OSAMĚLOST PO KAPKÁCH VI.

6.
Teď už bude chtít odejít. Je to jasné. Vždyť moje štěstí trvá již dlouho. Nepočítám minuty. Ale vím... CÍTÍM, že už mi bude chtít zase zmizet.
Pokračovala dál, zavěsila se do mě. Sukně jejích volných vzdušných šatů se mi otírala o nohu. I zkrz látku kalhot jsem pociťoval hebkost pohlazení a připadalo mi, jako kdyby se mě dotýkala ona, ne jen hedvábně jemná látka.
" Dnes bych chtěla, aby tenhle večer neskončil, ale obávám se, že bude muset. Můžete mě ale doprovodit, o kousek dál než minule, ano? " navrhla krásným hláskem, kterému nešlo odolat.
Přiblížila se ke mně a položila hlavu na rameno. Byla nižší a tak křehoučká. Jestli to dělaly její šaty, nebo co, to jsem nedovedl rozpoznat. Takto jsme šli dál nocí, až k místu našeho předchozího odloučení a dál za tu hranici, za tu bolestivou mez. Trvalo to neskutečně dlouho. Doufal jsem, v samém nejhlubším zoufalství, aby to nikdy, NIKDY nedošlo konce. Všechny tyhle úžasné okamžiky jsem si vrýval do paměti. Nakonec došlo k tomu, čeho jsem se celou tu dobu obával.
" Tady se musíme zatím rozloučit, " pronesla smutně.
Můj výraz hovořil za vše.
" Zatím rozločit, " zdůraznila. Jejím hlasem to znělo tak sladce, " zase se uvidíme, slibuji, " postavila se na špičku, druhou nožku líbezně pokrčila a pak mě políbila.
Než jsem se vzpamatoval, odplouvala ladným krokem k osvětleným domům přes ulici. Jeden z domů stínil vysoký košatý dub. Než se mi pod ním vytratila, ohlédla se, neskutečně nádherně se usmála a zamávala svou teplou růžovou dlaní. Potom nastal konec světa.
Vracel jsem se plouživým krokem domů, všechno šedé, černé, vybledlé. Byl jsem hluboce zarmoucený a zároveň zamyšlený. Bojoval jsem velikou a mocnou bitvu ve svém nitru. Bohužel zvítězila lidská zhouba. Zvědavost. Rozhodnutý zjistit pravdu a jednou provždy odhalit Kateřinino tajemství, jsem si dal vnitřní slib. Příští schůzka bude klíčová. Uz jsem odmítal dále čekat a nechat ji trápit se.
Ať již má co má, za onen utajovaný černý škraloup na cti nebo v životě, chci jí dokázat, že to vím a že mi to nevadí. Vůbec jsem si nepřipouštěl selhání a nedocházely mi možné důsledky mého počínání. V tu chvíli, kdy došlo na toto mé ustanovení, toto účelné rozhodnutí, myslil jsem ve své sobeckosti pouze na sebe a odmítal moc svých neuvážených činů, které by mohly ublížit druhému. Ublížit Kateřině. Kateřině, která se tak hezky usmívala, mrkala řasami, sladce voněla a líbala hebkými rty, ostýchavě a přece krásně.
Ach, ty její gesta...
Udělám to. Moje strašlivě nedomyšlené rozhodnutí bylo nevývratné. A to byl začátek mého konce. Ne, to byl začátek tragédie pro jednu zvláštní ženu, která jen toužila prostě být.
Jak toho nyní v hluboké vzpomínce lituji, jenže už je přespříliš pozdě. Ozubená kola zdrtila všechny představy a podoby ráje.
Takto odhodlaný jako nikdy předtím, jsem v poklidu povečeřel, poprvé od jánevímkdy, vychutnal si kávu, poseděl u rozžhavených kamen, četl knihu a brouzdal se poklidnými vodami myšlenek jako rákosím. Nikdy předtím jsem se snad takhle silný a klidný necítil. Bylo - li to před dlouhou dobou, muselo to být už opravdu dávno, protože v posledních pochmurných letech si nic tak jednoznačného nevybavuji. Tedy až na úzkosti, ty si v jejich jednoznačné, zničující a řezavé bolesti pamatuji velice dobře.
Teď si tak říkám... když nad tím vším uvažuji, cítil jsem se kdy tak... tak... pevný v kramflecích?  Tak dobře a v takové pohodě? Nevím... možná nikdy. V dětství hrůza, v pozdějším životě ještě větší.
