OSAMĚLOST PO KAPKÁCH V.

5.
Každý den byl přesýpací, jen občas kdosi zapomněl otočit hodiny...
Každý šedý den se přeséval zkrz síto žalu. Slábnu, cítím to v kostech. Nejím. Dokonce zapomínám brát pilulky. Když už si je vezmu, zapomenu na ně a nejsem si jistý, vzal - li jsem si je a beru si další. Dlouhé šedivé fazóny dnů jsou potom podivně obalené průsvitným závojem snění a chaotickými výjevy. Připadám si ztuhlý, neforemný... zdeformovaný je to správné slovo.
Kolik dní už jsem nevyšrl z tohoto bytu - pokoje?
Jen spím. Jen pláču. Jen se lituju. Jen se nenávidím. Nic víc. Prostě takové " všední " věci. Začínám mít neblahý pocit toho, že se rodí nový denní řád. Tenhle je vsak pokroucenou napodobeninou toho předchozího. Zvrhlá kopie.
Už několik dní... snad týden? Už několik dní či tisíciletí to odkládám. Dnes...nastal čas. Zase poruším neměnnost.
Přiloudám se ke komodě, malým klíčkem odemykám vrchní zásuvku. A tam na jejím dně, jako já jsem na svém dně, mezi dokumenty, z nichž na mě navrchu vykukuje lístek s termínem návštěvy psychiatra, tam na jejím dně leží zápisník.
Z ničeho nic se mě zmocnil chvilkový pocit hnusu. Netuším, z čeho pramení.
Ne. Postavím se tomu.
Vzal jsem zápisník a položil s úctou na stůl. Uvařím si teď kávu a počkám na večer. Dnes vyjdu a když nesplním svou misi, ať mne vezme ďábel a dělá si se mnou, co se mu zlíbí. Ničím se víc, než jsem už předtím byl. Pokud je to vůbec možné, měním se v bezduchou masku, něco mdlého, chřadnu, ztrácím se.
Zbytek toho dlouhého uloudaného dne jsem strávil v pohroužení i rozjímání. Téhož dne, mnohem později, už jsem dospěl k přesvědčení, že nic nevymyslím a že jsem v podstatě k ničemu zásadnímu nedospěl. Tudíž u mne došlo pouze k vyplnění netrpělivého čekání.
Téhož dne, mnohem, mnohem později už jsem nehledal žádné východisko ze svízelné situace neproduktivního života.
Z mělkých úvah jsem se vytrhl sám. Čas. Nastal čas.
Vstal jsem a oblékl se tak, abych netrpěl zimou, deštěm, útrapami a vlivem okolí. Nic mi nezkřiví tenhle pochod do šera s jasným posláním. Vrátit tu relikvii, tu svátost oltářní, tu ze dlovních spletenců utkanou monstranci její kněžce. Té zvláštní ženě.
Co zase za pitvornosti mi to doléhá na mysl? Co je tohle za obraty? Kde jsem k tomu přišel. Vážně, nejsem vůbec v pořádku. Ne, nejsem.
Vyrazil jsem. Pevný krok. Jediné ujištění, že je klíč v kapse a byt zamčený, aby mi lupiči nevzali mé těžce schraňované nic.
A hned na spodním odpočívadle schodiště nastala první změna. Napověděla mi, že dnešní večer nebude jako ty ostatní předešlé. Ne, ona mě přímo navnadila. Polonahá změna v erotickém tanci, spoře oděná, přeměnila se v starší sousedku, která  nabírala sil k sestupu do přízemí. Chodbu pohltila temnota, která se sem připlazila po pavučinách obalených prachem zvenku.
Usmála se na mě. Neměla důvod to neudělat, stejně tak to udělat. Ale problémy jsem jí nikdy nečinil. Snad jsem i tichým nájemníkem. Tak proč zlobu?
Opětoval jsem úsměv, i když se mi koutky úst odmítly podvolit a výsledný úsměv spíše připomínal kyselý škleb. Situaci zachránil můj klobouk. Či spíše ruka, která ho vedla a uctivým pohybem smekla. Popřál jsem paní Carbonneové příjemný večer ochraptělým hlasem, ať jde kamkoli.
Seběhl jsem dolů a otevřel křídlo dveří do ulice. Vzduch pávhl vlhkostí a zetlelým listím. Vál sychravý vítr. Jinak nepršelo, ale oblohu halila šedomodrá mračna.
