15. Zip-Line

15. Zip-Line

Ať už projíždíte poloostrovem Nicoya kterýmkoli směrem, pokaždé jde o nejhorší jízdu ve vašem životě. To, čemu tady říkají cesty, mnohdy připomíná vyschlé koryto řeky a v období dešťů tudy řeka obvykle také teče. Projet pár kilometrů kamenitými kolejemi, výmoly, jámami a hrboly trvá celou věčnost. Ale věřte, to kodrcání nakonec vždycky stojí za to. 

Vláda již několikrát nabízela, že zdejší silnice opraví, což by v jiných oblastech Kostariky bylo vřele vítáno, leč Nicoyané změnu zarputile odmítají. A mají pro to vcelku logické vysvětlení. Kdyby tuto nedotčenou krajinu protínala síť kvalitních silnic, denně by sem přijížděly stovky aut a autobusů rozvážející zástupy turistů z obřích výletních lodí. Masová turistika by život na poloostrově převrátila na ruby. Do všech zdejších rezervací a atrakcí je omezený vstup návštěvníků, a protože by společnosti, vlastnící velké lodě, rezervovaly všechna místa třeba i na celý rok, na individuální cestovatele by se nedostalo. Giganti cestovního ruchu obvykle poskytují komplexní servis, nikdo by tedy nevyužíval služeb lokálních průvodců, dopravců, ubytovatelů a restauratérů. Vlastně by sem turisté na vlastní pěst ani nejezdili, protože by se nedostali na řadu k prohlídce zdejších přírodních skvostů.

A právě v tom okamžiku si uvědomíte, že by se do těchto míst asfaltová silnice ani nehodila, že dezolátní cesta, kterou jste ještě před chvílí proklínali, je vlastně úžasně romantická.

Ovšem jedním z nejextrémnějších zážitků ve Střední Americe, když nepočítám cestování autem, je zip-line tour. Náš řidič kromě španělštiny umí skvěle anglicky, navíc zvládá bravurně pantomimu, tak nám cestou jak verbálně, tak i pomocí cenění zubů a poulení očí vysvětluje, že Kostarika je skvělou volbou pro aktivní cestovatele. Málokdo totiž ví, že se jedná o zemi adrenalinových sportů. Ovšem to, co dneska považujeme toliko za dobrodružnou zábavu, bylo kdysi holou životní nutností. Hornatá země s hlubokými stržemi a neprostupnou vegetací donutila domorodé obyvatele spojit strmé kopce lanovkami. Jednoduše mezi stromy natáhli špagát a po kladce se spouštěli na druhou stranu údolí. Ušetřili tím mnoho času a námahy, ale nic víc jim skvělý nápad nepřinesl. Teprve až chytrou přeměnou tohoto kdysi nutného způsobu dopravy na turistickou atrakci vystoupil bohem zapomenutý horský kraj z temnot zaostalosti a chudoby.

Pohledná slečna v recepci agentury Sun Trails nám na nástěnné mapě ukazuje všech devět lanových skluzů, třináct výškových plošin a slibuje zážitek, na jaký člověk nezapomene. Zip-line nad džunglí údajně dává pocit svobody a volnosti. U mě se dostavuje spíš pocit nevolnosti. Jednotlivé trasy se pohybují od kratších až po dlouhatananááánskééé, které visí vysoko nad vrcholky stromů a peřejemi řeky, protékající údolím.

Dvojice osvalených instruktorů si nás osm nesportovců měří nedůvěřivým pohledem. Pak oblečeni do postrojů, vybaveni přilbami a zvláštními rukavicemi s vyztuženou dlaní, dostáváme instruktáž, jak se chovat za jízdy.

„Brzdění je nejdůležitější. Brzdí se přiložením ruky v rukavici na ocelové lano. Za kladkou! Kdo si položí ruku před kladku, je blbec a přijde o prsty.“

Poté, co jsme si ještě na suchu nacvičili povely: „Brzdi jako o život! Doručkuj to, nebo tě další jezdec sejme!“ nebo „Oh my god!“ pro situace, kdy se jízda vymkne kontrole, vyrážíme vstříc výškám. 

Nástupní platformy jsou přichyceny v korunách stromů tak, že se kmenů šetrně dotýkají pouze jejich roštové podlážky. Ocelová lana se vůbec nedostanou do kontaktu se stromem. Nasazuji kladku na první lano, zavěšuji se do postroje, pokládám ruku s brzdicí rukavicí hodně daleko za kladku, předpisově zkřížené nohy natahuji před sebe a už svištím nad hustým porostem. Míra vzrušení z tohoto zážitku se nedá vyjádřit žádným slovem. Snad jen citoslovcem: „Uáááá!“

Úspěšně zvládám první dva úseky, proto se při třetí jízdě už odvažuji na krátko otevřít oči. Jsem odměněn pohledem na hluboký prales obklopující hlubokou řeku s hlubokými peřejemi. Prostě hluboké dojmy. Reklamní slogany z turistických průvodců o pozorování života v korunách stromů ale vyloženě lžou. V korunách stromů není žádný život. Jezdci přede mnou samozřejmě vyplašili veškerou zvěř široko daleko, takže ze slibované fauny si vybavuji jen zrzavého kocoura, spícího v recepci.

Na stanovišti číslo sedm nás čeká krátké osvěžení v tůni pod prvním z trojice vodopádů. Co na mapě postrádající vrstevnic vypadalo jako krátká odbočka po rovince, je ve skutečnosti horolezecký trek. Dlouhé minuty padáme do džungle z prudkého kopce, brodíme se přes řeku, ještě pár skoků přes kameny a jsme na místě. Malý vodopád, malé jezírko ke koupání a hrana skály před druhým vodopádem, ze které si ti odvážnější můžou skočit do hlubiny. Jakmile umyti a osvěženi vyšplháme strmým úbočím zpět k sedmému stanovišti, jsme daleko špinavější, upocenější a vyčerpanější, než jsme byli před osvěžením.

Ocitám se znovu na laně uprostřed prázdnoty. Startovací plošinka daleko za mnou, cílová daleko přede mnou. Kromě svištění kladky absolutní ticho. Připadám si ztracený v prostoru. Rychlost dosahuje více než šedesáti kilometrů v hodině. A to se děje ještě několikrát. Občas si nejsem jistý, jestli ještě jedu, nebo už padám. Snažím se nemyslet na to, jak často zde dělají revize závěsných systémů lan a jestli vůbec mají nějaké bezpečnostní certifikáty k nahlédnutí.

Co zde však rozhodně přehlédnout nelze, je tradiční pokladnička na dýška. Když v cíli svlékáme postroje a přilby, oba instruktoři se ještě tváří znuděně, ovšem ve chvíli, kdy se kasička začíná plnit našimi penězi, nastává změna. Nic na světě nerozzáří domorodcovu tvář tolik, jako pohled na bandu štědře platících vyznavačů adrenalinu.