OSAMĚLOST PO KAPKÁCH VII.

7.
Druhého dne jsem moc nevnímal běžné úkony standartního člověka, o nichž se spisovatel nezmiňuje ani v nejubožejší knize, natož aby jim věnoval vzletné popisy a metafory. Ten den prostě nějak proletěl kolem mě a skrze mě.
Večer jsem se v poklidu připravil na výpravu k lavičce. Počasí mi přálo a i když vláfl vlezlý chlad, který štípal do tváří a nutil tělo k neustálému třesu, nepršelo a nikde se nepovalovaly ohyzdné cáry mléčné mlhy. Ani pach rybiny nevisel jako rozervaná opona nad potemnělým okolím. Vzduch se jevil svěží a čistý a vybízel k závratným činům.
A na jeden takový jsem se chystal.
Tentokrát jsem u prázdné lavičky pod lampou, kterou okupovalo snad na tisíc můr, i přez její opuštěnost počkal. A nelitoval jsem.
Přišla! Kateřina! Byla to ona! Plula k němu jako labuť, obestřena svou tajuplnou krásou.
" Paule, " pozdravila, měla na době hezké šsty s květinovou výšivkou, s krajkovými lemy na rukávech. Zvýrazňovaly její jinak  " nenápadně " půvabné rysy. Boty na vyšsích podpatcích k šatům fantasticky padly. Zdůrazňovaly Kateřininu ženskost a schopnost sladit i jinak neslučitelné modely.  " Dobrý večer, promiňte, že přicházím pozdě. Čekáte dlouho? Zdrželi mě v zaměstnání. "
" Ano, " řekl jsem neomaleně, " celý život na vás čekám a teď jste tu. "
Usmála se a sklopila oči.
" Pojďte se projít, " Co také jiného, víc mi nedovolíš, nejdražší poklade. " Mohu se směle otázati, kde pracujete? "
Dívka zavrtěla hlavou. " To byste už věděl příliš a... a třeba podlehl pokušení někdy mne  vyhledat. "
Ušli jsme zavěšeni v sobě pořádný kus temným parkem. Tu jsem se zastavil a obejmul jí kolem pasu. Moje ruka sjela níž na Kateřininy hýždě...
" Kateřino, " nastal okamžik ' O  ' .
Přiložila mi prst na rty a zašeptala  do ucha: " Šš..., "
Vzrušení mnou bušilo, už ne tepalo. Byl to oheň, nezkrotný žár, který povstal z poprla jemného šimrání kolem žaludku.
" Ne, Katko, prosím, poslouchejte mě! " prosadil jsem si její pozornost. Vynutil. Bylo to hnusné, já to vím. " Chci vám něco říct a ... a je mi jedno, upřímně jedno, co si o tom myslíte. Totiž ne nijak hrubě, totiž jedno, ve smyslu tom, že vás... že vás prostě... já vás Kateřino miluji. Neznám vás, samozřejmě, ano, to je trochu podstatné, jenomže vy jste tak... tak jiná, zvláštní, nechalo by se říci, zvláštní a čistá duše. Jste okouzlující a tak... tak jiná , tak nádherným způsobem jiná, že si prostě nemůžu pomoci. Bez vás se trápím! Je mi jedno, že se jen projdeme, nic víc nemohu žádat od tak zářivé a jemné bytosti, jakou jste vy, Katynko. Ne, prosím, neodvracejte se, myslím, že bych dokázal žít i v pouhé představě vaší krásné blízkosti, ale chci... chci něco hmatatelného. Jenže vy jste tak... tak nepřístupná a střežíte si to své soukromí. A přece... kdybyste svolila alespoň k častým procházkám... byl bych tím nejbohatším mužem ve městě, aniž bych měl v kapse jediný frank. "
Dívka se zarazila. Teď pomalu zvedla hlavu a zadívala se na muže vedle sebe.
Rychle jsem sundal ruku z nepatřičných míst pro gentlemany.
Přimhouřila lesknoucí se oči. Slzy... dojetí? Hněv? Smutek?
Ublížilo jí to, je to tady!
Nic však neřekla. Mlčela. Dýchala zrychleně.
Uplynuly celé věky Země, než se z ustrnutí dokázala probrat. Pohnula hlavou, jako kdyby váhavě přikývla. Nikde jsem však nezaznamenal žádný náznak radosti. Ano, to bylo, obávám se, ono pověstné ticho před bouří. Ten okamžik, kdy ještě není situace jednostranná, ale misky vah se mohu v tu kterou chvíli převážit prakticky kamkoli.
Řekni něco, prosím. Třeba... třeba i rozzlobeného.
Jen neplač, neplač...
