Kabát

Pozoroval jsem z okna, jak vítr sklízí poslední kvítky z růží. Když ho to přestalo bavit, nahnal kyblík na větve rybízu, o které se zasekl. Šustivý déšť sílil; od kostela se mu blížila posila v podobě ohromného inkoustového mraku.

Přistoupila ke mně máma, ucítil jsem její parfém. Pevně mi stiskla rameno jako trenér prohrávajícího týmu. Nikdy předtím to neudělala.

Vycítil jsem, že něco je špatně. Otočil jsem se a spatřil její oči zarudlé od pláče.

„V noci umřel děda.“

„Jak umřel?“ vykoktal jsem. Hlavou mi šlo tisíc věcí.

Už neuslyším jeho strašidelné historky z druhé světové, nikdy mě nenachytá, nevyvede z míry, nerozesměje ani neobejme.

„Ve spánku. Určitě o tom ani nevěděl,“ řekla máma a pokusila se o úsměv, který se rozvinul do bolestivého šklebu.

Nic jsem neříkal, nebylo co. Jenom jsem mámu objal a rozbrečel se.

Na pohřbu jsme byli tři, nestáli jsme o žádnou pozornost. Já, máma a Luděk, mámin starší bratr, co přijel až z Olomouce. Nešli jsme na smuteční hostinu, navečeřeli se a šli spát, jako by se nic nestalo.

U snídaně přišla máma s tím, že by chtěla probrat věci po dědovi.

Zněla naléhavě. Já mlčky přikývl. Strejda taky souhlasil (nic jiného mu ani nezbývalo).

Máma objednala dodávku. Vyjeli jsme hned po snídani.

Bál jsem se, že to bude očistec. A taky že byl.

Čekal nás studený a prázdný dům, který mi naháněl strach.

Máma rozdělila role hned po příjezdu. Chtěla to mít co nejdřív za sebou. Naprosto jsem jí rozuměl. Začali jsme procházet skříňky, komody, police, věšáky. Takřka vše končilo ve velkých černých pytlích, které strejda nosil do dodávky.

„Nechceš vystřídat?“

Strejda nesouhlasně típl cigáro. „Je to pro mě lepší než procházet jeho věci.“

Vůně tabáku mě vracela do dětství, do dob, kdy sem strejda i s tetou jezdili často a kdy byl děda v plné síle. Vždycky dokázal vymyslet ty největší pitominy, jen aby mě pobavil nebo vyděsil. Třeba si nasadil starou punčochu, vzal si kovbojský kvér a zaútočil na mě v koupelně. Nejhorší bylo, když mě zavřel do sklepa. To nebyl sklep, ale labyrint plný záludných chodbiček.

Jednou během léta jsem se rozhodl, že to dědovi oplatím. Ukryl jsem se pod jeho postelí. Když se vracel ze sklepa, zamířil jsem právě tam a schoval se do kumbálu na košťata.

Po hodině mě to přestalo bavit. Vzal jsem za kliku, jenže na dveřích žádná nebyla. V zápalu hry jsem musel zavřít dveře, které se nikdy nezavíraly.

Začal jsem do nich bušit.

Nikdo nepřicházel.

Zůstanu tady, napadlo mě. Bylo mi z toho do breku.

Vtom kdosi rozrazil dveře.

Stál v nich děda, vzteklý jak pes. „Už jsem chtěl volat na policii!“

Bylo to poprvé a naposled, co jsem ho viděl naštvaného.

 Teď bych ho bral i s páčidlem v ruce. Určitě by to bylo lepší, než se probírat jeho svetry a kabáty a brečet do nich.

Děda si na kabátech zakládal. Měl jich plnou skříň.

Nejvíc měl v oblibě dělostřelecký kabát Wehrmachtu v barvě polní šedi. Sice byl prožraný od molů, ale knoflíky a nášivky zůstávaly. Nevím, kde ho vzal (jednou mi vyprávěl, že u Drážďan), ale rozhodně patřil mezi jeho oblíbené rekvizity. Vždycky mi tvrdil, že kdo si ho jednou obleče, bude v něm chodit navěky.

Máma postupovala od police k polici, od šuplíku k šuplíku a mechanicky plnila pytle. Do jednoho hodila i ten dělostřelecký. Původně jsem si ho chtěl nechat, ale nechal jsem to být.

Po třech hodinách bylo po všem. Dodávka byla narvaná pytli, my jsme postávali na balkoně, jako bychom na něco čekali. I když jsme věděli, že to, co bychom si nejvíc přáli, se nestane, a že tohle není konec, ale začátek smutku, který nás nepřestane doprovázet.

Stala se zvláštní věc, která nás přinutila se ohnout přes zábradlí.

Šlo o shrbenou postavu, která prošla pod balkonem. Nebylo jí vidět do tváře, ale byla oblečená do šedivého kabátu Wehrmachtu. Než stačil kdokoliv z nás zareagovat, zmizela za roh domu. 

Podívali jsme po sobě. Strejda i máma se tvářili odhodlaně – bylo zapotřebí chytit zloděje, který si dovolil vytáhnout dědův oblíbený kabát z dodávky a promenádovat se v něm po jeho zahradě.  

Seběhli jsme z balkonu.

Vzal jsem to zleva, máma a strejda zprava.

Zloděj byl v pasti. Vběhl do slepé části sklepa, odkud se nedostane.

Máma rozsvítila.

Prošli jsme kolem regálů se zavařeninami a konzervami.

Postupovali jsme ke kumbálu na košťata, jinde být nemohl.

Zastavili jsme se před dveřmi bez kliky.

Strejda popadl páčidlo, které se válelo na stolku s nářadím.

Zabral a dveře se s praskotem rozrazily.

„To mě podrž,“ zarazil se strejda.

Dychtivě jsem nakoukl do kumbálu. Byl prázdný, pouze na podlaze se válel dědův oblíbený kabát.

„Někdo si z nás vystřelil,“ vyhrkla máma.

„Ať to byl kdokoliv, už je pryč,“ souhlasil strejda.

„A já vím, kdo to byl.“