Možná... možná je opravdu čas vyřešit Kateřinino trápení, pomoci jí, protože nikdy už nepřijdu k takovému, snad by se dalo i říct, sebevědomí. Ano, proč ne? Takto, jak se teď mám, jak vnímám... takhle se to nejvíc přibližuje pocitu sebedůvěry. Aspoň myslím, znám to pouze ze strohých popisů z psychologických pojednání.
Pokud tomu tedy tak je, proč někomu nepomoci? Někomu, koho mám... koho mám... koho miluji...
Kateřino, zvládneme to. Jen mi odpusť, že musím narušit plentu tvého tajemství. Budeme to považovat za nutné zlo. Zlo ve službách dobra. Čin v dobrém úmyslu.
Říkejme tomu : " Nahlédnutí za paraván. "
S těmito úvahami, žel opět sobeckými, nedomyšlenými, vůbec špatnými od prvního do posledního písmene a pocitu, jsem šel spát. Ostatní úkony před ulehnutím jsem si ani nezapamatoval. Jindy bych si je, ano, uložil do mysli. Byl jsem občas jako přerostlé dítě. Ale nyní jako by zmizela vzpomínka na ně, jak jsem je konal bezděčně. Přesně tak, jak bych je měl vykonávat, abych mohl žít plnohodnotný život. Tedy automaticky. Myslet jen na blízké, na starosti, ale neřešit žabomyší války, pomačkané klobouky, správně vymačkanou pastu na zuby i knihy uložené do police dle velikosti, nikoli počáteční iniciály příjmení autora. Prostě řešit jen závažné věci a ne malichernosti.
Kateřina. To ona mě mění. Dělá mě lepším, ačkoli jsme se potkali pouze dvakrát! Och, jaký blahodárný vliv to děvče, paní, či žena má! Přál bych vám to poznat, pocítit...zažít.
Zdálo se, že mé věčné lopoty jsou konce.
Nazítří Paul - Jacob vstal a přichystal si den dle klidného a rozjímavého rozvrhu. Střídmě pojedl trochu polévky, kterou mu přinesla paní Carbonneová, k tomu skrovnou střídku chleba, kůrku jako vždy zvlášť... popil co do trochy své oblíbené kávy a dokonce, ač s tím již před časem skončil, či exprovněji řečeno " praštil " , zapálil si při otevřeném oknu cigaretu. Jen malý kousek, částečku jí odtrhl a vyhodil. I kdysi dávno jako vášnivý kuřák to tak dělával. Dnes v předvečer kardinální schůzky se k tomuto zvyku navrátil. Jen protentokrát.
Jen jednou, jen teď. Cítím se poněkud... poněkud slavnostně.
Před šestou hodinou večerní utlumil oheň v kamnech, zhasl světlo a vyrazil na dlouho plánovaný lov. I když lov znělo necitlivě a snad možná i hrubě, nemohl si pomoci. Tento, právě tento a žádný jiný výraz, musel k označení svého rozhodnutí použít.
Vydal se ven a děj se vůle boží...
Kéž bych si byl promyslil všechny alternativy. Rozhodla má chvíli zdrcená a zlomená, chvíli zas euforická a planoucí psychika. Blázni nemohou plánovat veliké objevy, úkoly, mise... ani ty malé, docela maličké. Mnohdy jednají v jakémsi prazvláštním rozpoložení. Nepopsatelném pocitu, že teď a tady konám správnou věc, přestože nikdo další mé názory rozhodně nesdílí.
Jenže... jenže teď už je to nenapravitelně vykonáno, je to rána do bolestivé zlomeniny, znovu rozervaná jizva pokrytá strupem. Je to vbodnutý špendlík pod nehet. Žhavý uhlík sevřený v pěsti.
Nejde to vrátit. Nejde to oddělat, zbourat a přestavět. Moje mysl mne po dlouhé době vedla svobodně, bez berličky v podobě medikamentů. A výsledek?
Fiasko.
Třeba ale existuje naděje, jen malý pupen nejmenší možné naděje, který by mohl vyklíčit v rozpuku a přinést úlevu, že všechno ještě není ztraceno.
Stalo se mi však něco, co úlevu přineslo, pokud na to zpětně vzpomínám. Samo o sobě, tehdy v tu hodinu to valný účinek nemělo.
Kateřina na lavičce neseděla, nečekala na mě, s koleny přitisknutými u sebe, ostýchavá, ve slušivém kloboučku a obvykle bez kabátu, když je chladno. Neseděla tam ve své čiré roztomilosti, naivní čistotě a zvláštní kráse.
Zachránilo ji to.
Zatím.