Nechci

„To je jak teatrální

návrat za bílého dne,
na stejné místo, k stejné tváři, k docela
stejnému, hulvátsky nastřesenému zvolání:

„No, to je zázrak!“
Tohle mě vždycky znova oddělá.“

(S. Plath, Lady Lazarus)

 

     Zatvářil se vzpurně, zvedl ruce a vysmýkl se ze sevření. Skrz záclony do místnosti pronikalo bezelstné světlo, dopadalo na stůl a odráželo se od skleněné desky, pod kterou ležely srovnané černobílé i barevné fotografie. Další obrázky byly vystavené v obývací stěně a několik jich viselo i nad gaučem v různě velkých rámech.
     Posuzoval-li by někdo náš život na základě fotek, musel by dojít k závěru, že jsme tvořili harmonickou, mimořádně šťastnou rodinu. Jenže skoro každá věc v obývacím pokoji nesla nějakou chmurnou stopu. Knihovna, židle, stůl, na který pokládal, rozečtené knihy, notes s různě barevnými záložkami, poznámkový blok. Pouhé přiblížení se k jeho věcem znamenalo zvýšenou ostražitost, ovšem dotyk či posun měly moc vyvolat dokonalou bouři. 
     Stůl byl obehnán zvláštní nebezpečnou aurou a vzhledem k tomu, jak blízko se nyní nacházel, jsem měl mírnou obavu, že se do našich bezútěšných dějin zapíše znovu. V obývacím pokoji se chystalo drama, kterému se už nedalo zabránit.

      Takže otec se zatvářil vzpurně, zvedl ruce, vysmýkl se ze sevření a svezl se na zem po břiše zoufale se tvářícího pracovníka ošetřovatelské služby, který k nám pravidelně docházel. Dovedu si představit, že vás ve škole naučí, jak bezpečně uchopit člověka, jak ho co nejsnáze přesunout z místa na místo, abyste neublížili jemu ani sobě. Jde o sérii naučených pohybů. Vše je založeno na vzájemné důvěře, jenže mému otci se věřit nedalo.
     Napadlo mě, jaký by to byl pocit, kdyby se teď praštil o hranu stolu a zemřel, jestli by se koberec, na který měl za chvíli dopadnout, nasákl krví nebo v tom jeho vysušeném těle už žádná krev nezbyla a jediné, co mu koluje v žilách, je zloba a zmar. Ozvala by se rána nebo křupnutí? Zemřel by okamžitě nebo až za několik minut? K ničemu takovému ale nedošlo. Táta dopadl celkem bezpečně do prostoru mezi stolem a gaučem. Chvíli bylo ticho a pak se ze země ozval posměšný smích. Podíval jsem se dolů. Otcova hlava se nacházela několik centimetrů od starobylé, dřevěné nohy, jen malý kousek od definitivního konce. 
     „Kreténe,“ utrousila od okna Marion, zalovila v krabičce s cigaretami, jednu vytáhla, a aniž by ji zapálila, přiložila k ústům a dlouze potáhla. Zavřela oči a vyfoukla imaginární kouř. Nezdála se naštvaná, jen rezignovaná.
     „V pohodě,“ řekl Václav. „Tohle se děje furt.“ Sehnul se nad otcem, aby zkontroloval následky zmařeného přesunu, za všech okolností naprosto klidný, navzdory tomu, co se v místnosti dělo, navzdory napjatým vztahům, zášti, urážkám, věcem, co se nikdy nemohly povést, třeba jen bez jakéhokoliv zádrhele dopravit otce z bodu A do bodu B, přičemž tyto dva body byly od sebe vzdáleny pouhý metr, nebo spíš míň. Dokonalá figura v naší nedokonalé hře.
     Přemýšlel jsem, co by se muselo stát, aby projevil nějakou negativní emoci, třísknul naleštěnými dveřmi komody, serval fotografie ze zdi, rozbil okno, v beznaději kopnul do oblíbeného stolu. Co by se muselo přihodit, aby udělal to, co bych na jeho místě dávno udělal já? Skláněl se nad otcem naprosto klidný, jen po čele mu stékala kapka potu. Nevypadal na to s tím svým z kalhot vykukujícím břichem a začínající pleší, ale dělal svou práci dobře a já ho obdivoval. 
     „To se děje furt,“ parodoval ošetřovatele ze země táta. Pronesl to slabým hlasem, přesto naprosto zřetelně, protože v místnosti bylo jinak úplné, ještě trochu vyděšené ticho. Všechno, i věci, které pro něj vypadaly naprosto beznadějně, dokázal využít ve svůj prospěch, takže mě nepřekvapovalo, že mu to jde i teď. Co jsme mu v tomhle stavu asi tak mohli udělat? 
     S otcem to nebylo jednoduché nikdy, jak ale rostla jeho závislost na ostatních, zhoršovalo se i chování. Když byl ještě při síle, dalo se s ním aspoň přít, urazit se, jenže čeho docílíte hádkou s člověkem, který vás za několik dní nepozná? Jeho manévrovací prostor byl skoro neomezený. Skoro. Protože Marion přeci jen na jeden způsob přišla. Všechny ty po bytě rozmístěné skleněné sošky, kýčovité porcelánové figurky možných i nemožných tvarů, vyšívané polštářky, jejichž počet se neustále zvyšoval přímou úměrou k zvyšující se otcově ztrátě kontroly nad vlastním tělem, svědčily o její dokonale promyšlené odvetě. Můj puntičkářský, vysoce praktický otec se mohl tak akorát dusit vztekem, zatímco jeho druhá žena dál systematicky rozšiřovala svoje serepetičkové teritorium. 
     Tohle byla válka a otec padne v boji.  

