Matrix - Podmanivá sci-fi pohádka a milník moderní kinematografie

Na stříbrném plátně začíná citelně přituhovat. Neo je v úzkých. Po úspěšném odražení přesily uvnitř vestibulu výškové budovy, se s parťačkou Trinity probojoval až na střechu, kde právě stanul tváří v tvář jednomu ze svých úhlavních, smrtonosných nepřátel. Neo pálí hned ze dvou zbraní naráz, avšak na agenta konvenční postupy neplatí. Nyní je na řadě on. Agent vytáhne zbraň a zahájí odvetnou palbu. Obraz se zpomalí a Neo padá do krkolomného záklonu. Letící projektily víří okolní vzduch a jen těsně míjejí hlavního hrdinu, okolo nějž krouží kamera. Vše se odehrává v jediném okamžiku, v jediném nepřerušeném záběru. Zatímco Neo rozpáleným kulkám s odřenýma ušima uhnul, diváci v sále začínají pod sedačkami sbírat své popadané čelisti.

 

Klenot sci-fi žánru

Na světě neexistuje patrně jediný filmový fanoušek, kterého by se byť jen okrajově nedotkl fenomén jménem Matrix (1999). Překvapivá směs symbolismu, elementární filozofie, moderních technologií, kung-fu bojových scén, revolučních efektů a nápadité centrální zápletky, která si na přelomu tisíciletí podmanila celý svět moderní kinematografie. Ještě větší pozdvižení vzbudila i skutečnost, že za filmem stálo takřka neznámé režijní duo bratrů, jež za sebou mělo pouze nízkorozpočtový kriminální thriller Past (1996). Sci-fi snímek Matrix, zabalený do jedovatě zelených kulis, byl až podezřele vyspělým dílem, v němž stavidla neomezených schopností vyvoleného jedince uvolňovala jeho vlastní představivost. Široká paleta témat a mocné vizuální stránky jsou přitom efektně naroubovány na veskrze klasický příběh o boji dobra se zlem.

I když je film bezpochyby kvalitní a chytřejší, než se na první pohled může zdát, jeho oddaní fanoušci jej v době uvedení vynesli až do absurdních stratosférických výšin, což v zásadě vedlo k rozšíření díla o celou řadu multimediálních produktů včetně videoher, knih, komiksů, animovaných seriálů a pochopitelně i dalších filmových pokračování. Scénář k filmu Matrix začal vznikat již počátkem devadesátých let, kdy virtuální realita ležela v plenkách, počítačoví hackeři evokovali zvláštní samotářské podivíny a tvrdá kytarová alternativa udávala hudební směr. Ačkoliv tedy Matrix odvážně hleděl do budoucnosti, jeho podstata stála na nejrůznějších inspiračních zdrojích osmdesátých a hlavně devadesátých let, které bratři Wachowští posbírali, přepracovali a následně aplikovali do svého díla. Výsledkem byl jedinečný svět, v němž je za zachránce lidstva považován zdánlivě paranoidní hacker, který navštěvuje temné gotické kluby a snaží se prolomit neuchopitelnou záhadu. Kameramanské vedení Billa Popea, nevšední zápletka a moderní audiovizuální zpracování, přivedly k životu obraz depresivní společnosti, jejíž podstata dosahuje takřka mýtické podoby. Všechny možné proměnné se tehdy protnuly v ideální čas, čímž svým způsobem znemožnily dalším nástupcům a napodobitelům překonat vysoce nastavenou laťku.

O tom, jaký se z filmu stal hit nabytý eklektismem, svědčí i velké množství analytických a interpretačních publikací, od zapálených fanoušků až po seriózní diplomové práce z řad odborníků na vědu, filozofii a kinematografii. Matrix se stal rovněž vděčným zdrojem nadšených diskusí. O významu použité symboliky, náboženských přesahů a diskurzů zabývajících se interpretačním výkladem filmu, vznikl v průběhu let bezpočet článků, webů, blogů i mluvených videí. Bez ohledu na věk, vzdělání i místo ve společnosti, lidé film uctívali jako novodobého krále žánrů akční/sci-fi, z něhož se stala okamžitá klasika. Rok 1999 jednoznačně patřil Matrixu. Nejlepší na tom všem je, že film ani po čtyřiadvaceti letech od premiéry neztratil takřka nic ze své jiskry.

Před odkrýváním tajů tohoto zásadního filmového díla bych rád zmínil ještě jednu technickou poznámku. Během dospívání, předprodukce, natáčení i při uvedení filmu samotného, byli bratři Wachowští muži a vlastnili mužská jména, čili o nich budu psát výhradně v rodě mužském a nikoliv ženském. A teď už vzhůru do systému!

 

Starý lev

„Zlatá osmdesátá.“ Nostalgií nasáklou frázi si v pozdějším věku velmi pravděpodobně opakoval Joel Silver. Legendární producent, kterému dle některých škarohlídům došel s příchodem devadesátých let dech. Tento přemýšlivý obchodník s vytříbeným čichem na úspěšné scénáře, si udělal jméno díky produkci kasovních trháků jako Komando (1986), Predátor (1987), Smrtonosná zbraň (1987) a Smrtonosná past (1988). Žralok mezi malými rybkami, producentské eso a beznadějný milovník akčního žánru. Osmdesátky k němu patřili stejně jako cigára k Johnu McClanovi. S nástupem nové desetiletky ovšem začal chybovat. Filmové prostředí procházející divokou transformací a stále náročnější požadavky hladových fanoušků, jej uvrhli do husté mlhy. Vlažné přijetí snímků Predátor 2 (1990) a Demolition Man (1993), se střídalo s vyloženými propadáky typu Sám doma a bohatý (1994), či akčním thrillerem Jako štvaná zvěř (1995). Pomyslnou záchrannou brzdu v případě Joela Silvera představovala snad jen skvěle rozjetá série zmiňované Smrtonosné zbraně (1987 - 1998).

Silver je neodmyslitelně spjat se studiem Warner Bros, pro které neúnavně pracoval plných pětadvacet let. Rok 1996 přinesl studiu celou řadu různorodých počinů. Od komerčně úspěšné katastrofické jednohubky Twister až po krimi propadák Glimmer Man. Byl to rok jako každý jiný. Studio dle letité tradice podporovalo filmové tutovky, ale nebálo se jít na ruku i riskantnějším projektům. Byl tu však jeden zvláštní scénář, od něhož dával každý ruce pryč. Jak producent zjistil, nikdo dost dobře nechápal ambiciózně pojatý příběh, přetékající akcí, kung-fu tématikou, letmými doteky kyberpunku i náboženskými přesahy. Joel Silver oba autory dobře znal, jelikož bratři Wachowští stáli za scénářem k akčnímu thrilleru Nájemní vrazi (1995), který produkoval. Tohle však byla docela jiná káva. Vyvolený spasitel lidstva, agenti v dobře padnoucích oblecích, zenový mentor jménem Morpheus, virtuální realita, spiritualita atd. Hotový guláš, ale zatraceně voňavý guláš. Joel Silver dal na svou intuici, a protože o scénář ani po vytrvalém naléhání nikdo neprojevil zájem, koupil jej sám za sto padesát tisíc dolarů.