" To... to je... neměl jste mi to... mi to... neměl jste to říkat, já... nejsem pro vás ta pravá žena. " vysoukala ze sebe skrze potlačovaný pláč.
" Hledáte kamaráda..., " Musím něco říct a pokusit se to urovnat. Je v šoku z mého verbálního vodopádu výlevů.
" A - ano... i ne, já... chtěla bych... víc... lásku... porozumění... a něhu..., "
Ona se nezlobí, přemýšlí nad mými slovy. Snad náznak naděje? Mám propuknout v jásot? Nebo raději ve zdrcený pláč?
" Co vám tedy brání, Kateřino? Vždyť vy se utrápíte... Nepozdávám se vám snad? Povězte mi to popravdě, prosím vás o to. Buďte nekompromisní a upřímně mne sežehněte kritikou. "
" Vy to vůbec... vy to vůbec nechápete, "
" Nechápu, opravdu, tak mi pomozte, ano? Vy to máte v rukou, "
" Jenže... ono se to tak strašně těžce vysvětluje, "
" Zkuste aspoň malinko, jen kousíček, malý dílek do mozaiky..., "
Po tvářích se jí skutálely dvě tři lesklé korálky slz. Umetly si cestičku v nalíčené tváři a zabarvily se do sametově bílé.
" Co když nejsem tím, kým vypadám, že jsem? Co když - , " polkla a popotáhla, zadržuje vlnu strašné bolesti, " - co když je tohle všechno, co vidíte jen maska? Schovávám se v ní a je mi v ní tak... tak hezky. "
" A vaše opravdová tvář, bez masky a příkras? To je to tak hrozné? Čím se zabýváte, že byste se mohla obávat odporu? Co konáte, nebo jste kdy vykonala hrůzoplného, že se bojíte opovržení lidí? Co visí nad vámi coby Damoklův meč, že vám nedá spát vaše tajnůstkářství? Co vám ublížilo natolik, že se odmítáte navždy odkrýt někomu, kdo žádá vaše srdce? Co vám provedli? Co? Nebo čím jste ve skutečnosti, že vás děsí představa provalení hráze pravdy? Jaká to pohana je hrozbou pro tak čistou duši? Vždyť pod vašima rukama vzkvétají překrásné básně! "
Teď jsem se cítil velice sebejistě, snad až příliš. Ale věděl jsem, že musím tu první ránu trochu zmírnit, ukázat lidskou tvář, ne tvář dychtivého muže ale tvář člověka.
Podívala se na mě, již bez kanoucích slz. Líčidla lehce rozmazaná, stejně však neztratila tu svoji podivnou krásu, zvláštní půvab, jenž ve mne probouzel žár pro lásku.
" Když vám to prozradím, jak tu stojíte, odejdete znechuceně pryč... navždy... a naše lavička setkávání ve vás bude vyvolávat pocit na zvracení... nemohu..., "
Tohle byla hodně podivná slova, přesto jsem byl ochoten to risknout. To ona trpí a já nehraju o čistotu své duše, mám ji, jak vím, zničenou, prolezlou červy. Riskuji na cizí účet. Jak sobecké! Manipulátorské! Hnus nejvyšší úrovně! Nebo spíše nejnižší...
Žena se nadechla a pootevřela ústa. Chtěla to říct, bylo to patrné na jejím postoji. Potila se. Spánky jí pulzovaly napětím a vzrušením, adrenalin stoupal do nezměrné výšky. Srdce chtělo opustit jediným úderem útroby. Mozek se žhavil. Třásla se. Rty vlhké, svůdné, dech horký, hruď se nadouvala syrovým ostrým vzduchem, oči těkaly...
Pověz to, prosím, řekni to...
Nestalo se však nic. Obrátila se a rozběhla se pryč. V slzách, bolesti a pocitu nejhlubšího ponížení, odporu ze sebe samé. Prchala nocí, pryč z parku, pryč z ulice, pryč z tohoto krutého a nepochopitelného světa.
Chviličku jsem nehybně stanul na místě, přikovaný k štěrkovité pěšině parku oddechu. Sucho v ústech a pachuť porážky na prahu vítězství.
Nemohl jsem však nečinně zírat do prázdnoty prostoru před, za i kolem sebe. Přinutil jsem nohy k pohybu a rozběhl se směrem, kterým Kateřina utíkala před svojí pravdou. Slyšel jsem klapot jejích botiček. Představil jsem si ihned ty půvabné nožky, které boty nesou.
Spatřil jsem vysoký dub a chodník ztrácející se v jeho hlubokém chladném stínu na pozadí černoty. Černá díra uprostřed tmy. Tam do jejího nitra Kateřina vběhla, neohlížeje se ani nalevo, ani napravo. Prchala od kruté přítomnosti na okraj reality, do úkrytu, do sluje pro zraněnou duši.