No nic, řekl jsem si, počasí neovlivním.
A vyrazil jsem. Zápisník jako zbraň špionů v levé kapse, zaťatou pěst v druhé, pravé kapse.
Ještě krok.
Ještě jeden.
Ještě jeden další.
Lavička.
Lampa zamrkala, jakoby si protřela oči. Přilákala mnohé křidélky třepotající můry.
Jediný pohled. Připravený otočit se na patě. Otočka a jdu domů.
Na lavičce... počkat...
Kateřina! Je to ona? Ano! Ne! Nevím! Musí to být ona! Ne, to se mi jen zdá!
Srdce mi tlouklo až ve spáncích, zalil mne pot. Pocit euforie zašimral v žaludku.
Je to ona!
Zachovej dekórum, hlupáku hloupá!
Přikráčel jsem blíž k schoulené dívce. Smekl klobouk a pročistil si před pozdravem hrdlo. Trochu jsem jí polekal.
" Dobrý večer, Kateřino, smím si k vám přisednout? " začnu citlivě. Můj ty Bože! Je to ona! Zase taková záhadná, skrytá, jen napůl a napůl odhalená. Je tady! A já vedle ní!
Jak voní po růžích...
Nasávám její vůni do chřípí.
" Dobrý večer, Paule, nebo..., " muž zdvihl ruku a zarazil ji. " Říkejte mi jakkoli chcete, počet mých jmen nemůže narušit mou nevýslovnou radost, mé nevýslovné štěstí, že vás vidím. " přikývla. Měla opět jednoduché šaty, které vykreslovaly její křivky jako dlabe řezbář dlátem do dřeva utopen v myšlence na novou loutku. Klobouk jí objímal hlavinku a domaloval půvab toho výjevu, jak tam ostýchavá a křehká sedí a mne si ruce nervózitou.
" Přinesl jsem vám váš zápisník, Kateřino, " slyšel jsem se vyslovit, v uších tep vlastního srdce. Dlsně se mi potily, v hrdle sucho. " prosím, jak jen popsat slovy to, co v něm stojí zapsáno? Vždyť... vždyť to je něco tak krásného. Smutného, a přece krásného. "
Maličko sebou cukla a vypadalo to, že se pokouší přemoci stud a pousmála se.
Vypadá tak... hmmm... tak zvláštně, tak půvabně, tak křehce a přitom tak nezdolně... je tak okouzlující!
" Nepřehánějte, Paule, " řekla Kateřina tím svým jemným něžným a roztomilým způsobem, který v něm vzbuzoval lásku.
" Tolik jste mi chyběla, "
" Nemohla jsem chodit ven, "
" Byla jste nemocná? "
" Ne, totiž... nemohla jsem... jsem... jsem chodit ven tak, jak bych ráda. Kdybyste mě potkal v těch minulých dnech... nepoznal byste mě. Nebyla jsem to já. Těžko se mi to vysvětluje. "
" Ne, ne, povídejte, vysvětlení jsou někdy nejednoznačná a potřebují čas. Třeba u šálku kávy..., "
" Vy... vy mě chcete pozvat..., " vydechla.
Žádostiv, zvedl jsem v nadějném očekávání její rafosti hlavu. Zdálo se, že ji to rmoutí. Chce odmítnout a zároveň přijmout.
" Nemohu s vámi jít... totiž s nikým nikam... to je jedno. Buďme prosím tady, prosím! " žádala tak zoufale s vyděšeně. Obrátila ke mě obličej s nabíraným pláčem. V tu chvíli jsem nemohl dál. Objal jsem ji jednou paží, spontánně, jembě a přivinul jí k sobě. Na chviličku to vypadalo, že se začne vzpouzet, ale přitiskla se ke mě blíž a nechala se držet. Plakala. Slyšel jsem její tichounké štkaní. Když doplakala, odtáhla se a vyndala z kabelky malé kulaté zrcátko. Všiml jsem si, že je prasklé. Šmátrala v kabelce a vytáhla nádobku s pudrem. Trochu si přelíčila slzami rozmočenou masku " šťastné "ženy. Když byla hotova, znovu se ke mě přitulila. V tu chvíli jsem ucítil jak mi do vzhůru obrácené tváře padá celý vesmír. Svět v tu chvíli přestal spěchat, všechny starosti ztratily svůj do hloubky milénia pěstovaný význam.
