OSAMĚLOST PO KAPKÁCH VIII.

8.
Spatřuji se v odraze zamlženého zrcadla.
Bdím, hořce a neúprosně, vynáším tak ortel nad spánkem, verdikt nad nocí.
Musím přemítat nad vším, co jsem měl pochopit a co jsem duchovně nepobral. Znám sílu svého intelektu. Pochopím nemožné? Nejspíš stvořím nové otázky. Vtisknu jim život, křehoučký ale věčný. To já za každých okolností svedu, mnohonásobný,  životem propadlý vrah odpovědí.
Co mi bylo darováno jako nejsvětější vysvětlení a nejryzejší z pravd? Co se mi snažila naznačit ... nebo rovnou říct? Ne, to asi ne. Hádanky! Mluvila v hádankách.
Ona.
Zvláštní žena.
Její bratr.
Kateřina.
Kateřina a...? A jak? Jak se vůbec jmenuje její bratr? A jakého jsou rodu? Kateřina kdo?
" Nejsem ta pravá žena, jakou by si opravdový muž přál. "
Zajímavá slova. Záhadná slova. Branka do temné zahrady za nejhlubší půlnoci. Bez ohně. Klopýtám mezi významy...
...k čertu! Co mi uniká?
Kateřina mi uniká. Ach, ano! To vím, tím mne nezatěžuj! Ale co mi uniká mezi řádky? To je to hlavní! A teď mlčíš, frajere? Čekal jsem to. Kdo by mi mohl pomoci, ty určitě ne...
Nejsem ta pravá žena...
...pravá žena...
Opravdový muž si přeje pravou ženu.
Nejsem pravá... žena...
...muž...
...žena...
Když mi to řekne, otočím se a odejdu? S odporem? Ale proč? Ani nejpokleslejší děvka di snad odpor nezaslouží...
...pravá žena...
...opravdový muž...
Hádanky! Samé hádanky! Všude kolem jen samé svazující hádanky, plno hádanek a žádné vysvětlení, prosím! Jak k tomu mám přijít?
Žena...
Bratr... Kateřinin ochranitelský bratr... bezejmenný bratr...
...opravdový...
...Kateřina...není pravá žena... proč?
Ve spleti svých myšlenek jsem zíral do prázdna a potmě se nechal stravovat únavou nad nevyřešenými otazníky. V dlaních studený šálek s nedopitou kávou, odlesky plamínku v kamnech pronikaly mezerami v konstrukci a tancovaly jako polomdlý derviš po holých stěnách. Můj pohled se rozostřil. Má mysl rozvětvila v mohutný strom hloubání. Ne a ne však přijít tomu všemu na kloub. A přitom jsem si byl naprosto jist, že řešení mám nadohled. Prakticky stojí kousek ode mě. Jen napřáhnout paži a rozevřít dlaň. Kousek. Malý kousek. Kousíček a -
- zase nic. Uniká mi pravda. Uniká mi řešení. Uniká mi i Kateřina. Vše prchá před mou prostopášnou natvrdlostí. Všechno je tak zřejmé. Jasné. Jen to uchopit. Vzít. A smířit se s tím.
Jenže, to bych nesměl být v roli konzumenta předložených faktů já.
" Pravá žena..., " Slyšel jsem se mumlat si pro sebe. Pořád jsem to opakoval. Až pojednou mi počalo svítat v černé tmě. Neprůsvitný háv se pomalu rozestřel a mé mysli přicházely demonstrovat procesí nejrůznějších myšlenek, podivných a nezvyklých. Takové, až bych skoro chtěl vyslovit ten výraz : zvrhlých. Ale... ale co je v podstatě pro koho zvracenost, a co je ještě v mezích konzervativnosti, stálosti. Není takové separování názorů jen hluboké svéhlavé tmářství?
Nevyznal jsem se v tom. Přesto...
...ano, proč by tohle nakonec nemohlo být ono kýžené řešení? Odpovědi na moje otázky?
Je jiná. Kateřina...
Nějak... zdravotně?
Jenže proč bych ji nemohl přijmout takovou, jaká je? Proč zrovna cítí, že bych na ni koukal skrz prsty a s odporem?
To je snad... snad... řekněme přehnané.
Vždyť já se nikdy příliš názorově nevyhraňoval proti odlišným, či rozdílně se chovajícím jedincům.
Musím ji vidět a pak... pak zjistit víc. Nějak. Ještě nemám v mysli jasný plán, ale jakousi představu, co bych měl učinit, ano.