 

Bratři jak se patří

Slavnou sourozeneckou dvojici z Chicaga od sebe dělí dvouletý odstup. Larry Wachowski se narodil 21. června 1965 a Andy Wachowski 29. prosince 1967. Pro úplnost dodejme, že mají ještě další dva sourozence, sestry Lauru a Julii. Zdravotní pečovatelka a malířka Lynne Wachowski (za svobodna Luckinbill), má americký původ, kdežto otec Ron Wachowski pochází z Polska a zabývá se obchodem. Po dokončení základní školy Kellogg, nastoupil Larry na uměleckou Whitney Young High School, kam ho později následoval i mladší bratr Andy. Šlo o logickou volbu, neboť sourozenci od dětství inklinovali k filmu, komiksům, kreslení, fantasy a sci-fi literatuře. Svou úlohu v rozhodnutí bratrů sehrál nepochybně i strýc Laurence Luckinbill, který v Hollywoodu platil za solidního herce a především filmového producenta. Zapálené hraní populární deskové hry Dungeons & Dragons, realizace školních divadelních inscenací a později i psaní scénářů pro společnost Marvel Comics. Nebylo pochyb o tom, že bratři v sobě skýtají obrovský potenciál.

 

První infikování virem

Touha napsat autorský scénář, natočit dle jeho osnovy film a slavit s ním globální úspěch, se drží snad všech začínajících filmařů, ale jen hrstka takové mety skutečně dosáhne, obzvláště na horké hollywoodské půdě, kde o konkurenci opravdu není nouze. Sourozencům Wachowským v tomto ohledu hrála do karet společná síla, se kterou odhodlaně táhli za jeden provaz.

Idea o podobě vlastního filmového díla byla v případě zapálené dvojce mladých bratrů silně ovlivněna bezpočtem různých zdrojových materiálů, které více či méně souvisely s divácky vděčným sci-fi žánrem. Dává to perfektní smysl, neboť Larry, stejně jako Andy, byli a nadále jsou obrovskými fanoušky snad všeho, co nějakým způsobem k vědecko-fantastické tématice inklinuje. Po úspěšné spolupráci s vydavatelstvím Marvel Comics a Marvel’s Epic Comics, jim v první polovině devadesátých let narostlo sebevědomí a tím pádem i zdravé odhodlání postoupit na vyšší stupeň. Příběh o izolovaném hackerovi, jenž odhalí skutečnou podstatu světa, ve kterém žije, je v důsledku obrovským kaleidoskopem akčních filmů, asijské komiksové tvorby a literatury od rozličných spisovatelů. 

Do podstaty příběhu pronikly například myšlenky amerického spisovatele Philipa K. Dicka. Jedním ze stěžejních témat jeho povídek je uvědomění, že realita není skutečnou realitou, ale předem daným programem, mentální projekcí či jiným druhem elementární, případně virtuální pasti ovlivňující naše životy. Velkou inspiraci bratři čerpali i z románu Neuromancer (1984) spisovatele Williama Gibsona. Ten zde do popředí postavil hrdinu Casea, který se umí napojit do kyberprostoru, skrze nějž provádí promyšlené krádeže, špionáže a hackerské útoky. Další vlivy, tentokrát spíše vizuálního rázu, nabízela i bohatá studnice světové kinematografie. Od dystopické klasiky Metropolis (1927), přes ikonického Terminátora (1984) Jamese Camerona, až po komerční sci-fi propadák Zvláštní dny (1995) režisérky Kathryn Bigelow. Svou náruč bratrům nabídlo i anime. Konkrétně japonské pecky Akira (1988) a Ghost in the Shell (1995). Označit však Matrix za pouhý „výcuc“ popkulturních milníků by nebylo férové, jelikož tvůrčí duo mělo v rukávu spoustu vlastních nápadů a především jedinečnou vizi.

 

Krok za krokem

V průběhu let 1994 - 1995 získal scénář k filmu Matrix jasné kontury. Problém spočíval v tom, že nesmírně ambicióznímu projektu rozuměli pouze jeho samotní autoři. Bylo prakticky nemožné pokoušet se přivést k životu tak smělý filmový počin, bez pracně vybudované reputace. První krok tedy spočíval ve zhotovení jednoduchého, leč zábavného příběhu, po kterém by bez problémů skočilo libovolné hollywoodské studio. Tímto způsobem se zrodila historka o dvou nájemných vrazích, mezi nimiž je nejen věkový rozdíl, ale také ideový. Starší vrah je přemýšlivým profesionálem, řídícím se vlastním kodexem, kdežto mladá krev upřednostňuje agresivitu, divoké násilí a nechává za sebou i nevinné oběti. Scénář k filmu Nájemní vrazi odkoupil producent Joel Silver a následně ho nabídl režisérovi Richardu Donnerovi. Ačkoliv bratři nebyli nadšení tím, že jejich příběh poupravil zkušený scenárista Brian Helgeland, cíl mise byl splněn. Film se sice nestal vyloženým kasovním trhákem, ale přítomnost akčního veterána Sylvestera Stallona a neokoukaného Antonia Banderase, dokázala přitáhnout dostatečný počet diváků, čímž byl alespoň vykompenzován padesáti milionový rozpočet.

Úspěch to tedy bez pochyby byl a protože snímek Nájemní vrazi uvedlo do světa studio Warner Bros, rozhodli se bratři zůstat na místě a nabídli vedení studia svůj zbrusu nový scénář. Odezva však byla minimální nebo rovnou nulová. Ambiciózní dvojice tedy přešla na jinou taktiku a začala scénář posílat nejrůznějším hercům. I v tomto případě však k očekávanému průlomu nedošlo. Například oslovený Will Smith, horký adept na roli Nea, odmítl s tím, že nerozumí příběhu. Totožným způsobem se od scénáře distancoval i Val Kilmer, který měl ztvárnit Morphea. Na Larryho a Andyho začal dopadat pocit hořké frustrace, ale jejich marnému počínání naštěstí nenápadně přihlížel Joel Silver. Producent si s bratry sjednal důležitou soukromou schůzku, kde mu byl příběh budoucí sci-fi pecky dopodrobna osvětlen. Psal se rok 1996 a Silver, přesvědčený o velkém potenciálu obou bratrů, scénář odkoupil. Nemělo smysl naléhat na bratry, aby scénář přenechali zkušenějšímu režijnímu oku. Svou jedinečnou vizi si chtěli ohlídat sami. Ten nejtěžší úkol na prozíravého producenta ale teprve čekal. Přesvědčit studio a získat masivní rozpočet.