" Budu tady s vámi sedět třeba do věčnosti, "  řekl jsem to tsk sebejistě, jenže mnou zmítala lítost. Co tu úchvatnou ženu tak trápí. Kéž bych jí mohl pomoci!  " ...protože si to přejete. "
" Nemůžete mi pomoci. " řekla smutně.
" Třeba ano, "
Zavrtěla hlavou. Zacinkaly jí kvítkovité náušnice v růžolících lalůčcích.
" Mně nikdo nemůže pomoci, protože nemohu najít odvahu. Snad někde někdo dokáže zázraky, ale já... já jich nejsem hodna. Nemám odvahu. "
" Víte, Kateřino, že já také ne? "Snažil jsem se ženu ukonejšit. Cítil jsem v konečcích prstů obrysy švů jejího spodního prádla pod šaty. Její hřejivé teplo, které jí opouštělo jako obláčky útlé dušičky. Třásla se...
" Když mi nedovolíte to zkusit, tedy pomoci vám, chtěl bych vás alespoň vídat častěji, "
" Nemohu ale chodit tak často ven... mám... povinnosti... nemohu být... , " zarazila se.
" Kým? " Snad jsem neřekl něco špatného.
" Sama sebou... je toho na mě moc a na volný čas mi zbývají jen večery. " odpověděla tichounce.
" Ty mi stačí, hlavně vás potřebuji vidět, "
" Občas nemohu ani večer, " namítla rychle.
" Tak se musíme nějak domluvit, "
" To bude t - těžké, "
" Pomohu vám, "
Jak z ní jen to tajemství dostat. Vždyť... co by mohlo být tak děsné a náročné, že je v jednom kole? Přece není... ne. To určitě ne. Není... ne, ona ne... nevypadá tak. Neobléká se tak. Nechová se tak. Ne.
Není prostitutka!
Ty blázne, opovaž se to vyslovit!
" Prosím, nemyslete si o mně nic zlého. Nemohu vám říci víc. Zatím ne. Možná vůbec ne. Ale opravdu... nemyslete si nic... nic... , "
" Nemyslím, " Ujistil jsem spíš sám sebe. No to je vážně podpora!
" Nejsem to, co si myslíte, " řekla po dlouhé odmlce, kdy pozorovala špičky svých bot.
" Nemyslím si nic, opravdu, nic špatného, "
Čte mi snad myšlenky? Poznala to ba mně, tak je to! Je velmi vnímavá, neskryju před ní nic a ona předemnou úplně všechno. Ó, jaká to spravedlnost... až na to že ji tak miluji, že chci ať dělá všechno, cokoli, jakkoli, kdykoli s kdekoli... ať mě tají své příběhy, svůj život. Klidně! Já se chci jen opájet její blízkostí. Těšit se z pouhé přítomnosti vedle ní. Čert vem... ne sám Satan vem všechna tajemství, vždyť co je mi po tom? Nic! Až bude chtít, sama mi je vypoví. Nebudu tlačit na pilu, nutit jí, trápit... ne! Ne! A zase ne!
Nejprve mi musí uvěřit! Je tak čistá, krásná, zvláštně krásná, že nemohu podléhat podezřením, paranoidním představám a temné stránce jejího žoivota. Jejího smutného života.
Nikdy. Nikdy nezapochybuji, nikdy! Ne.
" Už jsem vám jednou pověděla, že kdybyste věděl, kdo doopravdy jsem, změnil byste názor. "
" Když nemám možnost se to dozvědět, vy mi to nechcete povědět, tak proč bych se tím měl zaobírat? " Trochu rýpnutí, ale pravda. Ne, nebudu nijak hloubat nad tajemným závojem. Co se pod ním ukrývá? Špína, či lesk?
" Promiňte, jsem... jsem... tak ráda, že..., "
" Já vím. Já také, " Můj úsměv vypadal mnohem propracovaněji a sofistikovaněji, než ten určený sousedce na schodech.
" Projdeme se? " navrhla. To zase končí hezký večer a půjdeme každý jinou cestou? Cizí... přesto jsem přisvědčil a vstali jsme. Přijala nabízenou paži a přitiskla se k ní jako ke zdroji lidského tepla. Její podpatky klapaly tmou a naše stíny skotačivě dováděly mezi kruhy světel mastných lamp.
Naše chůze byla plavbou krásné lodi, rozrážející vlny dlažebních kostek. Nespěchali jsme. Čas ustrnul a ulpěl na vlhkých lístečcích dřišťálů. Ruch nočního města ševelil až do výše na křídlech bleděmodré oblohy. První hvězdy protrhly blánu šedých mraků. Dnes večer pršet rozhodně nebude, ne déšť.