     Stůl se dal do pohybu a s ním i skleněná váza s červeným karafiátem. Chopil jsem se druhé strany, abych ošetřovateli s posouváním pomohl. Účel mi došel okamžitě. Naším společným cílem bylo zvednout tátu ze země, jenže to by se nám s žádným kusem nábytku v jeho dosahu nikdy nepovedlo. Opatrně, s ohledem na skleněnou vázu, jsem stůl nadzdvihl a snažil se přizpůsobit udávanému směru. 
     Marion se odvrátila a nepřítomně zírala z okna. Obecně mi hnědovlásky nijak zvlášť atraktivní nepřipadaly, obyčejná barva na obyčejných ženách. Ona však byla výjimkou. Když jsem ji viděl poprvé, měla vlasy ještě dlouhé, tehdy svázané do copu, který jí splýval přes pravé rameno. Na hlavě slamák s širokou krempou a červeným šátkem s drobnými bílými puntíky. Neznal jsem mnoho žen, které by si troufaly na podobné výstřednosti, ale Marion slušelo všechno. Z rozparku jí vykukovalo lýtko, na nohou měla lodičky. Podíval jsem se směrem k oknu, jestli z ní i tentokrát uvidím nějaký odhalený kousek, dlouhé domácí šaty ji ale zahalovaly úplně. Jediné, co jsem mohl spatřit, byla její štíhlá silueta, což samo o sobě stačilo. Myšlenky mi oběhly někam úplně jinam, pryč z téhle místnosti, z tohohle bytu, pryč od otce a Václava, pryč od smrti. 
     Z pryč zpátky do přítomnosti mě vrátila silná rána. To můj záškodnický otec nakopl stůl zespodu. Váza nadskočila a já unáhleně pustil svou část, abych se s nataženou rukou pokusil kymácení zastavit, jenže druhý otřes, který jsem svou neopatrností způsobil, všechno jen urychlil. Voda se přelila přes fotografie a po čůrcích stékala na koberec a otce. Váza se zatím dokutálela na kraj stolu, převalila se, a i s karafiátem dopadla přesně doprostřed otcova čela. Ozval se dutý zvuk a tátova mírně zdvižená hlava klesla. Rychle jsem odsunul stůl, abych se na otce podíval, teď už nebylo co zvrhnout.    
     Marion u okna stála zcela nehybně, jako by nic z toho, co se právě odehrávalo za jejími zády neexistovalo. Vymazala otce, mě i Václava se svého vesmíru. 
     Necítil jsem vůbec nic, jen jsem měl chuť někoho zabít.