 

Trpělivost přináší růže

Joel Silver bral odkoupení scénáře v rovině experimentu, který buď vyjde, nebo si na něm vyláme zuby. Nicméně po proniknutí do fascinujícího příběhu byl naplno pohlcen přesvědčením, že v rukách drží budoucí poklad. Otázka realizace projektu tak spočívala výhradně v jeho manažerských schopnostech a obratných přesvědčovacích technikách. V ruce třímal hned dvě želízka v ohni. Relativní úspěch filmu Nájemní vrazi a minimalistický, kritikou oceněný thriller Past, k němuž bratři jednak napsali scénář a zároveň jej i zrežírovali. Producent chytře obešel kanceláře všech mladých studiových manažerů, vysvětlil jim podstatu scénáře a následně svolal rozhodující pracovní schůzku. U velkého stolu se sešlo vedení studia, zmiňovaní manažeři a tehdejší generální ředitel Bob Daly, čerstvý šedesátník s pověstí dobrosrdečného šéfa.

Silver pomalu a trpělivě vysvětlil zákonitosti a dějovou osu projektu Matrix, načež se Daly začal drbat na hlavě: „Takže ti agenti, nebo co, jsou roboti?“ Producent s úsměvem zopakoval: „Ne. Jsou to programy.“ Hlava studia nadále kroutila hlavou: „Já tomu zkrátka nerozumím, tohle přeci nikdo nepochopí.“ Silver se otočil k mladým manažerům: „Proč se nezeptáte cílové skupiny lidí, na které film míří?“ Daly si sundal brýle a položil otázku: „Chlapci, vy tomu rozumíte?“ Jeden z mladíků pohotově odpověděl: „Ano. Jsou to programy, co se pohybují ve virtuálním prostoru zvaném Matrix.“ Generální ředitel trochu pookřál: „Dobře, můžu o tom uvažovat, ale chci detailní obrazovou prezentaci toho scénáře.“ Joel Silver ucítil pevnou půdu pod nohama. Nadešel čas na vytvoření komiksu.

 

Matrix v obrázcích

Obratný Silver během krátkého časového úseku sehnal cennou podporu. Tou byl Lorenzo di Bonaventura, majitel produkční společnosti Di Bonaventura Pictures. Šlo o chytrý producentský tah, jelikož Silver dobře věděl, že případný rozpočet se bude pohybovat v řádech desítek milionů dolarů, což by pro samotné Warner Bros mohlo být v případě neúspěchu krajně bolestivé. Zatímco pracovitý Silver uzavíral dohody, sháněl finance a představoval Matrix klíčovým hráčům filmového byznysu, bratři Wachowští přes své staré styky angažovali dvojici talentovaných komiksových umělců Geofa Darrowa a Steva Skroceho. Kreslíři následně převedli kompletní scénář do obrázkových panelů, rozložených do více než šesti set stran! Každá scéna, každý dialog a veškeré postavy byly zhmotněny v komiksu, z něhož se později stane plnohodnotný manuál. Komiksově laděný storyboard přetékal snad všemi myslitelnými detaily, včetně akčních pasáží, doprovodných poznámek o mytologií fiktivního světa i odhadovaných míst, pro ideální postavení kamer.

 

Neo a ti ostatní

Takřka geniálně vysoustružený storyboard byl opravdu klíčem k tomu, aby ambiciózní projekt mohl dostat zelenou. Finální podoba rozpočtu sice ještě nebyla stanovena, ale bratři Wachowští se mohli s klidnou hlavou konečně soustředit na obsazení hlavních rolí. Velké hvězdy, nebo neokoukané tváře? To byla otázka. Značný počet fyzicky náročných scén doslova volal po mladších ročnících, avšak pro bratry byl nesmírně důležitý i intelekt a otevřené hledí. Vybraní herci museli bezpodmínečně pochopit svět Matrixu, jeho zákonitosti a mytologii. Ovšem do scénáře mohli zvažování adepti nahlédnout až poté, co si důkladně nastudovali několik položek z odborné literatury, včetně filozofického pojednání Simulacra and Simulation (1981), od francouzského kulturního teoretika a filozofa Jeana Baudrillarda. Možná to zní jako otravná překážka, ale počátkem roku 1997 se už o přípravách tajemstvím obestřeném filmu šuškalo po celém Hollywoodu, tudíž nebyl problém sehnat dostatečně odhodlané herce.

Castingové oddělení mělo k dispozici přesně stanovené podmínky a nařízení. Kromě postav Morphea a agenta Smithe, pro které se dopředu počítalo se staršími představiteli, byl Matrix obsazen převážně méně známými, mladými herci. Důraz se kladl na vizuální stránku věci, fyzickou zdatnost a hereckou všestrannost. Přesně taková kritéria splňoval Keanu Reeves. Kanadský herec s libanonskými kořeny, dokázal prostřednictvím kriminální pecky Bod zlomu (1991) zazářit v akčně laděné poloze a existenční depkou Mé soukromé Idaho (1991) prokázal i talent pro dramatické herectví. Získaná role Thomase Andersona, alias Nea, byla prvním krokem k pozvolné transformaci Reevese do podoby akční modly, která bude s příchodem nového tisíciletí skákat do jednoho akčního filmu za druhým. Úsporná tělesná konstituce a exotický, takřka androgynní vzhled sice s představou o akčním hrdinovy příliš nekorespondovaly, Reeves však svým talentem a absencí jakýchkoliv hvězdných manýrů tuhle smělou ideu dokázal zužitkovat ve svůj prospěch.

Z Kanady pochází i Carrie-Anne Moss. Ve druhé polovině devadesátých let stále poněkud „neviditelná“ herečka, ze které však role Trinity učiní žádanou hvězdu stříbrného plátna. Moss na kontě neměla žádnou ikonickou roli, nebo snad dokonce pamětihodný výkon, ale dokázala bratry zaujmout docela jinými věcmi. Kromě potřebného věku, disponovala ideálním vzhledem, který přesně odpovídal představám o postavě Trinity. Ač dopadly kamerové zkoušky více než dobře, Moss se jako jediná z herců prala s požadovanou znalostí výše uvedené literatury. Wachowští o ní ale za žádnou cenu nechtěli přijít, tudíž měli s herečkou trpělivost a do všech tajů metafyzické tématiky ji pomalu zasvětili.

Stěžejní zástupci dobra a zla připadli starším hereckým představitelům. Američan Laurence Fishburne si pozornost bratrů zajistil díky výkonu v poněkud nedoceněném sci-fi hororu Horizont události (1997), kde ztvárnil kapitána vesmírné lodi. Jeho pronikavý pohled, vrozené charisma a důkaz, že dokáže přesvědčivě zahrát autoritativní postavu, mu do cesty přihrály roli Morpheuse. Podobně jako v případě zmiňovaného hororu z dílny Paula W.S. Andersona, je i Morpheus kapitánem lodi, nebo lépe řečeno jakéhosi magnetického vznášedla, avšak zde zastává také funkci váženého mentora, na něhož jeho posádka nedá dopustit.