Vůbec jsem nepocítil, jak zastavila. V záři lampy jsem zřel její neobvyklou krásu, tolik nepodobnou žádné z žen z mého okolí. A přece tam jakýsi dávný mistr štětce vmaloval půvab, jaký ve mně vyvolává příjemné rozrušení.
Chvíli na mě hleděla vědoucíma očima. Pak se sladce pousmála. Smutek vymizel z jejích zvláštních lící a... než jsem stačil zatajit dech a cokoli učinit, vyjeknout, zamrkat... prostě cokoli rozumného či trapného... stoupla si ba špičky a políbila mě na ústa. Ne vášnivě, ne chlípně... prostě tak čistě, upřímbě, žensky a něžně. Z lásky...
Strnule jsem na ni hleděl, oči na okamžik rozostřené.
Odtáhla se a... to není možné... usmála se. Byla tak nádherná v té své jinakosti. Potom mě uchopila za ruce a přitáhla se ke mě blíž, aby mi pošeptala do ucha: " Mám vás ráda, Paule, za to, jak jste ke mně uctivý, galantní..i když... mám pocit že tušíte, či začínáte tušit...že jsem trochu jiná. "
" Bohudík, narazila jste na... na hloupého, vůbec..., " Díval jsem se na ni a zarazil se. Přikývla jako by tenhle okamžik očekávala.
"...ničemu..., "
Co tohle všechno znamená? Potřásl jsem hlavou.
" ...nerozumím, "
Víc ze mne v tu chvíli nevypadlo. Světlo mi odhalilo její pronikavé hluboké oči. Modré oči. Teď už to s jistotou vím. Zkoumaly mne. Nevadilo mi to.
" Nemůžu vám dát žádný slib, žádnou naději. Jen to, že... moc a moc bych si přála, abyste znal pravdu, sle stejně tak se bojím, že byste mě zavrhl. Zažila jsem to už jednou... možná vícekrát... opovržení. Rodinou... přáteli... a tak musím žít ve skrytu, " otevřela se náhle. Sklopila pohled do země a pak Paula Gregoryho něžně objala,  " samota za ty roky mě tak pozřela, že už jsem měla namále a jistě bych s tím skoncovala. A tak... tak jsem to zkusila. Vyrazit ven. A být. Dýchat. Vidět. Slyšet. A hlavně cítit. Cítit pulsující večer, hladivý prst světla lampy, slyšet ten ruch kolem... i když se ho nemohu zůčastnit. Nemohu, neboť mi na to chybí odvaha. Nu což... alespoň být sama sebou, venku, i když v šeru, i když se sama bojím nebezpečí. A přece se mi to vyplatilo. Potkala jsem vás, Paule Jacobe a... a ti ostatní. Víc nemobu žádat. Ale odpusťte, víc nemohu ani dát. "
Tak teď  jsem stál udiven, s pootevřenými ústy, tupě hledící na její hlavu v klobouku. Objímal jsem jí v pevném stisku. Její křivky se zdály křehké, jako byla celá. Skoro jsem ji necítil, byla vánek... pírko umrlého ptáčka. A přece jsem věděl, že jí držím a nechci pustit.
Ona se mi takto svěřila. Bojovala s tím, s hlasem, potlačovala pláč, ta tíha se zdála nesnesitelnou. Ale zvládla mi vypovědět to, čeho jsem se tolik obával. Nedovolí mi víc, než jen procházky, krátká setkání o večerech. Žádná schůzka v kavárně, pozvánka do biografu... nebudu ji moci nosit na rukou, trhat jí okvětní lístky růží a zahrnovat jimi její lůžko. Žádná zamilovanost...
...ale chce to doopravdy tak? Asi ne. Ale její bolestné tajemství stojí mezi námi.
" Pochopíte to? Nemohu vám být... opravdu blízkou přítelkyní, "
" Nerozumím, "
" Já vím, " řekla smutně a vyprostila se z jeho objetí.
" Nechápu proč ne? Někomu... někomu by to vadilo? "
" Ne, nikoho nemám, tak jsem to nemyslela. Jen, že... no... nejsem úplně ta správná žena, jakou by si pravý muž přál. " Záhadné a tak bolestné prohlášení. Její oči tak dychtí mluvit, říct mi to. Jak božsky se lesknou.