     Táta ležel na zemi bez hnutí s výrazem zlomeného muže, ale z jeho tváře jsem četl, že je se svým výkonem spokojen. Bouli, která se mu zatím na čele utvořila, bude nosit hrdě jako výčitku a pokud mu tenhle jasný důkaz naší neschopnosti se o něj na stará kolena postarat vydrží až do smrti, tím lépe.
     Celé jsem si to představil, tu spoustu příbuzných a bývalých kolegů, kteří už o něj roky nejevili zájem, moje matka, se kterou se nestýkal, nějaké ty bývalé milenky, snad i ta, která se nahodile a nečekaně zjevovala v místech, kam jsme ani nemínili jít. Špatně zvolená cesta, náhodně vybraná kavárna. Pokaždé jsme přecházeli na druhou stranu ulice, jen abychom se s ní nestřetli. I přes jeho pohrdavý pohled jsem byl přesvědčen, že je jejím nemocným zájmem potěšen.
     Bude tam? Poznal bych ji vůbec?
     Spousta lidí, které jsem nikdy neviděl. Marion bude mít černé pouzdrové šaty pod kolena, světlá pleť v kontrastu s červenou rtěnkou. A pod těmi šaty červené nebo černé krajkové prádlo. Květiny, věnce, černé stuhy, sudé počty karafiátů, úplně stejných jako ten, který tu teď leží na zemi mokrý a rozpláclý. Otec i kytka. Tulipány se nehodí. Růže bude mít Marion. Žárlím na mrtvolu, ale nedávám to najevo. Smuteční hostina. Šampaňské, tácy s ovocem, chlebíčky s bramborovým salátem, studené mísy a v samostatné místnosti za zavřenými dveřmi otevřená rakev se studeným nabalzamovaným tělem s boulí na čele. 
     Odpočívej v pokoji, tatínku.

     Marion už se z okna nedívala, stála opřená o topení a tiše mě sledovala. Nezapálená cigareta se přiblížila k ústům, na okamžik se zastavila mezi rty, aby se za chvilku zas, lehce načervenalá, vzdálila. Pak ji štíhlé prsty uklidily zpátky do krabičky. Odlepila se od topení a vyšla z místnosti.
     Z kuchyně jsem slyšel, jak otvírá dveře nějaké skříně, pak ledničku a za několik kroků rány o kuchyňskou linku v rychlém sledu, jak se snažila vyklepat led. Chtěla ho vložit do utěrky a přiložit otci na čelo? Led zachrastil, ozvalo se zašroubování a vzápětí zvuk, jak tekutina z láhve dopadala na dno široké sklenice a plnila jí alkoholem a zmarem.
     Představil jsem si ji, jak opřená o kuchyňskou linku přesvědčuje sama sebe, že to bude dobré, že se dost možná nic z toho, co se zrovna stalo v obývacím pokoji, neděje a ona je jen součástí nějakého příšerného snu, noční můry, ve kterou vyvrcholilo manželství s mým otcem. 
     „Chce někdo panáka?“ zeptala se z kuchyně.
     Václav nemohl, byl v práci, oba jsme navíc řídili.
     „Já,“ ozvalo se od země a vzápětí smích, jak otec pobavil sám sebe.
     „Ty si naser.“ To už se vracela. V jedné ruce hadr, z druhé jí visel šátek s ledem. 
     Marion položila hadr do louže na stole a nechala ho nacucat. Pak se naklonila nad otce, nebezpečně se přiblížila k jeho tváři a řekla: „Ty nemůžeš, miláčku, na ty prášky, víš?“ Usmála se a na hlavu mu nemilosrdně přitlačila chladný, tvrdý uzlíček.  
     Otec zaskučel v nečekaném přívalu bolesti, překvapeně se ale netvářil. Trochu se nadzvedl a ruka, která doposud vedle něj ležela bezvládně jak nějaký cizí předmět, se vymrštila a drapla Marion nad pravým zápěstím, ta okamžitě pustila led a drobné krychličky se rozběhly po podlaze každá jiným směrem. Sledoval jsem Marioninu ruku, která v místech nekompromisního stisku začínala bělat, její prsty působily bezbranně, jak nějaké gumové žížaly a vlastně i ona najednou vypadala hrozně křehce. Krásná, velmi drahá panenka s porcelánovou hlavou. Neschopnost se bránit se najednou stala nedílnou součástí její podstaty. Vyplašeně sledovala otce, který ji teď zcela ovládal. Na malý okamžik pro mě byl naprosto čitelný. Nikdo není nebezpečnější než podceňovaný nepřítel. Náhle se zvedla i druhá ruka a čapla Marion pod levým ramenem. Zhurta ji k sobě přitáhl a přímo do obličeje tak, že musela na tváři cítit jeho dech, zasyčel: „Děvko,“ a místnost se naplnila záští.
     Až teď, když viděl, že ji má úplně pod kontrolou, povolil sevření a Marion se dala na ústup. Ve snaze uniknout, udělala několik kroků vzad, jenže nevzala v potaz změnu v rozložení nábytku, takže škobrtla a dosedla na stůl, rovnou na nacucaný hadr. Dopadla zadkem zhruba do míst, kde jsem pod skleněnou deskou tušil otcovu černobílou portrétní fotografii. Zrovna o té jsem uvažoval na smuteční oznámení.