Dokonale odlidštěný Agent Smith, symbol Matrixu a úhlavní nepřítel lidské svobody, po delším hledání našel svůj ideální předobraz v muži jménem Hugo Weaving. Již před Matrixem oceňovaný charakterní herec, který značnou část života strávil v Austrálii, se k roli nejprve stavěl zdrženlivě, jelikož práci pro divadlo a svou rodinu stavěl vždy na první místo. Představa obrovského studiového snímku a nutnost odletět do L.A. jej spíše děsila. Přesvědčilo ho až osobní setkání s oběma bratry a samotné téma připravovaného snímku. Čtyřlístek zásadních rolí získal definitivní podobu.

 

Pečlivá příprava

Z kompletního ansámblu herců zmiňme ještě několik dalších, neméně podstatných jmen. Namátkou Gloria Foster a její záhadná vědma, členové posádky vznášedla Nabuchodonozor Matt Doran, Belinda McClory, Julian Arahanga či Joe Pantoliano, který si střihnul zrádného Cyphera (podobnost jména s vládcem pekla jistě není náhodná). Na všechny jmenované se rovněž vztahovala požadovaná znalost odborné literatury, ale na rozdíl od představitelů hlavních hereckých partů, si nemuseli lámat hlavu s náročnou fyzickou přípravou.

Čtyřměsíční trénink započal v říjnu roku 1997 a na starost jej dostala ikona čínské kinematografie, herec, režisér, kaskadér a znalec bojových sportů Yuen Woo-ping. Složitá choreografie bojových scén, před tohoto profíka a sehraný tým jeho lidí postavila nelehký úkol. Tedy učinit z herců uvěřitelné a přirozeně působící lamače kostí. Upřímně řečeno, Woo-ping trochu znejistěl, když si první den v tělocvičně naplno uvědomil, že má před sebou partu amatérů, kteří o tradičních čínských bojových uměních, označovaných souhrnným názvem kung-fu, nemají absolutně žádnou páru. Za zmínku jistě stojí, že tréninkový plán, kromě výuky boje, zahrnoval i akrobacii na speciálních drátech, které hercům umožňovaly provádět náročné, pro běžné smrtelníky jen těžko proveditelné kousky. Po zvážení všech potencionálních rizik, přišel Woo-ping s velmi zajímavým výukovým programem spočívajícím v individuálním přístupu. Jinak řečeno, každý z herců disponoval určitou výhodou, kterou zkušený čínský kaskadér využil a zužitkoval ji ku prospěchu věci.

Keanu Reeves byl například velmi učenlivý a svou pracovitostí dokázal vstřebávat i obtížné bojové techniky. Proto mu mohl Woo-ping naložit trochu více než ostatním, a to navzdory faktu, že se herec zotavoval po operaci zad a krku. Inu, vyhřezlá meziobratlová ploténka dokáže potrápit i vyvoleného spasitele lidstva. Carrie-Anne Moss měla vrozený cit pro ladný pohyb, byla nesmírně pružná a hlídala si štíhlou linii. Přesně z toho důvodu získala ve filmu více akrobatických kousků než ostatní. Laurence Fishburne se vyznačoval vysokou odolností a Hugo Weaving choreografy pro změnu zaskočil precizností, s jakou k výuce přistupoval. Na každého zkrátka fungoval specifický klíč, kterým Woo-ping odemkl zámek a uvolnil skrytý potenciál svých svěřenců.

Samozřejmě, že se tak fyzicky náročný proces neobešel bez komplikací. Reeves musel občas zvolnit tempo kvůli pooperačním komplikacím. Při kopech mu ostrá bolest často vystřelovala až do hlavy. V takových okamžicích jej Woo-ping nechal cvičit jen lehčí údery a bojové postoje. Herec je však mimo jiné známý svou odhodlaností, hraničící až se zatvrzelostí, čili často porušoval lékaři nařízený relax a navzdory bolesti dával do tréninku stejnou míru úsilí jako ostatní. Ovšem zdaleka nejhůře dopadl hlavní představitel zla. Chudák Hugo Weaving si při tréninku ošklivě poranil kyčel, což vedlo k hospitalizaci a menšímu chirurgickému zákroku. Vidět nezničitelného agenta Smithe, jak se po place plouží o berlích, muselo být patrně trpce úsměvné.

 

Na návštěvě u protinožců

Výhoda dlouhé předprodukce nese své jedinečné výhody, což platí i pro Matrix. Nejen, že herci dokončili trénink, ale ti „nejšikovnější“ z nich se stačili pohodlně zotavit ze svých utržených zranění. Souběžně s učením komplikovaných choreografií pod střechou ateliérů studií Warner Bros, učinil Joel Silver další důležitý krok. Po důkladném zvážení a se získanými informacemi od terénních pracovníků, nalezl dravý producent dalšího sponzora. Tím se stala základna společnosti Roadshow Entertainment sídlící v australském Sydney. Rozpočet se tak ze zamýšlených čtyřiceti milionů rozrostl na šedesát pět a početný štáb měl rázem k dispozici i jedinečné lokace pro vznik filmu. Až na pár drobných výjimek, se celý Matrix natáčel právě v Sydney, kde bylo možné pracovat za finančně výhodnějších podmínek. Terénní pracovníci zde nalezli ideální lokace, kterým chyběly rozpoznatelné orientační body, neboť záměrem režijního dua byl předobraz anonymního města.

Navzdory odklepnutému rozpočtu, musel Joel Silver bojovat o každý dolar a neustále před vedením obhajovat požadavky. Od maličkostí za pár drobných jako je třeba kreslící prkno, až po zbrusu nové dojo, aby ani v Austrálii herci nevypadali z formy a mohli pod bedlivým dohledem svého mistra nadále trénovat. Keanu Reeves později vzpomínal, že během produkce prvního dílu na place nebyl ani pitomý kávovar. Investoři opravdu hlídali každý použitý cent a vše, co zavánělo nadbytečností, muselo projít otravným schvalovacím procesem. Odpověď na otázku, proč investoři tak neradi otevírali své peněženky, leží v reputaci obou bratrů. Wachowští byli stále považovaní za nezkušené filmaře, kteří nebezpečně žonglují s obrovskými ciframi. Každý, kdo bratry viděl při práci, ale musel uznat, že takové obavy jsou naprosto zbytečné. Zápal, s jakým přistupovali ke zdánlivě nerealizovatelným scénám, jak během dvou minut dokázali komukoliv vysvětlit složitou sekvenci s helikoptérou, nebo hluboká znalost nejrůznějších filozofických směrů a detailní charakteristika postav, kterou nosili ve svých hlavách. Jen málokterý režisér bývá tolik připraven, jako tehdy bratři Wachowští.

 

Estetika a filmová kouzla

Matrix je obrovský kult, jakkoliv může taková fráze připomínat opotřebované stokrát přežvýkané klišé. Zákulisní informace o vzniku nejrůznějších triků, vizuálních a praktických efektů jsou natolik profláknuté, že je prakticky nemožné vytáhnout něco, co by oddaný fanoušek filmu neznal. Přesto mi přijde poněkud nepřístojné, abych se takovému zásadnímu tématu takticky vyhnul a ulehčil si práci. Kdepak. Začněme tedy tím, co každého upoutá na první pohled. Forma.

