kamen, srkal kávu z neomytého hrnku a upřeně zíral na malou knížečku ležící poklidně a nevzrušeně na desce stolu.
Tu jsem prudce vstal. Popadl jsem v hněvu to nevinné svědectví o bolesti a jal se ho spálit. Už už jsem otevíral kličku kamínek.
CO TO DĚLÁM!?
Položil jsem zápisník zpět a odvrátil se. Ne na dlouho. Znovu mne přemohl ten nutkavý pocit vzít ten obyčejný předmět do ruky. Vzal jsem jej a prolistoval jemný papír. Vyskakovaly na mne písmena, která v mém rozpoložení vůbec nedávala žádný smysl. Co se mi to stalo?
Hledal jsem. Cokoli. Adresu. Jméno. Něco. Nevím!
Nevím! Nevím! Nevím!
Nic. Prázdno. Nula. Tak jako to co vlastním. Tak jako co cítím. Tak jako můj život.
Zhroucený na židli a se zakloněnou hlavou nazad jsem se rozplakal jako malé zoufalé dítko, jemuž zemřely rodiče a ono osiřelo tak náhle, jako řez břitké čepele osudu odkrajuje tkáň štastného dětství, až jej ohlodá a zůstává jen holá kostra.
Tak přece, přece nejsem úplně chudý! Mám smutek!
Usnul jsem a pohyboval se na hranici polobdění a bolestného spánku. Sny byly přízračné, zmatečné kresby a obrazce plné nepochopitelného významu. Byly hrubé, nevlídnost z nich kanula po kapkách. Necitelnost, chlad, krutost... nic menšího a nic většího.
Je to můl konec? Tohle? Léčím se u známých lékařů, pojídám jejich medikaci a doufám v lepší stav, abych nakonec došel... kam? Až sem?
Abych se došoural uondaný nakonec... a na konec...
Unylý hlas mi špital v rozvrácené mozkovně něco o smrti. Šepot zesílil. Probudil mě. Poleptal mi ušní bubínky a ani třesení hlavou jej nevyhnalo z mého postiženého sluchu. Zacpávám si uši dlaněmi. Zatínám zuby. Zoufalství! Bezbřehé spalující zoufalství! Hoří mi kosti! Žár mne pojídá jako mrchožrout cosi dávno mrtvého.
Zabít se??
Já?
Ale... to... to nejde... nemohu... ne, to nejde, ne! Zabít... se... ? Já ?
Ne, ne a zase ne!
...ano...
Dobře, ať je po tvém ty netvore! Co jsi zač, v mojí hlavě! Je mi z tebe na zvracení... ze mě... ale než mě sejmeš z pozemského pekla, musím...musím ji ještě jednou potkat.
Kateřinu.
Vyčerpání mě vysálo tak, že tentokrát přišel tvrdý spánek. Procitnul jsem až druhý den pozdě odpoledne.
Neměl jsem chuť k jídlu. Spíš z povinnosti jsem na stůl položil talíř s tvrdým sýrem, láhev vína a čtvrtku chleba. Na okně mi chladl šálek už dávno uvařené kávy. V kamnech praskaly polena borového dřeva a provoněly světničku. Zoufalá snaha vytvořit útulnost a proveselit trochu tyto hluché končiny. Pokus nanést krásnou růž na šedivý hnus se však nemohl vydařit, pokud nepřijde lepší nálada. A ta... ta nepřišla...
V toužebném očekávání a zároveň svíravého strachu jsem očekával úder večera a cestu, která bude loveckou výpravou za štěstím... ale možná se zase vrátím s prázdnýma rukama a prokřehlý. Nuzný ubožák, nedůležitý a o nějž nikdo nestojí.
Sebelítost ať jde k čertu!
Zůstal jsem vstoje u okna a zíral na mumraj venku. Lidé se míjeli, i automobil projel pod okny, ačkoli v této ulici se tak stávalo zřídka.
Až ruch umlkne a pohltí jej rozjímavost večera, půjdu. Snad lovec, který se v mžiku změní v kořist, stačí jediný dotek ruky té zvláštní slečny.
Uběhlo to rychleji než šťastný okamžik, ale pomaleji než život umírajícího v bolestech. Čas neúprosně změnil rozestavění figurek a teď nastala chvíle dalšího tahu.
Pečlivě jsem se oblékl a vyšel do chladného večera. Náruč mi otevřela probouzející se noc i s jasnou hvězdami posetou oblohou. Trochu vypadaly, jakoby je tam čísi ruka rozvěsila na maličkých zlatavých háčcích. Měsíc dorůstal. Jeviště přichystáno, herec ve vedlejší roli vykročil směrem k poblikávající lampě. A tam zřel známou lavičku.
Vzrušení vybuchlo obrovskou detonací. Někdo na lavičce seděl! Div jsem se nerozběhl jako zamilovaný mladík, kterým už pár let nejsem. Tedy mladíkem.
Přišel jsem blíž, už vytahuji z kapsy pláště zápisník a...
...žena na lavici vstala a někomu zamávala. Dotyčný přiběhl od protějšího domu, jehož průčelí zabarvila teskná čerň. Pár se políbil a mlafík s brýlemi a navoskovaným knírkem vítězoslavně zamával dvěma lístky do biografu.
Ruka se zápisníkem klesla zpět do kapsy, jako když skláním kord, protože žádný souboj nebude. Stojím pod rozzářenou hvězdičkami tečkovanou oblohou, nořím se do tmy a se sklopenou hlavou polykám prázdnotu po hltech. Vakuum v hlavě. Ani zloba. Ani... ani zklamání? Ne, ani to. Na to jsem příliš vysílený.
Kdovíjak se plahočím domů. Kdovíjak se svlékám. Kdovíjak si čistím zuby. Kdovíjak uléhám do postele. Kdovíjak... žiju.