OSAMĚLOST PO KAPKÁCH IX.

9.
Moje vzpomínky na další události jsou zcela zkreslené. Vůbec nevím, co se se mnou dělo.
Čas od času jsem vyplul na hladinu bdění a rozhlédl se oteklýma očima po jakémsi cizím pokoji. Většinou jsem měl pouta na rukou i nohou. Volná, ale uzpůsobená tak, abych sobě ani nikomu kolem neublížil. Vídal jsem ženy i muže v bledých úborech, nemohlo jít o smrt, ta by nosila černou řízu s kápí. Tihle lidé mě občas konejšili, jindy na mě promlouvali jazykem, kterému jsem nerozumněl. Volal jsem neustále jedno jméno. A oni něco mumlali. Potom se za mnou voda zavřela a upadl jsem do tmy. Co bylo v ní, nevím. Stěží si vybavuji právě ty mé chvilkové příchody do vědomí.
Jaké bylo to jméno, co jsem křičel?
Kateřino.
Ano! Ruku do ohně bych za to tedy nedal, ale myslím, že tak znělo to jméno. Mimochodem krásné jméno.
Ale komu mohlo patřit?
Nic. Nula. Clona. Vzduchoprázdno.
Moje duše se roztříštila na maličké střípky a ti bledí... andělé? Ti bledí ji dávali dohromady.
Andělé? Ano. Ó ano. Andělé to byli. Oni mě léčili. Andělé.
No, vypadali rozhodně jinak, než jsem si je představoval. I v knihách. I v bibli. Tam všude mi přišli tak jasní, viditelní, skuteční... ale tyhle prazvláštní osoby vypadaly tak... tak děsivě a tak křehce zároveň... ale proč muži a ženy? Andělé jsou přece bezpohlavní...
...tyto úvshy mne vyčerpávaly a já střídavě znovu a znovu upadal do stavu pohybujícího se mimo mé vědomí. Kroužil jsem kdesi osamělý a stékal po kapičkách do jezera se zlatostříbrně průzračnou vodou. Co jsem cítil nedovedu popsat slovy, když už se zdálo, že pochopím nepoznané, vytrhli mě a vhodili do mdlého pseudosvěta bledých lidí s deskami, do nichž si cosi psali, s vakcínami ve velikých ohavných injekčních stříkačkách, s jejich drmolivou a nesrozumitelnou řečí.
Padl jsem do stínů.
Ne, tohle nemohli být andělé. Vždyť pykám za své zločiny v samotném pekle!
Kolem mne zavířila černota a zcela jsem v ní utonul. To je konec. Můj konec.
...kdo je Kateřina...?
...
" Jsem rád, že jste se zrovna probudil, pane de Gregory. Jdu se optat, jestli je vám dnes zase o něco lépe? " řekl postarší muž s hustými kotletami a kulatými brýlemi na skobovitém nose.
" No... proti mému stavu v minulých... jak dlouho jsem vlastně byl..., " Pojem o zde prožitém čase mi byl naprosto cizí. Neznal jsem datum ani čas. Jen jsem doufal, že se nezměnil alespoň rok.
" Asi dva měsíce. " odpověděl doktor. Doktor Balthazar Benedict von Kristen.
" ...totiž oproti těm... těm stavům... předešlým... je mi rozhodně lépe. Ba přímo báječně! " Moje odpověď zněla tak energicky. Posledních pár dní jsem hleděl z okna na sluncem zalitý podzimní park sanatoria a vdechoval ostrý čerstvý vzduch optimismu. Duše se mi hojila. Slepena. Opravena. Tedy tak, jak jen to bylo možné. Nikdo nedovede uzdravit tak rozvrácenou mysl, jakou jsem byl obdařen.
Zdálo se, že mohu zase fungovat v onom plytkém světě, kde jsou si všichni lidé cizí.
" Poslyšte, co vaše touha po té dívce? Po Kateřině? " doktor von Kristen si cosi škrábal do zápisníku a občas pohlédl po očku na subjekt před sebou. Na pacienta. Na někoho, kdo...
...kdo zranil, kdo ublížil, kdo... kdo zabil.
" Její jméno už ve vás nevyvolává záchvaty...ehm nepřiměřenosti, "
To je pravda. Ještě před pár týdny by taková otázka zažehla explozi šílenství, ukrutná muka plná nepřístojného a nejzoufalejšího chování, strašlivý emocionální pád, agónii, nevědomost.
" No ... nic nového k tomu nemohu říct. Tedy to, co už byste nevěděl, doktore, " zněla moje odpověď, která očividně von Kristena zklamala.
" Vzpomenete si na nějaký údaj o ní? Pokládám vám tuto otázku již minimálně po sté, "
" Ano, to pokládáte. A já, " nadzvedl jsem se v měkkém pohodlném lůžku s výhledem na otevřené okno prozářené slunečným dnem, " vám odpovím jsko obvykle stejně. Nevzpomněl. "
Doktor si cosi poznamenal.
" Víte, váš stav je natolik skvělý, že byste mohl být velmi brzy propuštěn. Nebude třeba déletrvající hospitalizace. " změnil doktor téma, když z dané otázky prostě víc nevytěžil.
" To je... to je báječná zpráva. Nemýlíte se, cítím se jiný, mnohem mnohem silnější a... a tak nějak čistší. Je mi moc dobře, "