Pro tvůrčí tým a speciálně pro kameramana Billa Popea, produkčního návrháře Owena Patersona a kostýmní designérku Kym Barrett bylo zásadní zachytit vizuální kontrast mezi Matrixem a skutečným světem. Odlišnost musela pramenit jednak v užité paletě barev, ale také v estetické stylizaci. Výsledek nesměl působit násilně, ale nenuceně a pokud možno přirozeně. Symbolem Matrixu se stala zelená barva a její různé odstíny, kdežto reálný svět zdůrazňovala barva modrá. Všimněme si, že na palubě vznášedla Nabuchodonozor není možné nalézt takřka žádnou zelenou barvu, kromě monitorů palubních počítačů, kde pulzuje zašifrovaný kód Matrixu. Legendární kód vytvořil produkční designér Simone Whiteley s přispěním své japonské manželky. Jde o směsici japonských znaků vytažených z receptů na sushi, západní latinky a arabských číslic.

Prostředí Matrixu se vyznačuje jakousi jedovatostí, rozkladem, chladem a přítomností ostrých geometrických hran. Jednoduše mix bídy s leskem. Téměř všude se nacházejí čtverce a obdélníky. Podlahy, stěny, monitory, kancelářské kóje. Jakoby bylo vše nalinkováno precizně pracujícím stojem. V Matrixu má tým okolo Morpheuse perfektně padnoucí obleky, módní brýle a stylové účesy. V troskách zpustošeného světa vypadají lidé přirozeně. Normální oblečení, žádný make-up, žádná vyumělkovanost. Bill Pope pro tyto scény použil i jiný objektiv, aby pozadí vypadalo trochu rozmazaně a vynikly lidské tváře v popředí.

Pro film vzniklo i značné množství kulis a praktických sad. Futuristické kóje, kde stroje pěstují lidské plemeno, asijskou estetikou ovlivněná místnost, kde Morpheus a Neo trénují, dokonce i stanice metra, dějiště zásadního střetu, byla dílem filmových architektů. Helikoptéru si nechali Wachowští postavit na míru. Šlo v zásadě o velkou maketu zavěšenou na ocelových drátech ovládanou důmyslným hydraulickým systémem. Bratři se nezalekli ničeho. Každá byť sebenáročnější sekvence byla v jejich očích proveditelná a jedinou otázku, kterou si bratři neustále pokládali, zněla: „Máme na to rozpočet?“

Vysoce kontaktní trénink přinášel řadu nepříjemností. Maskéři měli plné ruce práce, aby zakryli četné škrábance, odřeniny a tmavé modřiny na tělech herců. Trénink byl natolik intenzivní, že hercům dodával vysoké sebevědomí. Každý chtěl minimalizovat účast kaskadérů a pouštěl se do náročných kousků na vlastní pěst. Takové odhodlání však zvýrazňuje možnost případného zranění (noční můra všech pojišťováků). Například Carrie-Anne Moss absolvovala úvodní akční scénu, v níž prchá před agentem bez dubléra. Stejně tak odmítla zástup při akčním infernu ve vestibulu výškové budovy, což vedlo k bolestivému poranění kotníku, při pokusu o vyběhnutí na kolmou zeď. Ušetřeni nebyli ani školení kaskadéři. Jistě si pamatujete scénu, kde Neo vstřebá vnitřní sílu, vyskočí s agentem na zádech a narazí s ním do stropu. Tato sekvence stála dvojníka Reevese Chada Stahelskiho několik zlomených žeber a vykloubené rameno. Poeticky řečeno - krev položená na oltář umění.

 

Když se čas zastavil

Kdo by dnes neznal termín „bullet time“ nebo též „mrtvý čas?“ Prapůvodní kořeny této techniky spadají do dávné historie. Do dob, kdy slovo film ještě neexistovalo. Za pionýra takzvané chronofotografie či vysokorychlostní fotografie, je považován anglo-americký fotograf Eadweard Muybridge. Princip spočívá ve „zmrazení“ jednotlivých fází libovolného pohybu. Chůze, let ptáka, šplhání po laně, sportovec překonávající překážku, běh koně atd. Neustále cvakající fotoaparát, případně sada fotoaparátů umístěná na nějaký objekt, zachycuje konkrétní pohyb před objektivem. Pořízené obrázky se pak laicky řečeno poskládají vedle sebe a pozorovatel sleduje iluzi souvislého pohybu. Klasicky se takto rozfázované fotky umístily do jakéhosi otočného válce. Případný zájemce hleděl skrze kukátko dovnitř válce a otáčením kličky jej přivedl k rotaci, díky čemuž mohl pozorovat třeba letící kulku. Vývoj chronofotografie a jeho napojení na film je nesmírně fascinující, avšak pro potřeby tohoto článku postačí konstatování, že bratři Wachowští vzali zastaralou techniku a aktualizovali jí pro současnost.

Idea bullet timu spočívá v dramatickém zpomalení času u dané scény, zatímco kamera se pohybuje odlišným tempem. V důsledku divák sleduje dvě časové roviny současně. V Matrixu se bullet time vyskytuje hned na několika místech, ale ikonická scéna na střeše mrakodrapu nám poslouží jako ideální příklad. Prvotní nápady pro realizaci této scény zaváněly absurditou. Ve hře dokonce byla i kamera s raketovým pohonem, která by Revese obletěla vysokou rychlostí, ale tyhle smělé úvahy nikam nevedly. Mužem, jež náročné sny bratrů přivedl k životu, byl kreativní designér John Gaeta. Právě on navrhl použít namísto kamery stovky statických fotoaparátů. Dle pokynů storyboardu se v ateliéru postavila kruhová konstrukce připomínající klesající spirálovitou stěnu. Do vytvořených otvorů se následně vložily natěsno vyrovnané fotoaparáty s časovým spínačem. Uprostřed kruhu stanul Keanu Reeves jištěný ocelovými lany a provedl svůj ikonický záklon. Přesně v ten okamžik začaly pracovat jednotlivé fotoaparáty. Každé cvaknutí od sebe dělil zlomek vteřiny, čímž po následném poskládání zaznamenaných fotografií vznikla iluze jediného souvislého pohybu. S pomocí počítačů a digitálního střihu se na zelené pozadí dodatečně naroubovaly kulisy střechy, okolního prostředí a letící kulky. Výsledné vizuální kouzlo vstoupilo do historie kinematografie.

 

Důkladné programování systému

Březen 1998 až srpen téhož roku. Hlavní natáčení si vyžádalo dlouhých sto osmnáct dní. Jak je asi většině čtenářů jasné, tím práce na filmu ani zdaleka neskončila. Po obhlídce zavedených komerčně známých společností, zabývajících se počítačovou animací (kupříkladu Industrial Light & Magic), vstoupily do dění značky Animal Logic a dnes už zaniklá společnost Manex Visual Effects. Úzká kooperace mezi režijní dvojkou a Joelem Silverem našla řešení ve společnostech, které na filmovém poli sice neměly mnoho zásluh, ale nebály se výzev a pracovaly v přijatelných finančních mezích.