      Ve vypjatých chvílích jako je tahle se občas upínám k úplným nesmyslům, k věcem, které nemohou nic zlepšit a teď jsem se přistihl, jak na kolenou po pokoji pátrám po rozkutáleném ledu. Krychličky ztracené v různých částech místnosti zatím tály a vytvářely pod sebou drobné loužičky jak malá ledová štěňata. Ovšem i ta, co jsem našel, se mi rozpouštěla v dlani a voda pak stejně kapala na zem.
     Cítil jsem, jak jsme všichni v místnosti uvízli každý ve svém souhrnu drobných beznadějí. Marion s mokrým zadkem, já s neřešitelným problémem tajícího ledu, tajících ledovců, rychle se měnícího klima, rychle se měnícího otce. Václav jako řešení, které nemá řešení, klíč, který nezapadá do našeho zámku. 
     Za oknem se začalo stmívat, a i do mě se dala tma. Skrz žaluzie jsem viděl, jak se venku rozsvítila lampa. Otcův byt na hezkém místě skoro v centru města s dvorkem a nedalekým parkem. Kolik je asi hodin? Jak dlouho už tu zápasíme s časem, který neúprosně běží?
     Na přesunutí imobilního jedince je za normálních okolností potřeba zlomek toho, co jsme do otce investovali my. O co mu vlastně jde? Chce snad demonstrací zbytků síly přelstít smrt nebo nás jenom nasrat, jak tvrdila Marion? Musím se zeptat Václava. Jenže ten tu teď stál stejně bezradný jako já. 
     Uslyšel jsem škrtnutí zapalovače a pak se ozval šustivý zvuk prvního potáhnutí. Místnost se okamžitě zaplnila kouřem a já se s každým nádechem cítil hůř a hůř. Jako by tahle malá prohra znamenala prohru pro nás všechny. A třeba to tak bylo. Najednou jsem viděl souvislosti úplně všude. Nemocný otec, vzdálená kostelní věž, dítě v pískovišti na hřišti v parku, sebevražda ve vedlejším vchodě před deseti lety, otcova poslední vůle, tenhle byt, neznámá postava před domem, nově narozená štěňata, vesmír, mléčná dráha a červí díra, která mě pohltí a odnese někam daleko předaleko k úplně jiné formě zášti, jinému hulvátskému zvolání: „Tak zvedne mě někdo?“ 
     Podíval jsem se na zem. Otcova poloha nemohla být pohodlná, takže jsem jeho netrpělivost chápal. Musel mít dojem, že se tu delší dobu nic neděje. A taky že se nedělo. Tak zvedne ho někdo? Marion to nebude, ta kouřila a měla mokrý zadek a já jsem neměl sílu. Připadal jsem si prázdný a zbytečný. Popel z cigarety dopadal na podlahu do louže vedle táty.
     „Tak zvedne mě někdo?“ zopakoval už ne tak hulvátsky, ale skoro pokorně. V jeho naléhavém hlasu jsem slyšel prosbu a doufal jsem, že Vašek tu prosbu slyší také. Přál jsem si, aby tátovi co nejrychleji pomohl, ne proto, že bych snad pocítil náhlou lítost, tu jsem nad ním cítil skoro nepřetržitě, ale proto, že jsem věděl, že pokud ho necháme na mokré zemi ještě o chvilinku déle, velmi brzy se nám to všem vrátí. Můj pomstychtivý otec. Vědec, vysokoškolský profesor, autor několika uznávaných a často citovaných publikací. Skvělý řečník. Tatínek. Krypl a kurevník. 
     Jenže i o hajzla se musí nakonec někdo postarat.
     Václav přidřepl a natáhl k otci ruce, ten se zachytil a poměrně snadno se nechal zdvihnout na gauč. Po nekonečných hodinách urputné snahy jsme tedy nakonec dosáhli původního plánu, jen jsme byli všichni úplně zdecimovaní. Otec měl mokré kalhoty a v obývacím pokoji byla neskutečná spoušť, což jsme neplánovali. 
     Bod A, kolečkové křeslo, stálo pokojně uklizené mezi stěnou a válcovitým opěradlem gauče jako paradoxní záchytný bod. Bod B, pohovka, na které teď otec ležel, na tom byla o poznání hůř, navlhlá a neuspořádaná, přesto oproti zbytku místnosti, vlastně ještě v ucházejícím stavu. Nejhůř dopadl prostor mezi A a B, mokrá podlaha, zkroucený koberec, popel z cigarety, převržená váza. Připadal jsem si jako karafiát, na který Václav při finálním zvedání otce několikrát šlápnul. Ve vodě na stole ležel vajgl s červenou stopou od rtěnky na filtru a vedle se spadlými rameny si Marion mnula pohmožděnou pravačku. Pokud měl někdo situaci aspoň trochu pod kontrolou, byl to otec. Zdroj veškerých problémů teď upozornil ošetřovatele, že se místnost naplnila šerem a že je potřeba rozsvítit. Vašek se natáhl po spínači a dal tak našemu společnému trápení zřetelné obrysy.  