" To se hezky poslouchá, pane de Gregory. Takže... vlastně jsem vám to právě přišel oznámit. A vy jste mi nahrál tím, že jste se zavčas probudil. Vidíte, taková informace hned po procitnutí. To každý nemá, pane de Gregory. Přišel jsem vám navrhnout, že byste mohl podepsat formulář a... a třeba zítra odejít. Co říkáte? "
" Že jsem potěšen, pane doktore. Děkuji vám, moc jste mi pomohl. "
" Není to zásluhou, nýbrž posláním. Je to má práce a váš dík je mi takovým...bonusem! Tou odměnou nejvzácnější je však vidět, že jste se dal dohromady. "
...
Druhého dne jsem stál na ulici, s malým kufrem v ruce a hleděl na bránu léčebny, v níž jsem prožil kousek života. A teď mi bylo zle z představy, že se vracím do života. Ale dá se vůbec vrátit? Navázat na ten starý?
Fiakr zastavil u krajnice. Kolo při brzdění zavrzalo tak nepříjemně, až mi z toho naskočila husí kůže.
V tyto přebujelé minuty, kdy sedíte v dopravním prostředku a nemáte co činit, se vždy snažím zabavit sledováním okoli. To bývalo, před mým zhroucením. Tedy kdyžuž jsem se někam vydal. U mě se však jednalo spíš o vzácnost.
Teď jsem tam však seděl, na studené tuhé sedačce, s pachem koní v chřípí a prochladlý čekáním na spoj, naprosto mrtvě. Ztěžkle. Tiše. Nehnutě.
Bezzvučně a bezbarvě, nechalo by se říct.
I proto, nebo spíš hlavně právě proto, jsem si nepovšiml, že zastavujeme. Kočí se ke mně obrátil a rozevřel dlaň.
Jakmile kodrcání kol vozu ustalo, jako když mnou zacloumají na prahu opilosti, procitl jsem z melancholie a propátrával kapsy. S úlevou vytahuji nevímkolikfrankovou bankovku. Kočí povytahuje obočí a ptá se, jestli to míním vážně. Učinil jsem totiž nevratné gesto k němu obrácenou dlaní. Zřejmě jsem mu tedy nedal méně, coz by mohlo vypadat jako faux pas, ale poněkud více...
...nechť je mu to přáno. Kývám mu na souhlas a on zřetelně zabručí slova díků. Potom práskne bičem a odjíždí pryč. Hnědáci klapou podkovami o kočičí hlavy a z nozder jim dští obláčky páry. Jsou zplavení a kouří se jim z pružných těl, ačkoli je chladný podzimní den.
Stojím před domem, kde jsem tak dlouho trpěl. A teď... teď se mám vrátit? Navázat...jistě.
Vzal jsem za kliku a povšiml si, že v okně přízemního bytu se pohnul závěs. Mezírkou v cloně mezi soukromím a nehezkým světem tam venku, se zjevila vrásčitá mužská tvář.
Otevírám dveře a spatřím notoricky známé schodiště. Tentokrát kašlu na zažité rituály. Půjdu po každém stupni, který mi zkříží cestu, i kdyby měl třeba hořet, nebo se proměnit v propast.
Už pokládám blátem potřísněnou botu na poškrábanou dlažbu chodby, když mne zezadu uchopí čísi ruka za paži.
" Pane de Gregory, jste to vy? "
Zděšenim jsem ztuhl a pomalu se obrátil. Vyškubl jsem se z nepříjemného stisku ruky.
" Možná, záleží na tom kdo se ptá, " Hezké! Můj hlas zní pevně a výstražně zároveň. Žádný zbabělec se staženým ocasem mezi nohami.
" Ach, pardon, dovolte abych se představil... Gabriel Rènard. Mám tu pro vás... jistý dopis. Jen vám jej chci předat. Nic víc. A také... také tenhle balíček. To je vše. Poroučím se. "
Smekl klobouk a odkráčel do sychravé zimy.
Úplně zaskočený jsem vše převzal. Kdyby mi podával výbušninu, vzal bych si ji bez mrknutí oka, tak mne překvapil.
Nechtělo se mi dále postávat v chladu a tak jsem zavřel dveře, minul přízemní byt a vystoupal do patra k tomu svému. Byl zamčený. Ponuré dveře neprozrazovaly nic, co mne čeká uvnitř.
Když klíč cvakl v západce, uvědomil jsem si, že v ruce cosi držím. A teprve teď mi mysl začala pracovat. Rènard... to jméno neznám a přece jako bych ho už kdesi v koutku vzpomínek a prožitků zaslechl.
Doma se zdálo vše stejné, pečlivé, nevzhledné a smutné jako dřív. Jen s tím rozdílem, že teď na všem ležela vrstva prachu.
...doma...
Balíček jsem položil na stůl. Obyčejné noviny ovázané provázkem. Dopis jsem položil vedle a došel ke kamnům. Nejprve si v rámci možností zútulním svůj " komfortní " prostor, a potom zjistím, o co jde.
Rènard...
O mnoho minut později, s kouřícím hrnkem kávy a za konejšivého praskání dřeva v kamnech jsem se usadil ke stolu a nožíkem na krájení sýra otevřel dopis. Nebyl nijak nadepsaný.
Když jsem list rozložil, udeřil mě bič kruté vzpomínky.
To krasopisné jemné písmo...