Od tohoti bezcílného bloumání myšlenkami, od nekonečného rozjímání, jsem se překlenul přes celý den až k večeru. Nevzpomínám si na poledne, na dobu snídaně, na to, že by se začalo stmívat, ba ani dokonce, že bych vůbec procitl do nového dne. Před sebou, kolem sebe, měl jsem jen své ideje. Nic jiného neexistovalo, svět neexistoval. Moje myšlenky a já. Ocitl jsem se v nich. Hluboko v nich, topil jsem se a nakonec bez naděje na záchranu, utonul jsem s nimi.
Mělo to sice vyčerpávající účinek, přesto jsem cítil, že je správné se takto zahloubat, ačkoli jsem na nic kloudného nepřišel.
Vyrazil jsem tedy do ulic a započal cestu k bolestnému cíli ; odhalení pravdy, která nemusí být vždy příjemná.
Kateřinu jsem toho pozdního dne nepotkal. Bez známek skroušení jsem se vrátil domů a totéž učinil další den. Opět po Kateřině ani stopy. Následujícího večera další marné čekání. Až po mnoha těžkých dnech a složitých seancích s vlastním nitrem a dlouhých studených večerech osamění se zadařilo a já uviděl obsazenou " naši " lavičku. Kateřina tam seděla jako obvykle vystrašená a křehce roztomilá a neskutečně jí to slušelo, přestože na sobě neměla nic drahého. Vypadala tak fádně, obyčejně... a stejně naprosto okouzlující!
Políbili jsme se a začali krásný podzimní večer. Velmi mne udivilo, když na můj pokus o další naléhavé pozvání na kávu odpověděla kladně! Něco se stalo a najednou se hrálo podle jejích not. Můj plán, který začínal před prastarým dubem, kde mi dá, ( doufám ), polibek, rozloučí se a odkráčí svůdnou chůzí do tmy, se pojednou sesunul k zemi.
Přijala pozvání na kávu!
" Jednou to musím zkusit překonat, Paule, "
" Strach z lidí, z veřejných prostor? "
Přikývla. Venku se rozhostila úplná tma. Slunce propadlo do chřtánu černoty. Oblohu však zastíraly temné mraky, takže hvězdy se na nebi netřpytily.
Dokráčeli jsme spolu do útulné malé kavárny na nároží dvou rušných ulic. Na vývěsním štítu stálo : U ŠEJKA. Nápis doprovázelo stylizované pozlacené kávové zrnko.
Uvnitř se tísnilo u maličkých stolečků mnoho zamilovaných párů, které se hypnotizovaly v romantickém rozpoložení, držeje se za ruce.
Nikdo nám nevěnoval pozornost, vládlo tam příšeří, na každém stolku stál zdobný svícen se žhnoucí stříbrnou svící a vázička se sestřiženou růží.
Sedli jsme si do nejtmavějšího kouta. Pomohl jsem usadit Kateřině a pak přivolal obsluhu. Když kavárník doplul k nám, moje drahá Kateřina sklopila hlavu. Nepřála si být vidět, být zkoumána cizíma očima.
Oběma jsem objednal velmi dobrou kávu z jihoamerických plantáží, čerstvě upraženou a bez jakýchkoli úprav. Muž s natočeným knírkem se uklonil a odklusal splnit přání.
Potom se rozhostilo ticho, Kateřina se dívala na růži a já jí něžným pohybem ruky přiměl pohlédnout mi do tváře.
" Kateřino, hluboce jsem ty dlouhé šedé dny přemýšlel a jsem nyní již neoblomně a pevně rozhodnut. Žádný, opakuji ŽÁDNÝ..., " zarazil jsem se, protože náhlý přechod z polohlasu do rázné mluvy způsobil, že pár hostů zvedlo hlavy a pohlédlo mým směrem. Chvíli nikdo nemluvil. Až po blíže nezměřitelném okamžiku se zase rozproudily romantické tlachy a výměny komplimentů, veršů svádění. " ... žádný tvůj... řekněme ' problém ' mě nemůže odradit od mých citů, které vůči vám chovám. A nechci od vás slyšet, že nejste pravou ženou. Přijímám vás takovou, jaká jste! " Bylo to takřka slavnostní prohlášení.
" I kdybych měla takový problém, který mne ve vašich očích může učinit zrůdnou? "
" Ano, i tak vás přijmu! "
" I kdyby se ukázalo, že jsem jiná, než podle vašich představ? "
" Ale prosím vás, Kateřino..., "
" I kdybych... kdybych byla pod povrchem jiná, než taková, jakou mě vídáte? "
" Říkejte si, co se vám zlíbí. Moje stanovisko je stejné, neodradíte mě. "
" Myslím si, že máte pár teorií, Paule, mohu je vyslovit za vás, abyste si je nemusel vyčítat, nebo se bát, že mi tím, že je vyřknete, ublížíte? " Pohlédla mi zpříma do očí. Byla neskutečně krásná, krásná tím zvláštním způsobem. Nemohl jsem s tímhle způsobem získání pravdy, který mi promptně navrhla, nic než souhlasit. Přesto moje přikývnutí působilo váhavě.