Na společnost Manex upozornil zmiňovaný John Gaeta v souvislosti s postprodukčními úpravami bullet timu. Lidé z Manex Visual Effects dostali na starost implementaci fotorealistického okolí do inkriminovaných scén a dodatečnou úpravu algoritmů, aby pohyb kamery přesně korespondoval s digitalizovaným sledem jednotlivých fotografií. Triková společnost se rovněž zabývala vizualizací robotických Sentinel, tedy průzkumných sond pátrajících v troskách našeho světa po silách lidského odporu. Podobu plavidla Nabuchodonozor si vzal na starost opět návrhář John Gaeta. Jeho snahou bylo zhotovit korozivní vzhled plavidla, který by záměrně odporoval antiseptické čistotě a geometrické preciznosti lodí, jaké prezentuje třeba série filmů a seriálů ze světa Star Trek.

Animal Logic zajistila efekt exploze agenta Smithe v závěrečné části filmu a postarala se o zhotovení digitálních rázových vln při narušení prostředí uvnitř Matrixu. Ideálním příkladem je naráz helikoptéry do prosklené budovy, kde praktické efekty přirozeně doplňují digitální kouzla. Pyrotechnické nálože vyvolaly ohnivý výbuch, jehož směr se šířil od středu a postupoval do obou stran. Speciálně upravené tříštivé sklo pak zdůraznilo dominový efekt, podtržený postupující digitální vlnou z dílny Animal Logic. Musím nepokrytě konstatovat, že epochálně pojatá akční pasáž vypadá skvěle i dnes. Finalizace filmu zabrala více než šest měsíců. Dodatečné úpravy, střih, počítačové efekty, vymazání vodících ocelových lan atd. Do časového úseku pochopitelně spadalo i komponování nabušeného hudebního doprovodu.

 

V rytmu kyberpunku

Matrix ve své době nepřinesl jen potěchu pro oči, ale také pro uši. Zvukový inženýr Dane A. Davis zajistil přísun doprovodných efektů. Od dunivých úderů při kontaktních soubojích, přes elektronický lomoz během asimilace civilistů, kterou ovládají zhoubní agenti, až po hučení servomotorů a kovový dusot smrtonosných sond. Za precizní střih zvukových efektů si Davis později odnesl zaslouženého Oscara.

Skladatel Don Davis měl za sebou několikaletou smůlu, neboť se podílel na hudbě u komerčních propadáků Frankensteinův dům (1997), Jezero (1998) a Univerzální voják: Zpět v akci (1999). Wachowští mu hodili záchranný kruh, jelikož odvedl dobrou práci při komponování hudby k jejich debutu Past. Šlo o skvělou volbu. Davis ke skládání přistupoval velmi svérázným způsobem. Pustil si sestřih filmu a začal přemýšlet. Jeho očím neunikl vizuální kontrast mezi Matrixem a reálným světem a rovněž si všiml časté přítomnosti odrazů. Sklíčka černých brýlí, která zrcadlí Nea váhajícího mezi červenou a modrou kapslí, skla výškové budovy odrážející blížící se střet s helikoptérou, mosazná klika, zrcadla. Četné odrazy symbolizující skutečnost a pouhou projekci, přinutily Davise postupovat ke skládání obdobným způsobem. Řvoucí orchestrální partitury se střídají s moderně znějícími plochami, kde skladatel využil samplování, elektronické beaty a syntezátory. Na první dojem kontraproduktivní přístup paradoxně ještě více zdůraznil rozpolcenost snímku, kde se realita opírá o pouhou iluzi.

Za důvodem, proč se soundtrack k Matrixu tak skvěle prodával, stojí i početná soupiska hostujících hudebních těles, kterou by byla škoda nezmínit. A že je z čeho vybírat: MASSIVE ATTACK, RAMMSTEIN, THE PRODIGY, ROB ZOMBIE, RAGE AGAINST THE MACHINE, DEFTONES, LUNATIC CALM, MARILYN MANSON. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když soundtrack označím jako opravdový hudební dynamit!

 

Napjaté očekávání

Testovací projekce před vedením studia Warner Bros a zástupci distribučních společností přinesla pozitivní odezvu. Joel Silver se tetelil blahem a v duchu odhadoval, kolik čerstvá sci-fi lahůdka všem zúčastněným vydělá. O tom, že Matrix minimálně vyrovná nemalé náklady, nepochyboval snad nikdo, přesto se všichni shodli v jednom léty prověřeném pravidle. Štěstí se musí jít naproti. Pečlivě sestříhané trailery lákající na nevšední audiovizuální zážitek, upomínkové předměty a krátké televizní upoutávky rotující i v našich končinách. Rozsáhlá reklamní kampaň nenasytně polykala další milióny a mezi lidmi se začínaly šířit domněnky o filmu, kde se to hemží stylovým oblečením, explozemi, pulzující akcí a zvláštními muži s černými brýlemi na očích a naslouchátky v uších. Nikdo ovšem nedokázal odhadnout, o čem Matrix vlastně je. Davová zvědavost a první ohlasy brzy přinesly hotové finanční žně. O tom si však něco více povíme až po analýze samotného filmu.

 

Červená, nebo modrá kapsle?

„Dokud bude Matrix existovat, lidstvo nikdy nezíská svou ztracenou svobodu.“

V době uvedení asi málokdo tušil, jakou vlnu zájmu Matrix způsobí a kolik významů mu bude přisuzováno. Film se v zásadě dotýká principů postmodernismu, neboť odmítá jediný ustálený výklad a jeho obsahový strukturalismus svádí k zajímavým úvahám. Lze jej pochopitelně sledovat pouze jako stylový akční nářez plný revolučních speciálních efektů, ale hloubaví zájemci mohou pronikat do tajů jednotlivých odkazů a myšlenkových přesahů. Vezměme v potaz třeba hlavního hrdinu Thomase Andersona (Keanu Reeves), který brzy po započetí vyprávění odloží své civilní jméno, aby se mohl znovuzrodit jako Neo. Už zde začíná lákavá hra s významy. Odkazuje „Neo“ ke slovíčku „nový“ tedy znovuzrozený, nebo má jít o narážku na biblickou postavu „Noa“, zachránce světa před globální potopou? Pohrajme si s písmeny a získáme slovo „One“. Pouhá číslice jedna či ujištění, že Anderson je opravdu jedinečný, respektive vyvolený?

Jak záhy zjistíme, přechod mezi postavami Thomase Andersona a Nea je poznamenán děsivým zjištěním. Svět, tak jak ho známe je pouhou fikcí, promyšleným počítačovým programem zvaným Matrix. Skutečnost je až dramaticky hrůzná. Vysoce sofistikované digitální kulisy vytvořily po moci prahnoucí stroje se záměrem uvrhnout lidstvo do falešné reality. Ve válkou zpustošené Zemi 22. století jsou lidé degradováni na úroveň uvězněných dodavatelů energie pro armádu strojů, které jim formou počítačových systémů implantovaly uměle vytvořený iluzorní svět simulující rutinní život každého z nás. Thomas Anderson v tomto víru událostí připomíná protagonistu z klasických fantasy románů. Tedy přesněji skrze jeho optiku, hledání pravdy a následného prozření poznáváme okolní prostředí, jeho zákonitosti a pravidla. Podobně jako literární hrdina s mečem na zádech, je i Anderson naším průvodcem po neznámé stezce. Jde o ideální vyprávěcí přístup zahrnující divácké překvapení, šok a postupně dávkované informace.