23. září, 1926.

Nejdražší Paule, Jacobe, a všichni ostatní v Tvém jméně,

Musel jsem se pousmát. Potom jsem potřásl hlavou a začetl do řádků přetékajících bolestí. To už jsem poznal.

Vím, jak moc jsem Tě zklamala, i když jsem tě před sebou varovala. Tušila jsem, že se to stane. Něco jsi jistě plánoval učinit. A já... nechtěla jsem být za trapnou tajnůstkářku. Ten večer u mne nastalo rozhodnutí přiznat se. Bolelo to. Strach mi trhal nervy na kusy. Měla jsem nepopsatelný strach z reakce. Ale takovou reakci já už jednou poznala. No, kdyby jednou! Ano. Čekala jsem to. A prosím, nepozastavuj se nad mým sebeoslovováním v ženském rodě.
Já jsem žena, skutečná žena, kterou bys mohl milovat, kdyby... kdyby to někde nepopletli a nevtěsnali moji ztrápenou osamělou duši do tohoto strašného obalu! Věř si, čemu chceš a čemu je tvá mysl bližší. Jen se snažím vysvětlit, že jsem Tě nehodlala ztrapnit a neměla jsem v úmyslu vyrobit nějaké záštiplné ponížení.
Jsem ŽENA.  Proč je tomu tak, že mám tohle nesprávné tělo, nevím. Nechápu to. Nedokážu to přijmout, vždyť je to nespravedlivé! Nevybrala jsem si. Nemohla jsem. Ani jsem nedostala na výběr! Nic!
A není to rouhání Bohu! Ne. Nikoho  nehodlám obviňovat, jen chci říct, jak moc mne to trápí. Protože nejsem narušená, ale okolí mě tak vidí. Tak ať si zkusí obléci do obscénního kostýmu, který mu přiroste ke kůži a už nikdy nepůjde sundat, a choďte venku. Buďte! Žijte! Hleďte do očí těm, kdo si na vás ukazuje prstem, uráží vás a shazuje jako nejodpornější existenci!
Nevybrala jsem si to, nechci to tak! DEJTE TO PRYČ! PROSÍM!
Chtěla bych snít, vyrůstat do oblak, s mužem, který mě bude z celého srdce milovat... a já budu psát básně... pěstovat růže...dýchat volně... místo toho... musím si holit tvář? Proč?! Musím nosit pánský oděv? Co to mám za neforemné tělo? Musím se... se chovat jako muž? Převlékat se v mužské šatně a cítit ty hrozné pohledy plné nepochopení... výsměchu... Proč??
Proč nemohu mít podobu, která je správná a kterou si žádá moje duše. Nevím!!
A okolí... okolí je... je...
Musím poslouchat pokřiky typu :  Homosexuál!! Úchyl!! Zvrhlík!!
Ale... ale proč? Já to vůbec ale vůbec nechápu. Já nejsem muž co touží po muži! Nejsem muž, co se převléká do šatů... nosí krajky a ukájí se nad tím, vzrušený, zmámený chtíčem... nejsem! Nejsem zvrácené mysli, muž pochybný, charakter chlípný!
Nejsem...
NEJSEM MUŽ! NE! NE! NE! NE!
Co je tohle za špatný žert? Co je to za krutý trest? Být někým, kým neumím... být... existovat tak... protože... protože zkrátka a dobře... nebyla bych to já.
Já nejsem muž!
Odpusť mi, příteli, zhrzený, zklamaný a zlomený z kruté pravdy, kterou jsem Ti vždycky chtěla odhalit, ale strach z toho, že to nepochopíš, ten mne trýznil. Nedokázala jsem to a přitom jsem Ti nemohla už dále lhát.
Teď se asi zakřeníš, ale stejně to napíšu. Odplivni si nebo ten list spal, zmačkej či roztrhej... udělej s ním, co uznáš za vhodné.
Chci Ti říct, že Tě mám moc a moc ráda. Tady v listu se mi snadno píše a tyká takovému zajímavému muži jako jsi Ty, tak se nezlob. Není to z nedostatku úcty vůči Tobě.
A teď...
...už se neuvidíme. Až tohle budeš číst, asi... asi už bude můj čas.

List nekončil. Kousek byl ještě na druhé straně. Všiml jsem si toho, když byl ještě složený v obálce.
S neblahým tušením jsem obrátil nejsmutnější list papíru, jaký mi kdo doručil.