     Měl jsem chuť utéct, opustit otce, Václava i Marion. Nechat je tady svému osudu, i kdyby měli všichni do posledního pochcípat, jenže jsem byl najednou hrozně unavený. Samotnou cestu pryč jsem si nedovedl představit. Vůbec jsem teď nevěděl, proč jsme vlastně chtěli posadit otce na pohovku. Bylo jasné, že celá mise v čase ztratila význam. Táta sice seděl na gauči, teď ale bylo opět potřeba dostat ho zpátky do kolečkového křesla a přesunout do vedlejší místnosti, kde by ho někdo z nás převlékl do suchého oblečení. I kdyby pro tentokrát spolupracoval, stejně nám celá akce zabere minimálně hodinu, a to nemluvím o nějaké hygieně, na kterou tu už nikdo neměl nervy. Vašek dneska pojede přesčas, hodinu navíc, kterou si nechá proplatit od pečovatelské služby. Mizerné peníze za pěkně mizernou fušeřinu. 
-
     „Co hospic?“ Zeptal jsem se Marion, když se za otcem a Václavem zavřely dveře. Už byla převlečená. Došlo mi, že bych ji tu stejně nedokázal nechat samotnou. 
     Zrovna ohnutá utírala stůl. Narovnala a podívala se na mě. „To nejde,“ řekla. Nic víc. Ani slovo vysvětlení.
    „Zařídím to, zejtra někam zavolám.“
    „Nechci, abys něco zařizoval.“ To už byla zase shrbená nad stolem, viděl jsem, jak se opět pouští do stírání desky, ale zastavila se a prohlížela si nějakou fotku, možná tu, na které před tím seděla, nebo tu na které mě má otec v náručí. 
     „Hele,“ řekla a s mírným pousmáním ukázala na jeden z obrázků. Byl jsem na něm já s matkou. Opírali jsme se o zábradlí a za námi se leskla nějaká neurčitá vodní plocha. Máma měla dlouhé blonďaté vlasy, ofinu, která jí neslušela a já držel zmrzlinu. Určitě nás fotil táta. Možná měla podobnou vzpomínku. Nakonec je to všechno stejně na jedno brdo. Podobné situace, podobné zážitky, destinace i vynucené úsměvy. 
     „Mohl bych se zeptat mámy,“ napadlo mě a řekl jsem to nahlas.
     Podívala se na mě, jako by to byla ta nejpitomější věc, kterou kdy slyšela. Mě ten nápad ale tak zcestný nepřipadal, protože ať jsem se vzpomínkami probíral, jak jsem chtěl, nevybavoval jsem si žádný otevřený konflikt a vlastně ani jedno křivé slovo, které by jedna kdy řekla na adresu té druhé. Jistě, nevyhledávaly se, ale jejich vztah byl vždycky korektní. Nějak se stalo, že s příchodem Marion do našeho života se všechno změnilo k lepšímu.
      „Má hodně kontaktů...“ 
     „Kriste pane.“
     „...třeba by ti pomohla, nevím, přeskočit někoho v pořadníku, najít nejlepší péči…,“ nedal jsem se odbýt, chtěl jsem ji za každou cenu zachránit.
     „To přece není o tom.“
     „Nikdy proti tobě nic…“
     „Jasný, já proti ní taky nikdy nic.“ Stála teď naproti mně lehce nakloněná, připravená chránit nějaké svoje pofidérní ideály „Tvoje máma proti mně nikdy nic neměla, protože mi byla vděčná, chápeš to?“
     Nechápal jsem to.
     „Jenže tohle,“ rozhodil jsem rukama, abych pojal svinčík, který ještě nestihla uklidit a taky dveře, za kterými právě Václav strkal lžičku do pusy mému otci, „může trvat ještě měsíce.“
     Venku už byla úplná tma a nic nešlo podle plánu. 
     Marion vzala hadr a vyždímala ho do kýble. Stůl byl skoro uklizený, jen ještě nestál na svém místě.
   „Nestojim o žádnou tvoji pomoc.“