Zbytky lidstva přežívají v posledním městě Zionu skrytém hluboko pod vypáleným nebem a troskami velkoměst. Doslova „V poušti naší reality,“ jak správně poznamená futuristická verze Obi-Wan Kenobiho, Morpheus (Laurence Fishburne). A je to právě zenový hacker Morpheus, kdo spolu s ostatními odvážlivci pendluje mezi systémem Matrixu a realitou ve snaze najít vyvoleného jedince, který dle proroctví může zvrátit rozhodující boj se stroji. Naštěstí na to mají prostředky, neboť díky modernímu technickému vybavení není problém proniknout skrze síť do digitálního světa. Morpheus je po vytrvalém pátrání skálopevně přesvědčen, že vyvoleného našel v Neovi. Na řadu přijde ožehavá nabídka. Anderson zmítaný skepsí ohledně své pravé podstaty a ovlivněn rozhovorem s tajemnou Trinity (Carrie-Anne Moss) je postaven před těžkou volbu. Z rukou Morphea si může zvolit mezi modrou kapslí, která jej ponechá v šedivém světě lží, nebo sáhne po kapsli červené, jež mu umožní vyrazit na spektakulární výlet otevírající mysl i mozek.

Namísto toho, aby charismatický Morpheus řekl čerstvě osvobozenému Neovi, že žil v počítačem generované iluzi, hovoří v tajemných hádankách, filozofických frázích a využívá prvky virtuální reality s cílem předestřít svůj názor. Formou působivě zpracované instruktáže se Neo dozví, že byl celý život držen ve virtuálním vězení, přičemž jádrem problému je přetrvávající válka mezi lidmi a stroji započatá na sklonku 21. století. Lidští otroci pěstování v obřích líhních spokojeně spí, vyrábějí elektrickou energii pro své věznitele a nechávají se otupovat digitálním snem zvaným Matrix. Neo, nyní součást posádky vznášedla Nabuchodonozor, postupně zpracovává krutou pravdu a skrze implementaci programů se učí používat palné zbraně i bojová umění, avšak o své jedinečnosti stále pochybuje, což ještě přiživí setkání s tajemnou vědmou (Gloria Foster). Po zradě způsobené členem posádky Cypherem (Joe Pantoliano), který podobně jako biblický Jidáš zaprodá své přátelé, dojde k zajetí Morphea a vyvraždění téměř celé posádky. Programy uvnitř Matrixu dohlížející na své zotročené ovečky představují smrtelné nebezpečí, v jehož čele stojí agent Smith (Hugo Weaving). S bezvýchodnou situací se musejí vypořádat Neo a Trinity. Odvážná záchranná mise uvolní pokrokové schopnosti vyvoleného Nea, který začne ohýbat systém ve svůj prospěch. Uhýbat kulkám, používat abnormální fyzickou zdatnost a popírat zákony gravitace.

Stěžejní téma sebepoznání doplňuje snímek Matrix četnými filozofickými narážkami, popkulturními a intertextovými odkazy. Alenka v říši divů (1865) od spisovatele Lewise Carrolla, filozofové Karl Popper, René Descartes, Jean Baudrillard. Bratři Wachowští berou, kde můžou, ale metafyzický příběh, v němž proti sobě stojí predestinace a determinizmus, nezapomínají redukovat přílivem natlakovaných sekvencí, neboť Matrix je především akční film. Závěrečná třetina se tak veze na vlně cool záběrů, kožených plášťů, černých slunečních brýlí, virtuózní destrukce prostředí a neutuchajícím štěkotem samopalů, přičemž permanentní přítomnost efektivních zpomalovaček umocňuje dojem prostorové velikosti. Důležité je, že tahle opulentní pocta hongkongským akčním filmům není zbytečná a má v příběhu své jasně dané místo. Jediným způsobem jak porazit Matrix, je rozkopat jeho virtuální řád na kusy a nebezpeční agenti, připomínající totalitní příslušníky tajné policie, jsou jeho oddanými strážci.

Dle některých kritiků je film sice chytrý a otevírá řadu podnětných témat, ale mohl by být ještě chytřejší, kdyby hostinu plnou filozofických, náboženských a mystických přesahů nenechal utopit v lavině stylotvorných akčních pasáží. Já si to nemyslím a stojím si za tím, že poměr obsahu a formy je v Matrixu perfektně vyvážený, byť je většina postav (snad s výjimkou Cyphera) poněkud jednorozměrná. Rovněž holý fakt, že Matrix svou podstatu přejímá z různých filmů, komiksů, videoher a literatury nevnímám coby zápor, ale spíše funkční záměr filmu či jeho podpůrný „program“.

Jistě, nic není dokonalé. Poněkud nevyužitá romance mezi Trinity a vyvoleným spasitelem lidstva (což je jeden z nosných motivů posouvajících děj kupředu), zavání jistou nedořečeností. Proč se Trinity do Nea zamiluje? Je to tím, že jí to vědma předurčila, nebo se do něj ve skutečnosti zamilovala sama od sebe? U Nea je vzplanutí vášní patrně důsledkem běžných pudových instinktů, kdežto u Trinity si nejsem vůbec jistý. Z dnešního pohledu mě trochu irituje i občasná váhavost postav v těch nejméně vhodných situacích. Čas tlačí, nebezpečí se lepí na paty a Trinity ze sebe pomalu tahá milostné věty místo toho, aby popadla drnčící telefon a spolu se svým vyvoleným zmizela do bezpečí Nabuchodonozoru, kde by milostný monolog mohla v klidu dokončit.

Plamennou diskusi u fanoušků filmu vyvolává rovněž otázka, nakolik Matrix těží z tématiky kyberpunku. Dle někoho vůbec a jiní zase tvrdí přesný opak. Definice jasně říká, že podstatou kyberpunku je kombinování vyspělých technologií a spodních společenských vrstev, přičemž rozpadající se společenský řád je v ostrém protikladu k vědeckým objevům, kybernetice a umělé inteligenci. Tedy ano. Navzdory některým rozhněvaným filmovým mudrcům jsem i já zastáncem teorie, že Matrix se témat kyberpunku minimálně dotýká.

Výše uvedená polemika a drobné výhrady nedokáží ani v nejmenším znevážit oslnivý lesk, jakým Matrix dodnes disponuje. Možná, že některé trikové sekvence již ztratily na své síle, což je úděl prakticky všech filmů založených na speciálních efektech, ale široká škála témat, baletně pojatých akčních čísel, prostorových zvukových vjemů a perfektní kamera Billa Popea zabraňuje Matrix ignorovat a odpírat mu zaslouženou slávu a kulturní vliv. Matrix je úspěšným pokusem o pravou filmovou senzaci, která divákovi umožní být vším, čím si umane. Oslnivá kritika otrockého systému končí v okamžiku, kdy Neo skrze telefonní sluchátko nabídne svým tajným posluchačům budoucnost světa bez hranic. Svět, kde je vše možné. Takovou lákavou nabídku si vždy rád připomenu.