A za jednu z mála ran, které jí osud uštědřil, mohu teď také já. Jaká to zásluha, pane Gregory! Fuj! Hnus! Snad bych zasluhoval ztratit ji napořád, to by mě vytrestalo... ach jen to ne!
Vběhl jsem do temné pasti černavého rubáše pod stromem. Bylo to takové, jako když na mne hodí mocná strupatá páchnoucí ruka těžkou síť.
Zaposlouchal jsem se do zpěvu noci a rozšifroval úprk dívčích nohou. Následoval jsem tuto chladnoucí stopu a doběhl k starému bytovému domu. V něm lem dívčích šatů elegantně zmizel. Zpomalil jsem do kroku a opatrně dokráčel až k vysokým dvoukříflým dveřím. Šedý dům spojený ohyzdným prampouchem s protější ošklivou stavbou, domem se stejně popraskanou omítkou a nepřátelským šepotem, který vám vyvstal na mysli při pouhém pohledu na majestátní štít.
Dveře byly otevřené, staré, stokrát opravované, s vybledlým lakem a tvořily pouze chatrnou hradbu pro ponuré schodiště za ním. Vstoupil jsem ale beze strachu. Vystoupal vzhůru kam až to šlo a ocitl se sám, opuštěný a s prchavou vůní parfému, který se rozpouštěl jako můj sen o lásce.
Unikla mi.
Unikla mi mezi prsty, nabíraná ze zspovězené studánky pokušení.
Všechna ta její slova mi nedávala smysl.
A v tu chvíli jsem prostě zavolal nahlas její jméno.
Vedle mě se otevřely dveře. Vyšel vrásčitý mužík se sněhobílým vousem i vlasy. Nepromluvil. Jen ukázal prstem o patro níž a kousek vpravo. Přikývl jsem, vděčný za radu, ať už byl její autor sebepodivnější. Koneckonců, jsem já snad zdravé mysli? Racionálně uvažující? Emočně vyrovnaný?
Započal můj sestup o patro níž a zkoumání dveří. Tam u dvou ze tří se povalovaly pánské boty. Vpravo od nich, u posledních dveří žádné. Bral jsem to jako jistý klíč k dešifrování tohoto kódu. Cítil jsem mizivý závan známé vůně...
Dveře mlčely, stály v pevném odhodlání nepustit nikoho do chráněného světa. Tak jsem se napřímil a zaklepal na ně. Mocné zaklepání prorvalo visící mrak ticha a zatuchlosti. Dlouho se nic nedělo a proto jsem prsty přichystal k druhému pokusu, když se ona mocná zeď zapomnění a nepřístupné věrnosti ochránit třeba i smrt, s kvílivým skřípěním otevřely.
" Přejete si? "
Muž malý, drobný, poněkud uhlazených rysů a pronikavých očí, mne oslovil příjemným hlasem, který se mi však jako on samotný nesmírně příčil.
" Hledám slečnu Kateřinu, chtěl bych se jí omluvit, " Vyhrkl jsem na mladíka. " De Gregory, jméno mé, "
Muž ve dveřích si promnul hladce oholenou tvář a zaleskly se mu oči, když pohlédl kamsi přes rameno.
" Nezlobte se, pane, ale moje sestra se teď necítí dobře, poprosím vás abyste odešel. Určitě jí vzkážu, cokoli si budete přát, ale teď... teď nemůže přijít. Opravdu ne. "
Bratr? Má bratra... hmm. Ano, je jí podobný, je. Mohl by to být skutečně její bratr. I vlasy má podobné... vyjadřování... trochu tvář... ten nos. Ne, nelže mi. Je to Kateřinin blízký příbuzný. Bude ji chránit. Nemá to smysl postávat tu. Zavolali by policistu... ne, musím vyhlásit kapitulaci.
" Ehm, tedy, poroučím se... prosím vyřiďte slečně toto: odpusťte mi mou troufalost. Raději budu tisíckrát sám, než vás žádat o něco, co nechcete. Uvidím vás ještě někdy? "
To bude stačit... tedy... přeji příjemný večer, nashledanou. "
Otočil jsem se na podpatku a seběhl schodiště, sestoupil do ulice, nechal se zhltnout obludou noci a vyzvrátit jí až před budovou, z níž za chviličku po otočení klíče v zámku vyhřezne malý byt, kde to nazývám svým domovem.
Z rozfoukaných žhavých uhlíků jsem vyčaroval hřejivý komíhavý plamínek a zůstal jsem sám a v tichosti, s třesoucími se dlaněmi, přerývaným dechem, než jsem se nadobro uklidnil a usnul v křesle.