Kavárník nám přinesl na stříbrném podnose dva šálky plné voňavého nápoje. Když odešel k vzdálenému stolu, kde seděly dvě ženy a držely se za ruku, hleděje si toužebně do očí, teprve teď jsem si toho všiml, promluvila Kateřina tenounkým roztomilým hláskem:
" Myslíte si, že střídám muže, že se tím živím, že... že jsem poběhlice, ano? " Trochu se začervenala, když to vyslovovala.
" Ne, v tom to opravdu není, můj milý, " odpověděla po mém dlouhém mlčení. A mimochodem, řekla mi : " Můj milý! "
" Dále... máte podezřelé představy o nějaké mé tělesné nevzhlednosti. "
Netušil jsem, co na to říct a tak jsem opět mlčel.
" Zde už mohu říci, že... že jste na správné stopě, detektive Paule Jacobe de Gregory, " Pronesla to hravým a nezvykle rozverným hlasem.
" Jsem totiž... jsem..., "
No a je to ztraceno. Opustila jí odvaha. No tak! Bojuj! Řekni mi to! Prosím!
" ...jsem opravdu zrůda. Anomálie. Já... já jsem žena... j - jen...jen..., "
V tu chvíli mi cosi v hlavě sepnulo. Pochopil jsem.
" ...napůl. " pomohl jsem za ní doříct. Přikývla, usrkla kávy a i v tlumeném mihotavém světélku svíce jsem spatřil lesknoucí se oči. Každou chvíli se měla rozplakat. Měl. Měla... cítil jsem nůž v srdci. Ostrý studený pařát, který mě zchvátil a nyní mne drásá na cáry.
" Nejste jen napůl. Nejste totiž vůbec..., " Řekl jsem, vstal, hodil na stůl peníze a negalantně odešel. Nechal jsem tam tu osobu, divnou figurku, pokřivenou mysl. " Přesně tak, zrůda. " Dodal jsem, aniž bych se ohlédl přes rameno.
Zvrhlou?
A nyní sedím už třetí den doma, hledím do prázdna, nereaguji na klepání sousedky, která mi zase nese zbytek polévky, civím donikam, ztracený, zlomený... zabil jsem to. Zabil jsem poslední šanci na důstojnost. Zachoval jsem se... se... odporně.
Bratr... ! Prý bratr! Není pravá žena! Jak ' pravá ' ? Vzdyť není VŮBEC! Přeléval se ve mně vroucí hněv, smíšený s lítostí nad tou nešťastnou duší. Potom mě obestřel opar odporu a nejhlubšího znechucení. Vzpomínky na polibky té " věci " mnou třásly v agónii odporu.
Můj hněv probudil saň nenávisti. Toužil jsem vyjít ven, ale styděl jsem se, styděl za sebe,  za to, jak jsem naivní, hloupý a...
...řekl jsem, že jí... jeho miluji? MUŽE?
Znovu mnou zacloumalo zhnusení.
Klepání se opakovalo pozdě večer. Akorát nevím jaký večer to byl, zda - li ten stejný, či jiný v jiném dnu, jiném týdnu. Můj parastav nechuti a paranoidní nenávisti k všem podobným... pseudozrůdám...
...co to říkám? Vždyť... já a vyhraněný názor?
ZRŮDO! HNUSÁKU! JAK JSI MOHL! JSEM NEMOCNÝ A TY JSI MĚ OKLAMAL A ... A DAL MI NADĚJI NA LÁSKU... A VŮBEC... NENÁVIDÍM VÁS PODOBNÉ, VŠECHNY DO JEDNOHO! ZVRHLÍCI! ÚCHYLÁCI! ZDECHNĚTE!
Povstal jsem z lůžka, v němž jsem v nečinné slepotě duše proseděl důlek. Klepání ustalo a odeznělo v napjaté ticho. Výbuch v mém mozku přišel v dlouho očekávané těžké hodině H.
" ZRŮDY! ZRŮDY! HNUSNÉ ZRŮDY! " Řval jsem smyslů zcela zbavený. Křik přešel v chraptivé kvílení. Sesypal jsem se. Moje mysl podlehla bezbřehé zaslepenosti. V ten čas, i když jsem si to příliš neuvědomoval, ke všemu slepý, ke všemu hluchý, jsem zcela pozbyl srdečnosti, propadl životem. Stal jsem se zrůdnou karikaturou člověka. Ne ti, jejichž zoufalé duše jsem hanil a špinil, byli ztělesněním čehosi ohyzdného. Ne.
To já. JÁ!