 

Ve spárech Matrixu

Zde patrně není třeba napínat čtenáře. Matrix se podobně jako vir začal nezadržitelně šířit hned po svém uvolnění. 31. března 1999 si odbyl americkou premiéru a 8. dubna téhož roku zamířil do Austrálie, odkud jeho spanilá jízda pokračovala do všech koutů světa. Šlo o okamžitý zásah do černého podpořený davovým šílenstvím filmových fanoušků, kancelářských IT techniků, knihomolů, podivínských geeků a vzniklé komunity nejvěrnějších obdivovatelů, kteří v Matrix opravdu věří a dodnes asi hledají svého vlastního Morpheuse. Dokonce i zástup filmových kritiků, spisovatelů sci-fi literatury, různých konspirátorů a doktorů filozofie podlehlo kouzlu Matrixu. Občasná kritika se dotýkala pouze masivní přítomnosti akce, která rozmělňuje nosná témata filmu. Ale to jsou pravdu nicotné výjimky. Téměř čtyři sta sedmdesát milionů na kontě a čtyři zlaté sošky. Nejlepší vizuální efekty, filmový střih, zvuk a nejlepší střih zvukových efektů. Novodobý král stříbrného plátna pozvedl skomírající sci-fi žánr a dosadil jej zpět na výsluní.

 

A co bylo dál?

Matrix věnuje poslední chvilky stopáže pohádkovému polibku, který probudí „zakletou“ bytost z hlubokého spánku. Sice se tak děje v opačném gardu, ale já osobně bych se s takovým koncem spokojil a nedořešené věci nechal na své fantasii. Rebelové vítězí, agent Smith je poražen a osud lidstva pomalu míří ke své svobodě. Jenže. Co město Zion? Kdo stvořil Matrix a kde sídlí umělá inteligence, která za ním stojí? Otázek ve vzduchu viselo mnoho, fanoušci chtěli znát odpovědi a Joel Silver toužil po dalším kasovním trháku. Bratři Wachowští prý celý příběh Matrixu znali již v roce 1995, což je tvrzení, jakému můžeme a také nemusíme věřit. Faktem nicméně zůstává, že po roce 1999 neexistovaly žádné další náměty natož hotové scénáře. Stejně tak je pravda, že Silver si oba režiséry omotal kolem prstu a v zásadě je trochu dotlačil k napsání dalších dvou filmových pokračování, byť bratři pokukovali po úplně jiných projektech.

Matrix Reloaded (2003) a Matrix Revolutions (2003), určitě nejsou špatné filmy a lidem, kteří bezmezně obdivují celou trilogii, jejich názor brát nechci. Já osobně se ke zhlédnutí třetího dílu dokopal až před nedávnem, v rámci lepší objektivity. Pokud ale sleduji film, kde necítím emoční napojení a kde je mi osud všech postav docela ukradený, pak je asi něco špatně. Oba filmy jsou větší a technicky nabušenější, ale vývoj dějové linky a obcházení některých klíčových témat je zvláštní. Reloaded je plný pseudofilozofické vaty, která děj neposouvá vůbec nebo jen minimálně a v centru všeho dění stojí buddhistická verze supermana. Revolutions je trochu přímočařejší, na mnoha místech trestuhodně uspěchaný a více než co jiného, připomíná zvláštní klon Hvězdných válek. Když jsme u toho, tak existenci filmu The Matrix Resurrections (2021) dodnes nechápu a zcela jej ignoruji. Jedna z největších filmových facek, jakou jsem kdy inkasoval. Au.

Ale zpět k tématu. Vezměme si kupříkladu fantasy trilogii Pán prstenů (2001 - 2003). Režisér Peter Jackson od počátku pracoval s dokončeným zdrojovým materiálem z pera J. R. R. Tolkiena, přičemž celá trilogie vznikala během kontinuálního šestnáctiměsíčního cyklu. Výsledkem je soudržný, perfektně vyvážený monolit, kde není přítomen pocit přerušeného napojení nebo lépe řečeno nastavované kaše. Podobný příměr lze užít v souvislosti se základní trilogií Indiana Jonese (1981 - 1989). V tomto případě je mezi jednotlivými částmi několikaletý odstup, během něhož měli Steven Spielberg a George Lucas dostatek času, aby mohli pilovat zajímavé dějové zvraty a příběhové oblouky. Ani jednu z uvedených disciplín však bratři Wachowští nezvládli, neboť v danou chvíli toužili po něčem jiném a hlavně pracovali ve spěchu. Trilogie Matrixu je fascinující a technicky prvotřídní, postrádá však soudržnost a vyváženost. Nenechte se mýlit. Mám svým způsobem rád všechny tři filmy, ale oslnivý start prvního příspěvku měl takový odpich, že své dva kolegy nechal v prachu cesty za sebou.

 

Nezapomenutelný zážitek

Matrix jsem poprvé viděl kolem roku 2000 ve svých třinácti letech. Film se mnou sledoval (snad na VHS kazetě) táta a kdykoliv jsem se v ději zasekl, tak mi vše trpělivě vysvětloval. Byl to mimořádně silný zážitek, díky němuž jsem na filmy začal hledět trochu jinou optikou. Vzpomínám, jak jsem se druhý den po projekci nervózně ohlížel přes rameno a přemýšlel o světě, který nás obklopuje. To jsou přesně ty vzpomínky, jaké si člověk šetří na horší chvíle.

Terminator 2: Den zúčtování (1991), nejdražší studiový film své doby, povznesl parametry akčního žánru do nebeských výšin a dlouho se zdálo, že nenalezne adekvátního následovníka. Matrix to dokázal. Pouhými slovy se dá však jen těžko popsat jeho skutečný dopad na tvář moderní kinematografie. Natolik byl inspirativní a pokrokový. Natolik dokázal ovlivnit nejen tvář akčního a sci-fi žánru, ale třeba i módní průmysl. Jeho mohutný prostorový zvuk, vynalézavé efekty a nesmírně zajímavý příběh ovlivnil další generaci následovníků. Kolikrát jste od té doby viděli ve filmech použít třeba bullet time? Pokud navíc akční film disponuje i obsahovou nadstavbou, která publikum přinutí přemýšlet, pak si vždy zaslouží mimořádnou pozornost a Matrix toto kritérium bezezbytku splňuje. Jde o stylový, jedinečný a vtahující zážitek mající moc čeřit naší fantazii a kromě koňské dávky adrenalinu nám ukazuje i hypotetický dopad moderních technologií na budoucnost naší civilizaci. Však víte jak to myslím. UI už přeci pomalu klepe na dveře. Nevím jak vy, ale já si jdu dopřát kávu s Morpheem.

 

---