Přiměřeně máme rádi své zubaře

Když si pro mě přišla Zubatá, svírala mě krátkou chvíli úzkost, zda se dostanu do nebe. 
Pak se objevilo světýlko na konci nekonečně dlouhého černého tunelu. Vydal jsem se směrem k tomu jasnému bodu, který jakoby se přibližoval sám od sebe. 
Zjevily se mi schody, stoupal jsem po nich vzhůru až k nebeské bráně. Nebyl jsem tu ovšem sám, nýbrž jsem netrpělivě přešlapoval s ostatními nebožtíky.
Konečně na mě přišla řada: "Další!" zvolal anděl v těle krásné mladé dívky. Udělal jsem pár sebevědomých kroků a to už přede mnou stál sám svatý Petr. 
"Kterej ty jsi?" zeptal se nebeský klíčník, původním povoláním rybář z Galileje.
"Ryba, František," ohlásil jsem se poněkud formálním tónem.
"Takže ty asi budeš, synku, tím synem svý matky a svýho otce?"
"Každý má nějaké rodiče," řekl jsem ledabyle. 
"Měl jsi rád svý rodiče?" otázal se apoštol se zájmem.
"Jen přiměřeně, oni totiž za moc nestáli. Matka to měla těžký, ale byla slabá a neschopná. Otec myslel jen na sebe, byl nezodpovědný, dělal si co chtěl. Rodičům se neodpouští," shrnul jsem svůj odsudek vlastních rodičů.
"Přiměřeně máme rádi svý zubaře, synku."
"Však jsem taky skončil bez zubů, ale to jen proto, že mě rodiče nenaučili si správně a pravidelně čistit zuby."
"Synku, máš rád Hospodina, našeho Boha?"
"Jako solené brambůrky," řekl jsem se sebevědomým úsměvem.
"Milovals svý bližní?"
"Všechny až do posledního bídného mrzáka."
"A co sebe, milovals sebe?"
"Ano."
"Opravdu, synku?" 
"Jsem tady a přišel jsem si pro odměnu za svůj trpělivý život. Neměl jsem to lehké, nikdo mě nemiloval."
"To máš pravdu, že tě nikdo neměl rád. Všechno to ale bylo trošku jinak, že?"
"Jak jinak?" zeptal jsem se nechápavě.
"Celý život ses vymlouval na svý rodiče, na svůj původ, zázemí, dokonce i Boha samotného jsi vinil ze své neschopnosti."
"Je to tak, všichni mi házeli klacky pod nohy, dokonce i Hospodin se ke mně choval jako k Jóbovi. Přesto jsem došel až sem, dokázal jsem to."
"Nedokázals nic a nikam jsi nedošel. Celý život jsi jen závodil. Myslel sis, že osud člověka je jako Velká pardubická. Představoval sis, že stačí projít, překonat všechny překážky a v cíli tě čeká cena za první místo. Tys ale doběhl poslední. Vlastně jsi vůbec nedorazil do cíle a nezúčastnil ses, jen ses utápěl ve svých utopických představách. Neměls rád Boha, svý bližní, svý rodiče ani sebe samýho!"
"Co mám dělat?"
"Nedělej nic jako doposud, protože to je peklo!"